Poslední pohádka Bruna Schulze

Kdyby si člověk kromě nadpřirozené bytosti, které křesťané říkají anděl strážný, mohl představit ještě stvoření, jemuž by v nejhlubším neštěstí svěřil svůj osud a doufal, že ho zachrání, tedy jakéhosi ochranitelského ďábla, pak by pro Bruna Schulze takovou roli sehrál drohobyčský činovník Gestapa Hauptscharführer Felix Landau. Kdyby nebylo Landaua, Schulz by zřejmě nepřežil až do konce roku 1942. Zesláblého, pohublého malíře by nacisti nejspíš zastřelili mnohem dřív. Landauův zvláštní vztah k Schulzovi přitom neurčovalo ani přání protivit se nacistické ideologii, podle níž bylo třeba všechny Židy vyvraždit, ani odchylka od zrůdné praxe.

Co tedy způsobilo, že Landau byl podle všeho k Schulzovi laskavý? Nějaký osobnostní rys či životní událost, jež mu i v hrůzném postavení, které u Gestapa zastával, bránily chovat se s největší krutostí? Snad to, že ačkoli jméno Landau patřilo k nejběžnějším židovským jménům v Evropě, si byl tak jist svým neposkvrněným árijským rodokmenem, navíc stvrzeným neochvějnou věrností nacistické straně, že jeho zabijáčtí kolegové mu naprosto a ve všem důvěřovali? Nebo snad proto, že se v něm ozvala vzpomínka na jeho nevlastního otce, židovského obchodníka z Vídně?

Felix Landau se dle dostupných pramenů narodil roku 1910 ve Vídni. O jeho otci se neví; když byl dítěti rok, matka se provdala za Žida jménem Landau a po něm manželé pojmenovali i Felixe. Krátce po smrti nevlastního otce byl devítiletý hoch poslán do katolického internátu. O šest let později, roku 1925, vstoupil do Národně socialistické pracující mládeže. V té době už se učil řemeslu (uměleckému truhlářství). Roku 1931 byl přijat do nacistické strany, po Hitlerově nástupu k moci se stal členem SA a později začal být činný i v SS. Jako člen SS se roku 1934 účastnil puče, při němž byl zavražděn kancléř Engelbert Dollfuss. Zavřeli ho a ve vězení zůstal až do roku 1937; poté ze strachu z opětovného zatčení uprchl do Německa a přijal říšské občanství. Roku 1938 začal pracovat jako pomocník kriminální policie a následně působil ve vídeňském ústředí Gestapa. Roku 1940, pár měsíců po kapitulaci Polska, se stal velitelem Sicherheitspolizei und Sonderdienst v polské Radomi. Odtud šel do Lvova, pak, roku 1941, do Drohobyče. Zde byl pověřen zaměstnáváním místních Židů. Ve skutečnosti ovšem pomáhal organizovat masové vraždy židovských obyvatel z Drohobyče i okolí a často a ochotně při zabíjení Židů spolupracoval. Bydlel ve vile v Janově ulici číslo 12 (nyní Tarnowská 14), spolu se svou přítelkyní a jejich malým synem. Pamětníci si po válce vybavovali, jak roku 1942 opakovaně střílel z okna svého pokoje na Židy pracující na sousední zelinářské zahradě. Byl vynikající střelec a téměř každý zásah byl smrtelný.

Bylo několik důvodů, proč se Schulz stal Landauovým protégé: mluvil plynně německy, a hlavně - byl malíř, což muselo vídeňskému uměleckému truhláři, který sám toužil po tom stát se vyvolencem múz, nesmírně imponovat. Jeho umělecké sklony přitom nijak nestály v cestě masovým vraždám, které vykonával jako své povolání a za něž se mu dostávalo uznání od nadřízených.

