Popírání šoa v Čechách

Anglický historik David Irving tvrdí, že Adolf Hitler před říjnem 1943 nic nevěděl o vyhlazování neruských Židů a že k němu nedal rozkaz. Šest milionů obětí konečného řešení židovské otázky je prý židovský výmysl, navíc doprovázený výmyslem o nacistických továrnách na smrt v Osvětimi a jinde. Podle Irvinga Adolf Hitler v roce 1944 prohlásil, že se snad jednoho dne, až už bude mrtev a pohřben, objeví Angličan a napíše o něm objektivně. Irving má ambice se tímto Hitlerovým apologetem stát. Dává to zřetelně najevo v každé své knize. Vydal jich celou řadu a patří dnes k nejznámějším autorům, kteří se pokoušejí falšovat historii pod rouškou její revize. Je šokujícím zjištěním, že patří k nejpřekládanějším britským autorům u nás.

Poslední z Irvingových česky publikovaných děl Norimberk. Poslední bitva je věnováno procesu, který s hlavními německými válečnými zločinci probíhal v Norimberku před mezinárodním vojenským tribunálem v prvních poválečných letech. Tato kniha je charakteristická pro Irvingovu metodu výkladu historických událostí s vyhrocenými tézemi, dokládanými množstvím odkazů na prameny. Českému čtenáři, který nemá možnost seznámit se s jinou historickou literaturou, věnovanou tomuto tématu, je nepochybně obtížné se v knize orientovat, zejména když nakladatelství Grafoprint-Neubert Irvingovu knihu prezentuje bez jakýchkoli výhrad a recenzenti ji téměř pomíjejí.

Irvingova metoda

Irvingovu metodu se - v rámci možností tohoto časopisu - pokusím osvětlit na jednom tématu, nastoleném v kapitole Kde se vzalo šest milionů (míněn konečný odhad zavražděných Židů) a prostupujícím celou knihu.

Podle Davida Irvinga se tento odhad objevil poprvé 11. června 1945, když se budoucí hlavní americký žalobce v Norimberku Robert H. Jackson sešel s třemi americkými židovskými právníky, reprezentanty americké židovské obce. Na jeho dotaz o rozsahu židovských ztrát mu dr. Jacob Robinson sdělil, že porovnáním čísel o židovské populaci v roce 1929 a v současnosti dospěli k závěru, že na území okupovaném Německem od kanálu La Manche až po Stalingrad zahynulo šest milionů Židů.

Irving: Když uvážíme zmatky a tragédie v poválečné Evropě zničené bombami a vylidněné morem, [...] nebyla to databáze, na niž by se mohl statistik spolehnout. Kdo je vůbec Žid? Kvůli této otázce si vzájemně šli po krku kartografové, etnografové, náboženští fanatici i politici. Takto však spatřila světlo světa cifra šest milionů - neměnná jako ruiny Panteonu a obrovská a legendární jako kolos z ostrova Rhodos.

Odpověď na toto cynické tvrzení není nijak složitá: spory kartografů, etnografů aj. nebyly přece důležité pro nacistické konečné řešení. Definice těch, kteří se posléze měli stát jeho obětí, byla stanovena v září 1935 zákony, které do dějin vešly jako norimberské. Podle nich bylo v lednu 1942 v Evropě ještě 11 milionů Židů - včetně židovských obyvatel na územích, která se hitlerovskému Německu nepodařilo ještě dobýt, např. Velké Británie, Švédska, evropského Turecka či neokupovaných území Sovětského svazu.

V červnu 1945 pochopitelně nebyla k dispozici databáze, na niž by se mohl statistik spolehnout, avšak od té doby za více než půl století historická věda konkrétním výzkumem doložila toto číslo nad všechnu seriózní pochybnost. Samozřejmě při tom opravila různé nesprávné představy o místě, kde se vraždění odehrávalo. Např. zjistila, že počet obětí táborového komplexu Osvětimi byl značně nižší, než se předpokládalo, že nepřekročil půl druhého milionu, zatímco počet obětí vyhlazovacího tábora v Treblince byl podstatně vyšší.

