Problém uměleckého, zvláště filmového ztvárnění holocaustu je mimo jiné v tom, že přirozený sklon každého vyprávěného příběhu skončit happy endem popírá realitu, v níž žádné happy endy neexistovaly. Každý, kdo se měl stát obětí nacistického genocidního vyhlazování a přežil, je výjimka a ukazovat právě ji, znamená odsunovat stranou statisíce, se kterými bylo naloženo podle pravidel. Kromě toho přenos holocaustu do umění je riskantní sám o sobě: hrozí na jedné straně kulisovitostí, na druhé obscénností, čemuž se nevyhnuly (ba z nich čerpaly) i nejoceňovanější filmy poslední doby.
Bylo možné se obávat, že si s podobnými nástrahami neporadí ani ostřílený matador Roman Polanski, zvláště když jeho filmy z devadesátých let mnoho důvodů k optimismu neposkytovaly. Přesto jeho nejnovější film Pianista dokazuje, že i hraný film, v současnosti asi nejvlivnější tvůrce
historického povědomí, může stát na straně realismu a nekašírovaného svědectví. Polanski má na ně ostatně právo. Jako chlapec přežil ghetto v Krakově, větší část jeho rodiny zahynula v táborech. Vyprávění svého
příběhu ale přenechal dramatickým osudům varšavského pianisty Wladyslawa Szpilmana (1911-2001), jenž jako zázrakem - je to klišé, ale je to tak - vyvázl z inferna, jímž se pro Žida Varšava válečných let stala. Szpilman (nomen omen) byl vyvolený
svou hudební genialitou, a jeho šance na přežití byly tudíž větší než u obyčejných smrtelníků, včetně jeho bratra a rodičů. Měl být zachován pro Židy i pro Poláky, kteří ho po útěku z ghetta na árijskou stranu uchovávají v konspiračních bytech. Szpilman má přežít jako zprostředkovatel jedinečného zážitku, který poskytuje mistrovská hudba. Ta zůstává pro Szpilmana, ale i pro ubožáky v ghettu tenkým a vzácným poutem se světem ztraceného lidství - nikdy nezněla hudba tak krásně jako v ghettu, ale nikdy se tak neukazovala její marnost. Jako bezmocný svědek z druhé strany přihlíží, když v roce 1943 vypukne heroická vzpoura v ghettu, a podobně tak v srpnu 1944 přihlíží vypuknutí varšavského povstání, které bude po dvou měsících utopeno v krvi. Vše kolem něj se hroutí, lidé umírají jako mouchy, jeho rodina mizí s transportem, jeho polští zachránci pravděpodobně zahynuli. Poslední milost přichází od nejméně očekávané strany, od německého oficíra, který mu pomůže přežít zbývající měsíce do příchodu Rusů.
Szpilman není příkladem bojovníka, ale trosečníka, který přežije, protože se nese po vlně, která ho buďto stáhne do záhuby, nebo ho vyvrhne z centra orkánu na břeh. Polanski spojil na holocaustu to typické a každodenní, tedy smrt a umírání, vyhlazování, s tím jedinečným a zázračným, které musí být přítomno, aby platilo pravidlo. Scény hrůzy jsou podány jaksi suše a věcně, jako by k něčemu tak samozřejmému, jako bylo zabití Žida v ghettu, nebylo co dodat. Krutosti provází pohledy mlčících svědků, jejichž tváře vyjadřují nejhlubší ponížení spočívající v tom, že člověk ztrácí schopnost solidarizovat se s utrpením druhých. Obraz varšavského ghetta má rysy až dokumentární a připomíná otřásající fotografie, které v polských ghettech pořídili němečtí dokumentaristé
. Při jedné scéně divákovi dojde, že je svědkem blasfemie: esesáci donutí Židy, připomínající kostlivce v hadrech, aby tancovali. Všichni můžou popukat smíchy: smrtky tancují. Okaté citace jeho zábavného
hororu Ples upírů si může dovolit snad člověk, který ví, o čem je řeč.
Szpilmanovy vzpomínky vyšly v Polsku bezprostředně po válce, avšak zapadly, jako řada dalších, ne příliš pohodlných svědectví. Zájem o ně oživila až nová vlna rekonstrukce paměti
v 90. letech, kdy je na naléhání svého syna přepracované vydal nejprve v Německu, kde se o nich psalo jako o jedné z nejpůsobivějších knih o holocaustu. Vedle strhujícího příběhu pianisty Szpilmana v nich čtenáře zaujal čin německého důstojníka Wilma Hosenfelda, který zbědovanému Szpilmanovi pomohl přežít. Hosenfeld, který byl civilním povoláním učitel, hluboce zbožný katolík a otec pěti dětí, zemřel v sovětském zajateckém táboře sedm let po válce. Na základě Szpilmanovy knihy bylo jeho jméno nedávno připsáno do řad Spravedlivých mezi národy
v jeruzalémském památníku Jad vašem.