Díky Landauovi začal malíř pravidelně dostávat hubené příděly jídla a s nimi první příkazy, aby vykonal různé práce, nejen umělecké povahy. Odměna měla podobu chleba, džemu nebo polévky, nejvyšší odplatou však bylo to, že zůstával naživu, že mu Landau poskytl garanci nedotknutelnosti. Landau zadával Schulzovi úkoly, které musely být pro malíře obtížné, protože řadu technik, které jeho ochránce vyžadoval, neznal. Neuposlechnout příkaz Gestapa však bylo nemyslitelné; Schulz se snažil všechna zadání splnit: na jejich vykonání závisel jeho život.

A tak vytvořil pro Landaua portréty a daroval mu řadu svých starších grafik a kreseb. Landau měl však zájem ještě o něco jiného - fresky, jak nepřesně říkal veškerým malbám a kresbám vyvedeným na zdi, které si u Schulze objednal. Několik takových kompozic namaloval Schulz na stropy a stěny různých německých organizací v Drohobyči; později pracoval také v dětském pokoji Landauovy vily, kde pro syna svého protektora vytvořil pohádkové výjevy. Jejich jedinečnost spočívá podle mého názoru v tom, že i když Schulz neměl s nástěnnými malbami žádnou zkušenost, svým způsobem už podobné obrázky dělal: v době, kdy působil jako učitel na drohobyčském gymnáziu, se často žáky snažil zklidnit tím, že jim vyprávěl improvizované pohádky a ilustroval je na tabuli. Bránil se tak rozjíveným klukům a dařilo se mu to, neboť jako málokdo rozuměl dětské představivosti.

Na nástěnných malbách v Landauově vile začal pracovat na jaře nebo v létě 1942 a jako pomocníka si vybral talentovaného chlapce, jednoho ze svých bývalých studentů. Jmenoval se Emil Górski a v letech 1978-1980 napsal na mou žádost vzpomínku na spolupráci se Schulzem. O malbách v dětském pokoji Górski píše:

Pak přišel příkaz namalovat fresky v pokojíku Landauova malého syna. Schulz mě vzal s sebou, abych mu pomohl, a za těchto zvláštních okolností jsem dostal příležitost být přímo u toho, když pracoval... Malovali jsme výjevy z pohádek - Schulz načrtl celkovou kompozici a já kreslil jednotlivosti. Schulz přitom zůstával věrný svému stylu: na zdi dětského pokoje namaloval fantastickou pohádkovou scenérii a zaplnil ji postavami králů, rytířů a knížat. Všichni měli naprosto neárijské rysy připomínající tváře lidí, mezi nimiž Schulz tehdy žil. Podobnost s vyzáblými, zmučenými obličeji, které Schulz zachytil ve své paměti, byla ohromující. Tito ubozí lidé díky Schulzově fantazii opustili svět tragické reality a na obrazech se z nich stali hrdí páni oplývající skvostným přepychem: králové na trůnech v hermelínových kožešinách s korunami na hlavě; rytíři v brnění s mečem v ruce, cválající v doprovodu své družiny na čarokrásných bělouších; mocní šlechtici ve zlatých kočárech.

Jako Górski jsem se domníval, že jeho popis zůstane jedinou stopou Schulzových pohádkových obrazů. Přesto jsem se nevzdával naděje a ještě na počátku 90. let, při stém výročí Schulzova narození, jsem se v Drohobyči pokoušel obrazy najít. Vyptával jsem se lidí, kteří tehdy bydleli v Landauově bývalém bytě. Mé otázky je znervózňovaly a odpovědi nikam nevedly: Už tu žiju léta a přede mnou se tady od války třikrát vystřídali nájemníci. Pokaždý se tu všechno změnilo, malovalo se. Jak by mohlo na zdi něco zůstat?

A co pod vrstvou barvy? Pod třemi vrstvami barvy? ptal jsem se. Odpověď zněla, že pokaždé, než se malovalo, se starý nátěr se všemi špinavými nerovnostmi ze zdi seškrabal, takže žádný obraz malování nemohl přečkat. Toto vysvětlení mi připadalo přesvědčivé a pátrání po pokladech, které byly podle všeho ztraceny, jsem vzdal.

