V. A.: Narodila jsem se v Praze 16. dubna 1903. Byla jsem první dítě. Měla jsem ještě bratra a sestru. Žádný z rodiny nežije, všichni zahynuli nebo zemřeli. Ve dvaceti jsem se provdala, žila jsem ve šťastném harmonickém manželství, měla jsem dvě dcery, Editu a Věru. Všechno šlo normální cestou, byl to dobrý život, výborně se nám dařilo. Náš otec chodil do templu, já měla dokonce bar micva, které tehdy zavedl náš rabín. Ale nebyli jsme ortodoxní.
Po svatbě jsme žili šťastně a klidně. A pak přišla ta pohroma s Hitlerem a my jsme se dostali do třetího transportu do Lodže.
Lodž
26. října 1941 jsme se vydali na cestu a za dva dny jsme byli v Lodži. Cesta byla hrozná - v noci nás vyhodili z vagónu a začal krutý režim. Část zavazadel jsme nechali na nádraží, a tak jsme v noci bloudili Lodží skoro bez věcí a ani jsme nevěděli, kde jsme. Zavedli nás do domu, kde jsme v malém pokoji s dalšími 23 lidmi. Spali jsme na zemi namačkaní jako sardinky. Šaty jsme věšeli na hřebíky, které okamžitě vypadávaly ze zdi. Kromě těch hřebíků tam nic nebylo. Nevěděli jsme, co s námi bude. Manžel si našel brzy práci - nosil zavazadla. Později se dostal do krejčovského resortu, protože v Praze před válkou pracoval v textilu. Já jsem nějaký čas nemohla pracovat, protože jsem dostala zápal plic.
V té době jsme už bydleli ve svém vlastmím pokoji, ve kterém byla tuplovaná okna, což bylo považováno za luxus
. Ale postel tam nebyla, a tak jsem nemocná musela ležet na zemi. Chodil ke mně doktor Steindler, ostatní už pracovali v továrně. Když jsem se uzdravila, dostala jsem se do resortu na domácí obuv. Po několika týdnech mě přesunuli do strohresortu
[výroba ze slámy]. Ta práce pro mě však byla příliš těžká, a tak mě vrátili zpět do výroby obuvi. Později jsem pracovala v resortu Radějěvský
, kde jsem pletla a pak jsem také šila rybářské sítě. To bylo také velice těžké. Od hrubého materiálu jsme měli rozřezané ruce. K jídlu jsme mívali bramborové slupky, které manžel vyžebral v kuchyni.
V továrně jsem se často píchla a když jsem ty slupky myla, několikrát jsem dostala otravu krve. Jeden židovský lékař mě řezal. Musel mi vytrhnou jeden nehet, který se mi potom velmi špatně hojil.
Postupně jsme rozprodávali věci, které jsme si přivezli z Prahy. Za ghettomarky
jsme nakupovali zeleninu, což bylo nedostatkové zboží. K tomu jsme měli příděl - 20 dkg mouky, 10 dkg černého cukru, 20 dkg soli, 15 dkg kaffeemischung - to se totiž nedá nazvat česky, byla v tom cikorka ještě s něčím.
V.Š.: Nás pražských Židů bylo v lodžském ghettu pět tisíc. Každý transport, tisíc lidí, byl ubytován v jedné budově. Také my jsme takto bydleli asi půl roku po příjezdu. Ten pokojík, který později táta sehnal, byl v ulici Ceglana, číslo 8. Bydleli jsme tam my a několik tisíc štěnic. Jedna stěna byla úplně plesnivá a v zimě tam byla tak chladno, že jsme spali oblečení a v čepicích a rukavicích.
Když jsme do Lodže přijeli, bylo ghetto v provozu už rok a my viděli vyhladovělé a sešlé Poláky, kteří tam byli zavření. Tehdy měli ještě trochu styk s vnějším světem, jezdily tam tramvaje, děti z ghetta chodily do školy - do těch budov, ve kterých jsme pak bydleli my. Když jsme tam přišli my, vše se uzavřelo. V Lodži vlastně zůstali jen chudí Židé, dělníci z textilních továren. Když je pak zavřeli do jedné lodžské čtvrti, nebyl to pro mnohé takový šok, jako pro nás. Pro nás hlavně proto, že mluvili polsky. To bylo první, v čem jsem si nerozuměli. A druhý důvod byl, že nás nastěhovali do jejich škol a děti už tam nemohly chodit, takže jsme jim vlastně sebrali školy. Třetí problém byl, že se stejná dávka jídla musela rozdělit i mezi nás. Nevím, kolik lidí tam bylo v roce 1941. Vím, že jednu dobu tam žilo 180 tisíc lidí, ale bylo také období, kdy nás tam bylo jen 45 tisíc. Takže jídlo se dělilo ještě mezi nás, 5 tisíc pražských židů a krátce po nás přišlo ještě 5 tisíc německých židů z Kolína nad Rýnem a nějaký tisíc ještě z Lucemburska.
