Na jihu Chelsea, ve čtvrti galerií nedaleko Union Square, na klidné West 16th Street, mezi Pátou a Avenue of Americas, najdete v čísle 15 za nenápadnou cihlovou fasádou Center for Jewish History, jednu z nejvýznamnějších židovských badatelských a kulturních institucí nejen v New Yorku. Centrum sdružuje pět historických a muzejních organizací, které byly donedávna roztroušeny na různých místech, a proto obtížně přístupné. Nyní jsou pod jednou střechou, doplněny moderním knihovnickým a archivním zařízením i výstavními prostory, které usnadňují využití všech fondů. Centrum slouží především jako knihovna a archiv, obsahuje ale také rozsáhlé sbírky fotografií a filmů, plakátů, uměleckých děl a kultových předmětů, které jsou základem jeho bohaté výstavní činnosti. Jak řekl kolega, člověk se musí vždycky divit, kolik nejrůznějších výstav se vejde do na první pohled nijak rozlehlé budovy.
Z více než osmi dočasných výstav, které jsme tu na přelomu roku navštívili, k nejzajímavějším patřily např. výstava American Jewish Historical Society o životě a úspěšných rolích židovské hvězdy éry němého filmu Pages from a Preforming Life: The Scrapbooks of Molly Picon (Stránky z hereckého života: Alba výstřižků Molly Picon), zpestřená dobovými fotografiemi, ukázkami z filmů a hlavně nádhernými plakáty z dvacátých let. Malá, ale zajímavá výstavka YIVO Institute One Foot in America: Jewish Emigrants of the Red Star Line (Jednou nohou v Americe: Židovští emigranti z Red Star Line) je zase věnována historii paroplavební společnosti, která od konce 19. století hrála významnou úlohu při emigraci statisíců židovských vystěhovalců z východní Evropy do Nového světa. Společnost sídlila v belgických Antverpách, kde pro vesměs chudé vystěhovalce časem vznikl komplex ubytoven, z nichž jedna bude nyní přeměněna na muzeum. O dvou dalších výstavách bychom se však rádi zmínili podrobněji.
Trh s ovocem na Union Square
Raphael Lemkin, život a dílo
Yeshiva University Museum představuje v centru výstavu Letters of Conscience: Raphael Lemkin and the Quest to End Genocide (Dopisy svědomí: Raphael Lemkin a požadavek ukončit genocidu), věnovanou životu a dílu muže, který vytvořil a do právního a politického slovníku prosadil pojem genocidy. Raphael Lemin (1900-1959) se narodil v Polsku, studoval na univerzitě ve Lvově filologii, filosofii a práva. V roce 1929 byl jmenován státním zástupcem soudu ve Varšavě a tajemníkem komise pro kodifikaci právního systému Polské republiky. K zájmu o téma jeho života ho přivedlo vyvražďování Arménů v osmanské říši. V roce 1921 zblízka sledoval berlínský proces se Soghomonem Tehlirianem, Arménem obžalovaným z atentátu na Mehmada Talaata, jednoho z hlavních strůjců arménské genocidy. Proč je zločinem, když jeden muž zavraždí druhého, ale nikoli když vláda zavraždí milion?
kladl si tehdy otázku. V roce 1933 se na konferenci Společnosti národů o unifikaci trestního práva v Madridu poprvé pokusil prosadit pojem zločiny barbarství a vandalismu
do mezinárodního práva (německá delegace na protest opustila sál). Kvůli tomuto vystoupení se musel vzdát postavení státního zástupce a stal se soukromým advokátem ve Varšavě. V září 1939 unikl z Varšavy přes Litvu do Švédska, kde přednášel na universitě ve Stockholmu. Později se přes Sibiř, Japonsko a Pacifik dostal do Spojených států; působil na Dukově a Yaleově univerzitě, od r. 1942 na americkém ministerstvu zahraničí a jako poradce Výboru pro válečnou ekonomiku.
To, co Lemkin původně označoval jako zločiny barbarství a vandalismu
, nemělo dosud žádné jméno (Churchill mluvil např. o zločinech beze jména
). Až v roce 1943 poprvé definoval svůj neologismus, odvozený od řeckého genos (druh, kmen) a latinského cidium - zabíjení, vraždění. Současně napsal svoji nejdůležitější práci Axis Rule in Occupied Europe (Vláda Osy v okupované Evropě, 1944), v níž bylo slovo genocida
poprvé podrobně definováno a zveřejněno. Svět mu však začal naslouchat, teprve když začaly vycházet najevo důsledky šoa, v němž Lemkin přišel o 49 členů své rodiny. V roce 1945 byl jmenován poradcem Nejvyššího soudu a vrchního zástupce norimberského procesu R. H. Jacksona. Příštího roku se na pařížské mírové konferenci pokoušel dosáhnout včlenění pojmu genocidy do mírových smluv. Po dalších dvou letech úsilí a intenzivních jednání byla 9. 12. 1948 jeho Deklarace o předcházení a potrestání zločinů genocidy přijata OSN jako první mezinárodní dokument na ochranu lidských práv (k její ratifikaci došlo v lednu 1951). Dvakrát byl nominován na Nobelovu cenu míru, Americký židovský kongres mu udělil cenu Stephana Wise za výjimečné zásluhy. V roce 1959 Raphael Lemkin podlehl infarktu; pohřbu muže, který zasvětil svůj život památce milionů, se účastnili jen nejbližší spolupracovníci. Jeho náhrobek nese stručný epitaf: Otec Deklarace o genocidě
.