Existuje svědectví Wilhelma Höttla, předního činitele berlínské ústředny bezpečnostní policie a sicherheitsdienstu (RSHA), jemuž ke konci války řekl Adolf Eichmann, že bylo zavražděno šest milionů Židů. Höttl tvrdí, že mu Eichmann vylíčil, jak Himmler od něho žádal přesnou cifru a jak nebyl spokojen, když v hlášení bylo uvedeno, že byly asi čtyři miliony Židů zlikvidovány ve vyhlazovacích táborech a další dva miliony jich zahynulo jinak - většinou byli zastřeleni einsatzkomandy německé bezpečnostní policie, nasazenými v Rusku. Podle Himmlera byl počet zabitých Židů vyšší.

Irving Höttlovo svědectví rezolutně zcela odmítá. Podle něho jediná statistická analýza židovské otázky, kterou Himmler provedl se svým inspektorem pro statistiku Richardem Korherrem, je z ledna 1943. V době, kdy se uskutečnil rozhovor Höttla s Eichmannem, prý žádná taková zpráva nebyla vypracována, Eichmann nemohl vědět, kolik bylo obětí konečného řešení.

Proč? Podklady pro Korherrovu zprávu z ledna a března 1943 přece dodal Eichmann, který měl od Himmlera uloženo, aby mu každý měsíc hlásil, kolik dalších Židů bylo evakuováno na Východ. Jak sám dosvědčil, v jeho úřadě byly tyto statistiky vedeny až do konce jeho působení.

Na konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942 předložil Heydrich pozvaným státním sekretářům nejvyšších říšských úřadů program vyhlazení 11 milionů evropských Židů, kteří měli být evakuováni. Práceschopní měli být nasazeni na zničující práce. Ti, kteří by přežili, měli být zavražděni, protože by se jako přirozený výběr podle Heydricha mohli stát zárodkem budoucího židovského vzestupu.

David Irving tento dokument - jeden z nejotřesnějších v lidské historii - zesměšňuje. Píše: Navzdory veškeré auře, která dokument zahaluje, v něm není ani zmínka o vraždění Židů.

Každý studentík, který se začíná seznamovat s dokumenty nacistické provenience, ví, že jsou psány ve Sprachregelung, dohodnuté, zatemňující terminologii. Některé krycí názvy byly stanoveny přímo úředně. Např. Sonderbehandlung bylo Heydrichovým výnosem v září 1939 výslovně zavedeno jako název pro exekuci bez soudu - tedy policejní vraždu. Použití pojmu vysídlení v agendě Osvětimi se stalo natolik rutinní záležitostí, že na cestovním příkaze pro nákladní auto bylo jako cíl jízdy uvedeno přivezení materiálu pro vysídlení Židů, ačkoli auto jelo pro Cyklon B k použití do plynových komor.

Zavádějící terminologie se užívala i v nejtajnější korespondenci špiček SS. Když říšský vůdce SS Heinrich Himmler dostal na svůj stůl výstřižek článku Stephana Wise o vyhlazování Židů deportovaných na Východ, napsal dopis šéfovi gestapa Heinrichu Müllerovi, že přece oba vědí, že se nic podobného neděje, že Židé jsou pouze nasazováni do práce jako ostatní, ale protože nejsou zvyklí na fyzickou práci, je mezi nimi vysoká úmrtnost. Přitom oba byli organizátory einsatzkomand a jiných podobných vraždících útvarů SS a policie, plnících Führerbefehl ke zničení všech židovských bytostí bez výjimky, těch místních i těch deportovaných ze západu, severu či jihu. Ostatně z dopisu samého je zřejmo, že dobře věděli, že Wiseho článek je pravdivý. Himmler Müllerovi dával pokyny, jak stopy vraždění lépe zakrývat.

K porušení domluveného Sprachregelung došlo jen málokdy. Tak např. v projevu k poměrně širokému okruhu vůdců SS, shromážděných 4. října 1943 v Poznani, Himmler otevřeně dešifroval pojem evakuace, když v proudu řeči podal vysvětlení: Míním nyní evakuaci Židů, vyhlazení židovského národa.