My jsme byli od polských židů dost odlišní. Poláci
byli až na výjimky více nábožensky založení, byli mezi nimi i chasidé. My jsme byli většinou asimilovaní Češi, kteří se nikdy nesetkali s lidmi nosícími pejzy či kaftany. Octli jsme se v horší situaci, než ti čeští židé, kteří přijeli do Terezína. Polští židé už měli obsazené všechny klíčové pozice - rozdělování potravin, uhlí, zeleniny -, takže nás i oni, bohužel, okrádali. Tatínek se potom do toho schneiderresortu
, do krejčovny, dostal jen díky tomu, že se s nimi uměl pomodlit, a tak se mezi ně dostal. Tatínek zhubnul během půl roku o 20 kilo.
Já jsem vyšívala křížkovým stehem zástěry k dirndlu, pak jsem dělala výložky na uniformy a nakonec jsme s Editou šili německé uniformy v schneiderresortu
, v oddělení pro děti. Polské děti přišly dříve a měly proto lepší místa - pracovaly u šicích strojů, za což bylo více polévky. My, čeští židé, jsme přišívali knoflíky za jednu polévku denně. Nikdy jsme se nezařadily mezi Poláky, ale ani mezi Čechy, protože jsme byli rozptýleni po celém ghettu v jednotlivých pokojích.
Ve schneiderresortu
jsme měly malou partu - já, Edita, Lída, která ghetto nepřežila, a Mája Randová. Také jsme se u pracovního stolu skamarádily s polskými děvčaty v našem věku a zpívaly jsme s nimi české i polské písničky. Občas jsme potkávaly známé z Prahy.
Příděly, o kterých už mluvila maminka, jsme si vždycky poctivě rozdělovali. Maminka byla opravdová hrdinka, protože nás děti dovedla k tomu, že jsme si jídlo rozkrájeli do pytlíku, abychom měly každý den stejné množství. A to jsme skutečně dodržely, i když příděl byl na dva týdny. Měli jsme strašný hlad, ale lidé, kteří si všechno snědli najednou, velice brzo umírali. Byly dokonce rodiny, které si chleba vzájemně pojídaly, vlastně požíraly, kradly si ho mezi sebou. Takových jsem znala řadu. My jsme byli naprosto spořádaná rodina, která si rozdělovala příděly. Někdy bylo taky třeba 20 dkg. marmelády z mrkve na měsíc. Každý měl svůj hrníček, ze kterého ulizoval každý den trochu. Musím jen děkovat mámě, že nás tohle naučila.
Když jsme měli po práci, rozhodně jsme se neflákali. Chodili jsme na hřbitov Marešín, který byl vzdálený asi hodinu od našeho domova. Sbírali jsme tam kopřivy, lebedu, bodlák a jarmušku
- nevím, jak by se to jmenuje česky. Maminka to doma spařila, osolila, nakrájela a bylo z toho jídlo. Snad nás ty byliny udržely při životě. Jedli jsme je i na podzim, kdy už nás bodláky píchaly v krku. Potom jsme si na jednom trhu koupili strojek na maso, takže jsme ten plevel mohly namlít a maminka z toho dělala placky. V zimě jsme za zbývající peníze sehnali slupky od brambor, které byly napůl shnilé. Maminka je čistila ve dvacetistupňovém mraze, dokud voda nezamrzla. Ruce měla zmrzlé do ruda, ale kdyby to pořádně neomyla, hrozila nám nákaza tyfem. Ze slupek jsme také dělali placky. Z přídělu se polévka dala uvařit jen jednou týdně.
V.A.: Každý večer jsem prohlížela prádlo a šaty, protože nás bylo nutné ochránit od vší, které přenášely skvrnitý tyfus. Přikrývky jsme asi dostávali po zemřelých lidech. V pokoji jsme mohli mít jen žárovku patnáctku a tak jsem to vždycky prohlížela přímo pod ní. Když jsme například stáli ve frontě, viděli jsme kolem sebe úplně zavšivené lidi.
V.Š.: Když to moc v noci štípalo, rozsvítili jsme lampičku, aby se štěnice rozutelky. Pak je tatínek nemilosrdně napichoval špendlíkem na zeď. Ve všech bytech měli lidé štěnice rozmazané po zdech, ale naštěstí nepřenášely tyfus, takže se s nimi vlastně mohlo žít. Vši jsme ale nikdy neměli. Denně jsme si prohlíželi vlasy.
