Pod rouškou válečného konfliktu

Na první pohled by se mohlo zdát, že londýnské Imperial War Museum (Imperiální muzeum války)není nejvhodnějším prostředím pro výstavu o holocaustu. Kdo ji chce navštívit, musí projít kolem řady děl, obrněných vozidel, válečných letadel a dalších zbraní vystavených v centrální hale - muzeum sloužilo dosud především jako památník vojenské slávy britského impéria a dvou vyhraných světových válek.

Krok za krokem

Výstavu o holocaustu 6. června 2000 otevřela britská královna za značné pozornosti sdělovacích prostředků. Byla připravována po dobu čtyř let a rozkládá se na ploše 1200 m2, rozdělené do dvou podlaží. Náklady dosáhly 17 milionů liber, ze kterých většina pocházela z britského loterijního fondu.

Okrouhlá vstupní místnost uvádí návštěvníka prostřednictvím rodinných fotografií a filmů do běžného života Židů v předválečné Evropě. Následující výstavní prostory jsou v kontrastu k tomu podstatně tmavší, s mnoha ostrými úhly a celkový dojem je umocňován antisemitskými projevy Hitlera a dalších nacistických pohlavárů, které sem doléhají z prostoru věnovanému nacistickému antisemitismu. Expozice v horním patře se zabývá cestou ke konečnému řešení židovské otázky, počínaje situací v Německu po první světové válce, přes dějiny antisemitismu k rasové ideologii národně sociální strany v Německu. Cesta neúprosně vede k pronásledování Židů v Německu před začátkem války a sleduje růst německé říše. Horní patro výstavy končí částí věnovanou programu eutanazie - vraždění duševně nemocných v německých léčebných zařízeních. Odtud již cesta vede přímo do pekla nacistického konečného řešení - tento sestup do říše zla a vraždění je plasticky vyjádřen přechodem do nižšího patra expozice.

Zde je krok za krokem odhalován proces konečného řešení: vraždění Židů po napadení Sovětského svazu, soustředění Židů v ghettech, transporty do vyhlazovacích táborů. Nejvýraznějším exponátem této části výstavy je velký model Osvětimi-Birkenau, jehož účelem je podrobně ukázat, jak fungovaly vyhlazovací tábory. Expozice krutosti a násilí vrcholí právě v části popisující vraždění v koncentračních táborech. Snad i proto je před koncem výstavy dán prostor různým formám reflexe popsaných hrůzných událostí. Je zde například oddíl zabývající se poválečnými procesy a nacistickými válečnými zločinci a jejich osudy. Místem, kde se návštěvníci mohou zastavit a znovu si zrekapitulovat proces konečného řešení, je interaktivní počítačová prezentace základních bodů výstavy.

Celkově má výstava spíše dokumentární charakter, vyprávěný příběh je popisován velmi zodpovědně, a to především pokud jde o míru zobrazeného násilí a krutosti. (Přesto muzeum nedoporučuje výstavu pro děti mladší 14 let.) Cílem není přimět návštěvníka k přehnanému emocionálnímu prožívání popisovaných událostí, k vžívání se do role obětí, jako to činí např. Muzeum holocaustu ve Washingtonu. Přesto je výstava velmi působivá a přesvědčivá. Návštěvníci chodí potichu, téměř konsternovaně a zdá se, že každý z nich zde stojí zcela osamocen a musí se sám vyrovnávat s vjemy, které na něj působí. Autoři scénáře se snažili ukázat lidskou stránku aktérů, a to především prostřednictvím výpovědí 18 svědků, kteří prožili hrůzy holocaustu na vlastní kůži a kteří k návštěvníkům promlouvají z videa. Velmi působivé je, že se svědectví malého počtu přeživších vrací na různých místech výstavy, že je možné průběh a fáze konečného řešení sledovat na osudech konkrétních lidí a jejich rodin. Z abstraktní masy obětí holocaustu se tak stávají konkrétní lidé s vlastními tvářemi, starostmi a osudy. Přeživším také na výstavě náleží konečné slovo. V okrouhlé místnosti, kterou je výstava zakončena, z obrazovky sdělují po více než 55 letech svůj pohled na události a aktéry holocaustu.

Také ostatní exponáty nejsou vždy pouze chladně dokumentární: vystavena je např. pohřební kára z varšavského ghetta, již výzkumníci muzea našli ve Varšavě. Za ní vidí návštěvník fotografii z doby existence ghetta, na níž je stejná kára používána k odvozu mrtvých. Vystaven je také vagon z Belgie, který mohl sloužit k deportaci Židů do koncentračních táborů. Lidskou stránku genocidy osvětluje ale především množství dopisů, deníků a osobních předmětů obětí.

Výstava zachycuje též pronásledování dalších skupin obyvatelstva, které nacisté považovali za méněcenné: Romů, duševně postižených pacientů a homosexuálů. Mezi nejpoutavější exponáty náleží pitevní stůl z márnice psychiatrické léčebny Kaufbeuren-Irsee u Mnichova. Více než 2000 pacientů tohoto zařízení bylo zavražděno na místě nebo v rámci programu eutanazie posláno na smrt jinam.

Autoři výstavy se nevyhýbali citlivým otázkám britské nečinnosti tváří v tvář holocaustu v době druhé světové války, především tomu, že ve skutečnosti nejen britské tajné služby, ale i veřejnost byly o vraždění židovského obyvatelstva v nacisty ovládané Evropě informovány již velmi záhy. Vskutku výmluvný je vystavený článek z The Daily Telegraph z července 1942, který již v titulku informuje o vyvraždění 700 tisíc Židů v Polsku. Dotyčný list udává i způsob zabíjení: mobilní plynové komory.

A co naše muzea?

Teprve když se člověk vrátí do atria muzea mezi hlavně děl a pásy obrněných transportérů, pochopí, že umístění ve válečném muzeu je velmi vhodné. Výstava důrazně připomíná, že pod rouškou válečného konfliktu byla prováděna genocida, která svým charakterem nemá obdoby, a že holocaust musí mít své pevné místo v historii druhé světové války - věc, která nebyla například v britských, ale ani v českých učebnicích dějepisu zdaleka samozřejmá. A právě podpořit vzdělávání o holocaustu bylo jedním z hlavních cílů výstavy v londýnském Imperial War Museum. Na tomto místě nelze nepoložit otázku, zda by si i Česká republika nezasloužila podobně působivou výstavu o holocaustu, a to nejen v Muzeu ghetta v Terezíně, ale snad i v některém z renomovaných českých muzeí.