Irving se velmi často odvolává na to, co si kdy Eichmann či jiní nacističtí zločinci na svou obranu vymysleli. Eichmannovo svědectví o konferenci ve Wannsee však nevyužil, protože se mu nehodila. Když se totiž Eichmanna soudce zeptal, co znamenají v protokolu uvedená slova o tom, že se projednávaly různé možnosti řešení, odpovědel: Projednávaly se různé metody zabíjení. A dodal: Mluvilo se o metodách zabíjení, o likvidaci, o vyhlazení.

Historikové se dnes shodují na tom, že na konferenci ve Wannsee se rozhodlo o konečném řešení. Aby tuto jistotu narušil, zmiňuje se Irving o dokumentu z jara 1942, v němž státní sekretář říšského ministerstva spravedlnosti Franz Schlegelberger informoval své podřízené, že Hitler opakovaně nařizuje ponechat řešení židovské otázky až na dobu po válce. Irving však zatajil, že šlo o otázku židovských míšenců, která na konferenci ve Wannsee zůstala otevřena.

Na jiném místě knihy Irving upozorňuje, že britská dešifrovací služba rozluštila kódy sedmi největších koncentračních táborů a také hlášení jejich komandantur Oswaldu Pohlovi, nejvyššímu nadřízenému v Berlíně. Podle Irvinga prý v těchto hlášeních nebyla ani zmínka, že by byl někdo usmrcen plynem, nebo že by docházelo k nějakému masovému vyhlazování. Takové zprávy tam však byly. Aby se jim porozumělo, bylo nutno nejen rozluštit kódy, ale také znát smysl jednotlivých slov.

Uvedu jeden jediný příklad: Ústředna koncentračních táborů si vyžádala od osvětimské komandantury zprávu, co se stalo s 5000 Židy vypravenými z Terezína do Osvětimi. Odpověď SS-Obersturmführera Schwarze nejprve vypočítala, kolik z nich bylo vybráno k pracovnímu nasazení, a pokračovala takto:Gesondert untergebracht (zvláště umístěno) bylo 21.1.43 1582 - 602 mužů a 980 žen a dětí; 24.1.43 1801 - 623 mužů a 1178 žen a dětí; 27.1.43 709 - 197 mužů a 512 žen a dětí.

Nevím, zda také tuto zprávu zachytila britská dešifrovací služba, ale velmi pochybuji, že z ní vyrozumněla, že tito zvláště umístění vězňové byli umístěni do plynových komor a tam zavražděni. Ale pro historika Irvingova kalibru, který dokázal vypátrat, kolikrát soudci a žalobci norimberského tribunálu se navzájem hostili whiskou a jiným alkoholem, by to neměl být problém. Už jsme řekli, že každý, kdo se začíná jen seznamovat s nacistickými dokumenty, ví, že jsou psány ve Sprachregelung, dohodnuté, zatemňující terminologii, která se užívala i v nejtajnější korespondenci špiček SS.

Irving zpochybňuje všechna svědectví osvětimských vězňů, ale také přiznání příslušníků SS i dalších, kteří řídili a prakticky zabezpečovali fungování vyhlazovacího mechanismu, přiznání přednesená a prověřená při stovkách a tisících soudních procesů v Německu i na mnoha jiných místech zeměkoule. Začíná u velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, který údajně před popravou napsal a z vězení propašoval dopis, ve kterém se omlouvá své rodině za přiznání k nespáchaným zločinům v Osvětimi. Ten dopis je podle Irvinga politická bomba! I kdyby ale skutečně existoval, co se změní na osvětimské historiografii?