Landau zmizel v září 1943, poté, co bylo zlikvidováno drohobyčské ghetto. Brzy po německé kapitulaci roku 1945 se snažil ukrýt pod falešným jménem, ale už roku 1946 ho v Linci poznal jeden Žid z Drohobyče, kterému se podařilo přežít. Byl pak deportován do internačního tábora v Glasenbachu. V srpnu 1947 uprchl a podařilo se mu žít přes deset let pod jménem Rudolf Jaschke. Řídil svou firmu specializující se na projekty, plánování, konzultace, návrhy interiérů, skladování v oblasti Nördlingenu. Následovalo druhé zatčení, vyšetřování a proces. Roku 1963 byl Landau ve Stuttgartu odsouzen (už podruhé) na doživotí. Ve vězení zůstal necelých deset let, poté ho stuttgartský soud osvobodil na základě revize prvního rozsudku, a tím zrušil i rozsudek na doživotí číslo dvě. Tak se vrah z Drohobyče dostal na svobodu a žil ještě deset let. Zemřel roku 1983 ve Vídni.

Na přelomu 80. a 90. let se do Drohobyče vypravil jeden německý filmař, který tu chtěl podle vlastního scénáře natáčet film o Bruno Schulzovi. Před cestou se se mnou radil a já mu mimo jiné pověděl o nástěnných malbách a zmínil jsem i některé budovy, v nichž Schulz pracoval. Byla to jízdárna (Reitschule), dále Villa Rajmund Jarosz, která před válkou patřila polskému starostovi Drohobyče a v níž si za války Gestapo zřídilo jídelnu a klub. Schulzův obraz (nevíme však přesně, zda výjev byl malován přímo na stěnu nebo na plátno pověšené na zdi) pokrýval jednu stěnu a zachycoval lidi, jak hodují u stolu prohýbajícího se pod lahůdkami, a sloužící, kteří jim nalévají víno. Když obraz v jídelně uviděl jeden vysoký důstojník Gestapa, který přijel do Drohobyče na inspekci ze Lvova, posměšně prý poznamenal, že to je typische jüdische Malerei, typicky židovský obraz. Další malba měla být na stropě v domě, v němž byl před válkou židovský sirotčinec, později ústředí Gestapa a NKVD. Filmový štáb nenašel nic.

O pár let později se do Drohobyče vydal další filmař - talentovaný německý dokumentarista Benjamin Geissler. Přijel do města a vyhledal bývalou Landauovu vilu v Tarnowské ulici. Devátého února 2001 nalezl část Schulzových maleb. Byly ukryté pod nánosem barvy, ale tu a tam už začínaly prosvítat. Tak byl objeven jedinečný dokument, poslední stopa zápasu bezbranného malíře a jeho díla proti zkáze.

Začalo se s natáčením a dokumentací všeho, co prosvítalo. Bez pomoci kunsthistoriků, konzervátorů, odborníků na polychromy, bez jejich práce na restauraci spodních vrstev barvy by však Geissler nemohl s obrazy vůbec pracovat. Risk, že se cenné nálezy poškodí, byl příliš velký. O objevu se dozvěděli povolaní lidé a byl sestaven tým odborníků, včetně představitelů Polska a Ukrajiny. Experti potvrdili, že obrazy skutečně maloval Schulz, a pomaloučku, kousek po kousku, se začalo se složitým odkrýváním původního nátěru. Vzorky barvy byly poslány na rozbor do Polska. Při všech pracích asistoval i Benjamin Geissler.

Po poradě s tehdejším ukrajinským ministrem kultury Bogdanem Stupkou bylo řečeno, že Schulzovy obrazy by měly být zapsány na seznam chráněných uměleckých památek Ukrajiny; ochotu ke spolupráci projevil i polský ministr kultury Kazimierz Ujazdowski. Mezitím se však drohobyčské nálezy staly předmětem skandálu, kterému jsem se zpočátku zdráhal uvěřit, a první zprávy o něm jsem pokládal za pomluvy.