Jiří Šitler (nar. roku 1964) vystudoval historii na FF UK v Praze. Po práci v archivu Akademie věd ČR a vědeckém pobytu v Německu působil v zahraničněpolitickém odboru Kanceláře prezidenta republiky, dnes je ředitelem odboru států střední Evropy na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Byl vedoucím české delegace při jednáních o odškodnění obětí nacismu zemí střední a východní Evropy.
Pane Šitlere, mohl byste stručně zrekapitulovat, jak byl problém odškodnění českých obětí nacistického režimu řešen v uplynulých padesáti letech?
Československá a později česká strana tuto otázku považovala stále za otevřenou, ale celých těch padesát let se nic nedělo, a nezměnilo se to ani po pádu komunismu. U nás existuje naprosto mylná a falešná teze, že před rokem 1989 k nám Němci nemohli odškodnění vyplácet. To je nesmysl. V nejhorším případě by tady lidé nedostali odškodnění v markách, ale v bonech. Navíc od roku 1960 chodily do všech zemí střední a východní Evropy (včetně Českoslovenka a Polska) běžně platby a důchody bývalým vojákům wehrmachtu a těm, kdo sloužili u zbraní SS. Tyto platby byly adresovány přímo konkrétním lidem. Tehdejší režim prostě neměl zájem Němcům v odškodnění bránit, pro komunisty by to byl spíš devizový přínos
.
Jak německá strana proti kompenzaci za věznění argumentovala?
Jako formální důvod uvedli ve spolkovém zákoně o odškodnění, že Německo, tedy Spolková republika Německo, nebude vyplácet odškodnění do zemí, které s ní neudržují diplomatické styky. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla byl Izrael.
A když komunistické režimy se SRN diplomatické styky navázaly?
V 70. letech zase spolková vláda prohlásila, že všechny zákonné lhůty pro uplatnění nároků na odškodnění už uběhly. Ještě v roce 1992, když byl prostřednictvím Jewish Claims Conference s Němci projednáván několikasetmarkový příplatek k důchodu pro židovské oběti nacismu, ještě tehdy německá strana bránila tomu, aby tento příplatek dostali Židé ve střední a východní Evropě! Kvůli těmto průtahům česká vláda schválila v roce 1994 zákon o částečném odškodnění obětí nacistických táborů a káznic.
Co nakonec tento postoj změnilo?
Teprve když se proti němu zdvihl odpor v USA, když se angažovali i američtí senátoři a představitelé American Jewish Committee. Němci rádi připomínají, že na odškodňovacích platbách vyplatili celkem na sto miliard marek, ovšem zapomínají zdůraznit, že pouhé jedno procento nebo jedno a půl procenta z této částky dostali lidé ve střední a východní Evropě, zbytek šel na Západ.
Pak vznikl Česko-německý fond budoucnosti.
Ano. Na základě česko-německých dohod vznikl v roce 1997 Fond budoucnosti, do něhož obě strany vložily určité finanční prostředky. Ty začaly být formou humanitárního gesta, nikoli tedy formálního nároku na odškodnění vypláceny obětem nacistických táborů a káznic.
A problém odškodnění nuceně nasazených?
Tato otázka padla poprvé asi před dvěma lety u amerických soudů. Konkrétní lidé tehdy u soudů žalovali konkrétní německé firmy. A nebyli to jen Američané, žalovali i lidé z Čech, z Polska. Když se téma zpolitizovalo a stalo se mediálně zajímavým, začalo německé podniky vážněji poškozovat. A tehdy vznikla jakási konference účastníků, zástupců obětí ze střední a východní Evropy, amerických advokátů a představitelů Jewish Claims Conference, kteří se snažili záležitost vyřešit smírným způsobem, mimo soudní síně. Z toho se vyvinula jednání o odškodnění za otrockou práci a za nucené nasazení.
Jednání trvala poměrně dlouho.
Ano. Byla dlouhá a namáhavá. Jednalo se o definici obětí, o sumu peněz, velmi těžce jsme také prosazovali názor, že všechny oběti, ať žijí kdekoli, mají dostat peníze podle jednotného kritéria. Že důležité je, že ti lidé byli ve stejných táborech, sdíleli tytéž podmínky, a ne to, zda teď žijí náhodou v Praze, nebo v Paříži.
Čím byla odlišná částka pro oběti z Východu a Západu zdůvodňována?
Rozdílným příjmem, rozdílnými životními náklady. A samozřejmě tím, že nejde o právní nárok, ale o humanitární dar, který se může řídit různou úrovní příjmů, sociální situací člověka atd. Původní německá představa byla, že nejvíce dostanou lidé žijící na Západě, o něco méně lidé v ČR a Polsku a nejméně oběti, které žijí na území bývalého Sovětského svazu.
Jaké byly tedy výsledky jednání?