Irving si stěžuje: Úkol historiků nijak neusnadňují zákony, které po padesáti letech přijaly některé evropské země. Ty naopak brání zdravému odhadu a výzkumu. Podle něho je v Německu trestným činem, trestaným pokutami a odnětím svobody, zkoumat otázku plynových komor. A vypočítává tresty, které mu udělily německé a francouzské soudy. Avšak zákony a soudy německých, francouzských, rakouských a dalších států netrestají zkoumání otázky plynových komor. Považují však za trestuhodné hlásat, že vraždění milionů židovských mužů, žen a dětí se nekonalo, že vraždící plynové komory Osvětimi a Treblinky jsou pouhým židovským výmyslem. Chápou tuto činnost nejen jako urážku obětí v lidské historii ojedinělého zločinu, ale jako společensky nebezpečný projev rasistického extremismu.

K Irvingově oblíbené pomocné metodě patří ironie a posměch. Tak například ironizuje otřesné svědectví francouzské vězeňkyně Osvětimi Vaillant-Couturierové. K jejímu líčení, že nemocní vězňové museli často stát nazí před nemocnicí a umírali zimou, připojil komentář: K čemu by byla ve 'vyhlazovacím táboře' nemocnice? Takových zpochybňujících komentářů je mnoho. S vydáním Irvingových knih se tedy naskýtá ještě jiná otázka. Nakolik může český čtenář posoudit, jak rafinovaný systém genocidy fungoval?

V tomto konkrétním případě by měl vědět, jak byl vyhlazovací proces strukturován. Existovaly vyhlazovací tábory - Treblinka, Belžec, Sobibor aj., kde byly přijíždějící transporty celé poslány do plynu přímo z vlaku. Z této hromadné vraždy bylo jen několik málo jednotlivců vyjmuto - měli zabezpečovat provoz tábora. V jiných koncentrácích se vyhlazovalo bez plynových komor - vytvořenými táborovými podmínkami, hladem a prací. Vernichtung durch Arbeit - zničení prací, tak pojmenoval Goebbels tento způsob vraždění. Ve dvou táborech byly oba tyto procesy uplatněny současně: vOsvětim-Birkenau a v Majdanku. Osvětim byl vyhlazovací tábor s nejvyšším počtem obětí, ale nemalý podíl mezi nimi tvořili vězňové zahubení devastující prací při hladovém režimu. SS měla zájem na využití pracovní síly také židovských vězňů, zejména poté, co ztroskotalo bleskové tažení na východě. Proto také v osvětimském vyhlazovacím táboře byla zařízení, zvaná Krankenbau, revír, nemocniční bloky, nemocnice, které pro většinu tam umístěných byly pouze předsíní plynové komory. Historik David Irving by to měl samozřejmě vědět, ale jemu nejde o historickou skutečnost, nýbrž o zpochybnění holocaustu.

Ale kam se má po přečtení Irvingovy knihy obrátit český čtenář, který není připraven hledat odpověď v odborných časopisech a sbornících? Jakou knihu na současném trhu mu můžeme doporučit, aby mohl poznat, jak tábor Osvětim fungoval?

Bylo by třeba, aby i u nás vyšla nedávno vydaná osvětimské monografie (třeba ve zkrácené podobě), překlad Pressacovy studie, či kniha Die Nürnberger Prozesse (1994) Talforda Taylora, hlavního amerického žalobce v Norimberku, již psal po 50 letech, z dnešního pohledu. Na takové knihy se těžko hledají nakladatelé. Měli by je možná - pokud chtějí být objektivní -vydat ti, kdo vydávají Irvinga...

Ale ani dnes není český čtenář odkázán jen na Irvinga. Starší, stále však hodnotné historické dílo E. Kulky a O. Krause Továrna na smrt je sice bohužel dostupné jen v několika exemplářích v knihovnách, ale na trhu jsou vynikající vzpomínkové knihy: italského spisovatele a osvětimského vězněPrimo Leviho Je-li toto člověk (Sefer, 1995) a Potopení a zachránění (Mladá fronta, 1993), Richarda Glazara Treblinka, slovo jako z dětské říkanky (Torst 1994) a nejnověji i autobiografická kniha Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi, která vychází v nakladatelství Sefer. Osnovou a motivem této knihy je právě snaha informovat světovou veřejnost (už v r. 1944) o metodách a rozměru hromadné likvidace židovských vězňů v Majdanku, Osvětimi a Birkenau.