„Revoluce občanů proti cikánskému živlu“¹

Pronásledování Romů a Sintů na území českých zemí bývá nejčastěji spojováno s obdobím po roce 1938. To většina historických publikací vykresluje jako dobu temna; periodu, kdy se na světlo dostaly spodní, domácí fašizující proudy, které se v březnu 1939 nakonec daly do služeb nacistických okupantů. Avšak k pronásledování Romů a Sintů docházelo také v době první Československé republiky – a to nejen ze strany státních orgánů, ale také od různých jednotlivců a skupin tehdejších obyvatel.

Obec Pobedim, ležící severně od Piešťan a spadající do politického okresu Nového Mesta nad Váhom, se v noci z 1. na 2. října roku 1928 stala dějištěm protiromského pogromu. Četníci z blízké stanice přivolaní brzy ráno dne 2. října 1928 na okraj obce, kterému místní obyvatelé neřekli jinak než „cigánský tábor“, nalezli celkem 5 mrtvol, včetně šestiletého dítěte. Soudní lékař ještě na místě činu mrtvoly ohledal a za příčinu smrti uvedl střelné rány či údery různými předměty do hlavy. Dalších 7 Romů bylo zraněno těžce, přičemž jedna žena zraněním podlehla, a 7 lehce, včetně 2 dětí (1,5 roku a 5 let starých).

Ze svědeckých výpovědí přeživších Romů vyšetřovatelé postupně zjistili, že mezi půlnocí a 3. hodinou ranní 2. října 1928 připochodoval k domkům místních Romů zástup několika desítek až stovky útočníků-mužů ozbrojených střelnými zbraněni, většinou však dřevěnými holemi či boxery. Útočníci nejprve rozbíjeli okna a střechy domků, dokud nezjistili, že se Romové ukryli do dvou domků. Několik útočníků do nich vtrhlo. Zranili či zabili muže u dveří a následně zastřelili uvnitř se ukrývající ženu a dítě. Ostatní Romové se dokázali uvnitř dobře ukrýt anebo se pokusili z obou domů před útočníky uprchnout. Ačkoliv se to většině nakonec podařilo, jedna žena a jeden muž za to zaplatili svým životem. Útočníci je ubili k smrti.

Podle svědectví byli útočníci obyvatelé Pobedimi. Několik Romů dokonce zaslechlo starostův hlas. Avšak vzhledem k tomu, že se celý útok odehrával v noci, dokázali svědci přesně identifikovat pouze desítku útočníků. Četníci nejprve zadrželi přes dvacet mužů, včetně starosty, a odvezli je do vazební věznice. Jejich výslechy probíhaly takřka identicky. Podezřelí uváděli, že do noci pili a tančili na vesnickém posvícení a nad ránem se odebrali domů ke svým rodinám. Navzájem si poskytovali alibi, které jim navíc potvrdili i rodinní příslušníci a další obyvatelé obce. Nikdo v obci v noci nezaslechl výstřely a křik, ani nedaleko Romů bydlící obyvatelé. Nikdo si v obci nevšiml ozbrojeného davu. I při konfrontacích se svědky, kteří je identifikovali, odmítali podezřelí změnit své výpovědi.

Přestože četníci vyzpovídali téměř sto občanů obce čítající přibližně 1500 obyvatel, nepodařilo se jim přinést žádné jednoznačné důkazy, které by dokázaly útočníky usvědčit. Mnohé výpovědi si navzájem protiřečily anebo byly naopak do detailů stejné. Jiní obyvatelé své výpovědi postupně měnili. Četníci si byli vědomi, že pogrom musel být dopředu připravený, celá obec musela být smluvená a starosta o tom musel přinejmenším vědět. Tomu nasvědčovaly některé výpovědi místních, kteří den před pogromem dokonce zaslechli rozhovory o tom, že je třeba „pozabíjať cigánov“, ale už si nepamatovali, kdo tento a další podobné výroky pronesl. Například L. B., Rom ze sousední obce přítomný spolu s dalšími přespolními romskými hudebníky na posvícení v Pobedimi si v noci z 1. na 2. října 1928 všiml, že několik mužů ze zábavy odešlo a vrátili se až po několika hodinách. Jeden z nich údajně po návratu prohlásil: „Já jsem zastřelil 3, ale již jsem neměl prachu.“²  Ostatní byli zamlklí. Ale četníci nedokázali zjistit více.

V únoru 1929 probíhala u krajského porotního soudu v Trenčíně dvě samostatná trestní řízení s útočníky. Obžaloba se opírala o svědecké výpovědi přeživších Romů a lékařské posudky. Obhájce podezřelých, právník z Bratislavy blízký ľudové straně, jejíž členové byli mezi podezřelými významně početně zastoupeni, se během celého líčení snažil romské obyvatele Pobedimi s pomocí dobových stereotypů vylíčit jako zloděje žijící pouze „zahálčivým životem“ na úkor pobedimských občanů. Celkem 16 domů romských obyvatel, které se nacházely přibližně 300 metrů od vesnice, označoval za „cigánský tábor“ a domky samotné za „búdy“. Pobedimské Romy žijící zde již více než padesát let se tímto způsobem snažil vykreslit jako kočovníky, kteří v žádném případě netvořili součást obce. Obhájce se ještě během podzimu 1928 obrátil na okolní obce a i některé další úřady (např. farní úřad v Pobedimi či Okresní úřad v Novém Meste nad Váhom) a přesvědčil je, aby mu poslali oficiální úřední dokument, ve kterém by se vyjádřili na adresu pobedimských Romů. Podařilo se mu shromáždit celkem sedmnáct svědectví, z nichž nepodrobnější byl dopis pobedimského faráře:

Ja už 18 rokov učinkujem na okoli Pobedimu, v samom Pobedime som učinkoval 12 rokov. Za tento čas tú zkusenosť som nadobudol, že pobedimská cigaňská tlupa je pliagou³ Pobedima a celého okolia. Jak duchovný pobedimský som sa zhvoril, že jak hrozne immorální su to ľudia, bezcitní a násilní. Je to nejlepšie organizovaná lupičska chasa, ktorá svoje umenie a rozum len na zločiny koncentrovala a kto jej v ceste stál, nad tým sa pomstila. Táto rafinovana chasa len to neukradla, čo nemohla. Ja som im často pripominal ich nemoránosť, ale všetko bolo marné lebo morálný cit je v nich celkom vymretý a zverským citom nahradený. Malé deti ciganské už tak rafinovane vedia kradnuť, že to ani starši lupič nedovede. Vierohodnosť týchto cigáňov sa srovnáva nullou (…). Pravdivé slovo od nich dostať patrilo medzi nejväčie zriedkavosti.⁴ 

Soud však zamítl žádost obhájce, aby se tyto dopisy staly součástí trestního spisu a měly vliv na rozhodnutí poroty. Věrohodnost svědků a jejich výpovědí tak nebyla zpochybněna.

Obhájci se ovšem před soudem podařilo vylíčit pogrom jako událost v jádru ospravedlnitelné odplaty, byť násilně provedené. Část soudního líčení totiž byla věnována motivacím podezřelých. Ti sice důsledně popírali jakoukoliv vlastní vinu a účast na pogromu, ale zároveň se snažili dokázat, že obec Pobedim vynaložila během 20 let nejrůznější prostředky k tomu, aby se místních Romů legálně zbavila. V rozmezí mezi léty 1920 a 1928 se pobedimské obecní zastupitelstvo čtyřikrát zabývalo „záležitostí cikánů“. V roce 1920 dokonce obec žádala Okresní úřad v Novém Meste nad Váhom, aby mohla „cikány“ sama tělesně trestat, případně aby byli vystěhováni, zařazeni do nucených prací v uhelných dolech apod. O čtyři roky později se obec pokusila vyjednávat se Zemským úřadem v Bratislavě o možném vystěhování pobedimských Romů na Žitný ostrov, za což byla ochotna státním orgánům zaplatit dvacet tisíc korun.

Během roku 1928 se odehrály dva incidenty, které v očích obhajoby a přinejmenším i dobového tisku ľudové strany ospravedlňovaly pogrom. V září 1928 postřelil jeden ze sedláků dvě Romky, které v noci přecházely přes jeho pole. Údajně kvůli tomu, že mu chtěli ukrást úrodu. To mělo u místních Romů vyvolat touhu po pomstě. Dne 30. září pak neznámý pachatel zapálil několik stohů slámy. Hašení se prý nezúčastnil žádný z pobedimských Romů, což místní sedláky vedlo k podezření, že se jím Romové pomstili. Na základě těchto pomluv zadrželi četníci Roma, který měl po postřelení své manželky údajně přísahat sedlákům pomstu. Pogrom, který útočníci provedli následující noci, nejen obhájce, ale nakonec i samotní četníci a další státní úřady líčili jako východisko z bezútěšné situace místních obyvatel.

Soudní proces skončil relativně nízkými rozsudky. Porota odsoudila celkem deset útočníků. Délka jejich trestů se pohybovala v rozpětí tří měsíců až dvou let. Jejich vina spočívala v účasti na pogromu, poškození majetku a případně v nedovoleném ozbrojování. Nikdo z odsouzených nebyl uznán vinným z konkrétní vraždy. Odsouzení také opakovaně žádali prezidenta republiky o prominutí trestu, přičemž jejich žádosti podpořilo dokonce i ministerstvo spravedlnosti. Vyhověno jim ovšem nebylo. Soud namísto toho odsouzeným doporučil žádat o zkrácení trestů. Nejdelší trest tak nakonec trval 1,5 roku vězení.

Pogrom v Pobedimi byl ve své době nejznámější událostí tohoto typu, byť se nejednalo o událost zcela výjimečnou. Přinejmenším v oblasti Spišské Nové Vsi na Slovensku se odehrály další dva pogromy na tamější romské obyvatele, které svým provedením připomínaly události v Pobedimi. Útočníky však nikdo nedokázal rozpoznat a tudíž zůstali nepotrestáni. ⁵ Také mnohé další obce v meziválečném Československu se snažily zbavit údajných „cikánských táborů“ ve svém katastru. Jejich zástupci ovšem častěji volili jiné cesty k dosažení cíle. Využívali zejména státních, především policejních, orgánů případně i správních soudů. Nejznámějším případem je spor obce Svatobořice o domovskou příslušnost tamějších Romů, který trval od 90. let 19. století až do roku 1943, kdy byli poslední tamější Romové transportováni do Osvětimi.⁶ 

Tento článek vznikl v rámci projektu "Cikáni, metla venkova!" Tvorba a uplatňování proticikánských opatření v Československu v letech 1918-1940 (GAUK č. 54216) řešeného na Univerzitě Karlově v Praze, Fakultě humanitních studií.