Celkem německá strana přislíbila deset miliard marek, 8,25 miliard z toho půjde na přímé odškodnění obětí otrocké práce. Češi z této částky dostanou 423 milionů marek. Podle pravidel, která jsou závazná pro všechny zúčastněné země, byly oběti rozděleny do dvou kategorií A a B. Lidé z kategorie A - to jsou ti, kdo pracovali v rámci věznění v koncentračním táboře či v podobném zařízení (např. na Malé pevnosti v Terezíně, v různých káznicích). Ti by měli dostat kompenzaci 15 000 marek. Upozorňuji, že kdo byl v koncentračním táboře jako dítě a nepracoval, nárok na odškodnění v tomto případě nemá. Lidé spadající do kategorie B jsou ti, kdo byli nuceně nasazeni v Německu či na území Německem okupovaném. Toto odškodnění se však netýká lidí nasazených v Rakousku nebo v Protektorátě. Nuceně nasazení by měli dostat částku do 5000 marek - bude záležet na tom, kolik lidí nárok uplatní, možná to pak bude 4990 nebo 4910, to se uvidí.
Jak mají žadatelé o odškodnění postupovat?
U těch, kdo byli v koncentračním táboře, by neměl být problém, mají doklady v pořádku, protože mají osvědčení dle zákona 255/46. Koordinační komise Federace ŽO v České republice a Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých rozesílala už v dubnu dotazníky všem, kdo pobírají humanitární pomoc od Česko-německého fondu. Tyto dotazníky budou předány Česko-německému fondu budoucnosti, který v České republice zastupuje centrální německou nadaci a který bude také zařizovat výplatu peněz.
A nuceně nasazení?
Ti by se měli co nejrychleji hlásit ve svém domovském okrese na Svazu nuceně nasazených nebo v jeho ústředí U královské louky 5, 150 05 Smíchov. Měli by mít doklady stvrzující, že skutečně prošli nasazením. Kdo je nemá, může si je obstarat na České správě sociálního zabezpečení v Praze nebo v okresním archivu v místě, odkud byl člověk nasazen a kde mohou mít kopie nařízení k nucené práci. Nebo lze napsat do Německa - firmě, kde žadatel pracoval, nebo do města, kde bydlel.
Mají na odškodnění také nárok dědici lidí, kteří vykonávali otrockou nebo nucenou práci?
Přímí dědici (manželka či děti) mají nárok jen tehdy, když oběť perzekuce žila ještě 16. února 1999, kdy byla vyhlášena německá nadační činnost. Dědici lidí, kteří zemřeli dříve, nárok na kompenzaci nemají.
Kdy myslíte, že se peníze začnou vyplácet?
Spolkový sněm má do léta přijmout zákon, který bude respektovat dosavadní jednání. Pak bude formálně založena centrální nadace, která ponese název Vzpomínka, odpovědnost, budoucnost. Fakticky však vznikne teprve tehdy, až do ní německé firmy skutečně vloží oněch deset miliard marek. Pak už budou peníze převáděny do organizací, které byly pro jednotlivé regiony určeny, v České republice to tedy bude Česko-německý fond budoucnosti. Ještě bych chtěl zdraznit, že u Fondu budoucnosti se může člověk hlásit jen tehdy, měl-li k 1.1.2000 trvalé bydliště v ČR. Pokud má české občanství, ale trvalé bydliště v zahraničí, musí kontaktovat příslušnou organizaci podle bydliště. Německá strana trvala na tom, aby se peníze vyplácely ve splátkách - oběti otrocké práce aby dostaly v první splátce 50 procent celkové částky, ostatní 30 procent, druhou splátku až po osmi měsících. S tím jsme nesouhlasili a chceme o této otázce ještě jednat. A ještě bych chtěl připomenout, že od vyhlášení zákona, tedy půjde-li všechno dobře asi od počátku července, potrvá osmiměsíční lhůta, během které budou lidé moci žádat o odškodnění. Ti, kdo to dosud neučinili, budou mít ještě během těch osmi měsíců poslední možnost, jak svůj nárok zaregistrovat a uplatnit.
Jak jednání probíhala, jak se k sobě jejich účastníci chovali?
Jednání byla někdy dost ostrá. Myslím, že byla řízena poněkud zvláštním způsobem. Nedělaly se oficiální zápisy, mnoho věcí se projednávalo někde ve foyer. Několikrát se stalo, že zástupci střední a východní Evropy měli být z jednaní vymanipulováni. Například když se jednalo o majetkových záležitostech. Součástí odškodnění je totiž také kompenzace za majetkové škody, kterými se bude zabývat hlavně Jewish Claims Conference. Tuto platbu, jednu miliardu marek, pojala tato organizace zcela volně, bude ji rozdělovat podle svého. Jenže třeba právě čeští Židé ztratili za okupace strašně moc. Myslím si proto, že peníze za arizaci by měly směřovat do regionů, kde byli lidé nejvíce poškozeni, že by měly být individualizované. Prostě nevím, proč by se za peníze získané s argumentem arizace v Čechách měl postavit třeba domov důchodců v Austrálii. Ale to je můj osobní názor.