Výstava je bohatě dokumentovaná rukopisy z Lemkinovy pozůstalosti a doplněna ukázkami z dobového tisku, rozhlasových nahrávek a dokumentárních filmů a řadou doprovodných přednášek a konferencí jako Diplomacie a genocida: naděje do budoucna, pořádaná Osvětimským institutem pro mír a usmíření, Odpovědnost chránit: Vývoj mezinárodního práva
ve spolupráci s programem Holocaust and Human Rights Studies a Genocida a aktivismus: Lemkinův odkaz 21. století ve spolupráci s American Jewish World Service.
Center for Jewish History. Foto Arno Pařík.
S knihami za velkou louži
Leo Beck Institut a Goethe-Institut v New Yorku připravily v centru výstavu pod názvem Publishing in Exile: German Language Literature in the U.S. in the 1940s (Vydávání v exilu: německojazyčná literatura ve Spojených státech ve 40. letech). Ta sleduje činnost několika známých židovských nakladatelů z Německa a Rakouska, kteří se za války po emigraci do USA pokoušeli navzdory neobyčejně obtížným podmínkám pokračovat ve vydavatelské činnosti. Německá zakázaná literatura se ovšem vydávala i jinde, nejprve v Holandsku a Švédsku, později Mexiku, její hlavní centrum ale bylo v New Yorku. Vydávali především původní tvorbu perzekvovaných a exilových autorů nebo zvláště hodnotnou německou poezii a prózu především jako protest proti barbarství, které zachvátilo jejich zemi. Snažili se tak ukázat jinou tvář německé kultury a uchovat i v emigraci kulturní společenství německého jazyka, jakkoli počet jejich čtenářů byl velmi omezený (jejich snahy nám připomenou situaci českých exilových nakladatelství o tři čtyři desetiletí později).
Výstava dokumentuje osudy sedmi německých a rakouských nakladatelů, jako byli Gottfried Bermann Fischer (1897-1995), zeť Samuela Fischera, nebo Fritz Landshoff (1901-1988), který přijel z holandského exilu. Společně založili nakladatelství L. B. Fischer a vydávali díla exulantů v USA, především R. Beer-Hofmanna, T. Manna a F. Werfela, ale i nové překlady do angličtiny. Kurt Wolff (1887-1963), od roku 1908 známý nakladatel expresionistických básníků a Franze Kafky nejprve v Lipsku a pak v Mnichově, uprchl do New Yorku v roce 1941; o rok později založil se svou ženou Helenou v malém bytě na Washington Square jediný z emigrantských nakladatelských podniků, který nezanikl s koncem války: jejich Pantheon Books se časem staly jedním z předních nakladatelství anglosaského světa. Nejprve začali v malých nákladech vydávat náročnou původní literaturu, poezii často ve dvojjazyčném vydání a moderní evropskou literaturu v překladech. Zajímavý byl také příběh Otty Kallira (1894-1978), který v roce 1923 otevřel Neue Galerie ve Vídni, kde prezentoval tehdy málo známé umělce. Po anšlusu se Kallir pokusil přenést galerii do Paříže, v r. 1939 ale odejel do New Yorku, kde otevřel Galerii St. Etienne, vystavoval tu A. Kubina, E. Schieleho, G. Klimta, ale také Cézanna a Renoira, které si přivezl z Evropy. V r. 1940 objevil obrazy Anny Mary Robertson- Mosesové, brzy známé jako Grandma Moses, které otevřel cestu ke slávě. Galerie získala značné renomé a funguje dodnes téměř na stejné adrese (24 West 57th Street). Kallir v exilu založil také nakladatelství Johannespress, kde publikoval mj. verše svých přátel Richarda Beer-Hofmanna, Huga von Hofmannsthala nebo Rilkeho.
Úspěšné bylo rovněž svépomocné nakladatelství Wielanda Herzfelda (1896-1988), který se z Prahy dostal přes Londýn do New Yorku v roce 1939. Skupina dvanácti německých a rakouských autorů v exilu v roce 1944 založila pod jeho vedením nakladatelství Aurora Press především pro publikaci vlastní tvorby. Nebyl to ovšem výdělečný podnik, o své tituly se museli starat sami autoři, ale - fungovalo to: postupně zde vyšel E. Bloch, B. Brecht, F. Bruckner, A. Döblin, L. Feuchtwanger, O. Maria Graf, H. Mann, B. Viertel, E. Waldinger, F. C. Weiskopf, A. Seghersová ad. Podstatně mladší Felix Guggenheim a Ernst Gottlieb opustili Německo v r. 1938 a založili v Los Angeles Pazifische Presse, v němž v letech 1940-48 vydávali L. Feuchtwangera, F. Werfela, B. Franka, L. Franka, A. Neumanna, A. Döblina a T. Manna v elegantních vydáních pro bibliofily a sběratele na západním pobřeží. Po skončení války produkce těchto malých exilových nakladatelství dosáhla svého vrcholu, ale současně většinou také rychlého konce.
Součástí výstavy jsou dnes již vzácná vydání těchto nakladatelství, uchovávaná většinou jen ve specializovaných knihovnách a muzeích. Ten, kdo během prohlídky zatouží po zajímavých a krásných knihách, může se nedaleko Union Square, na rohu Broadwaye a 12th Street, ponořit do hlubin proslulého knihami i lidmi neustále přeplněného antikvariátu Strand Books, kde snadno při prohlížení svazků ze všech oborů a dob zapomene na rychle plynoucí čas.