Jednou za čtvrt roku jsme dostali velký příděl. Například brambor jsme dostali 5 kg na celou zimu. Museli jsme s Editou vystát frontu, což trvalo třeba tři čtyři hodiny a nakonec se na nás ani nedostalo. Později už jsme měly pocit, že stále stojíme někde na něco fronty. Poláci si tam drželi místa a vždycky se vrátili, když jsme byly skoro na řadě. Ve frontách jsme se naučili jidiš. První věta, kterou jsme uměli, byla: Štipen zi ništ azoj
, což znamená Nestrkejte do mě tolik
. Těch pár vět umím do dneška.
Brambory, které jsme vyfasovaly, jsme musely nejdříve roztřídit. Asi třetinu jsme jich vyhodily, protože byly shnilé. Zbytek brambor jsme srovnali pod palandu a rozdělily je na hromádky na 90 dnů. V každé hromádce byla vždycky jedna větší a dvě menší brambory na polévku, do které se brambory nastrouhaly, občas se tam dala lžíce mouky a nastrouhal tuřín. To byla hlavní večeře. Na den jsme tedy měli 20 dkg chleba, polévku v práci a pak polévku večer doma. A navíc slupky nebo kopřivy.
V.A.: Polévku jsme ale nemohli vařit doma, protože naše kamna by vodu neuvařila. Museli jsme chodit do tzv. gaskűche, kde bylo několik plynových hořáků a kdo přišel dřív a zaplatil, mohl zde hodinu vařit. Vařit chodila Věrka s Editou, protože já jsem bývala déle v práci. Musely také dávat pozor, aby jim někdo něco neukradl, což tam bylo normální. Hrnec pak přinesly domů a dávaly ho do postele, aby jídlo zůstalo déle teplé. Měli jsme občas i moučník - kousek syrového tuřínu s marmeládou!
V.Š.: Když se maminka uzdravila z nemoci, usnesla se rodinná rada, aby dostávala 16 polámaných špaget v polévce. Jedla to asi tři neděle a uzdravila se. Měli jsme totiž ještě z Prahy asi troje sardinky a dva balíčky špaget. Měli jsme je ještě po dvou a tři čtvrtě letech v Lodži. Jedny jsme otevřeli na Vánoce a jedny jsme dokonce vezli ještě do Osvětimi. Přišli jsme o ně na rampě. Do našeho pokojíku jsme si mohli vybrat několik kousků nábytku, takže jsme měli dvě pryčny, malý stoleček a snad i nějakou židli. Do kamínek se vešly jen tři brikety, takže vůbec nevím, jak jsme přežili zimu. Pravdou je, že moc brambor se nám teplem nescvrklo.
V.Š.: V Lodži umíralo jednu dobu až 100 lidí denně. Mrtvoly odvážel vozíček s koníčkem bez rakve. Naložil vždycky tolik, kolik se jich na vozík vešlo a odjel. Lidé umírali také podvýživou. Natekly jim nohy, a když voda došla k srdci, člověk umřel. Takže se umíralo hlady, na skvrnitý tyfus, na břišní tyfus a na žloutenku, na TBC, choleru. Lodž neměla kanalizaci. Zpočátku ležel všechen odpad na dvorcích vedle úplně podělaných latrin. Lodž byla normální městská čtvrť, která byla hrozně přelidněná, protože sem stáhli židy z celé Lodže a potom přicházely další a další transporty. To nešlo hygienicky zvládnout. Většinou tam byly nízké, přízemní domky a dvorky. Několik ulic mělo i několikapatrové domy. Tam byly rozlehlejší dvorky, ale všechny byly zavaleny sajrajtem a smradem. Fekálie, odpady a všechno to tam hnilo. V létě to bylo nebezpečné, protože z toho byly infekce. Dva roky tam ty hromady hnily. Nakonec bylo v Lodži tolik nemocí, že Němci prostě nařídili jejich likvidaci a utvořily se skupiny tzv. fekálistů - tak se říkalo vězňům, kteří to odváželi. Dostávali větší příděl a každý k nim chtěl, ale byla to strašně nečistá práce.
Přes ty dvorky se muselo chodit, v Lodži nebylo WC, ale všude jen suché záchody. Nám to hrozně vadilo, protože když jsme do Lodže přišli, nedalo se do záchodů téměř vstoupit - kolem dokola bylo všechno natolik znečistěné, že člověk nevěděl, kam šlápnout.
E.J.: Dostali jsme všechny nemoce, které se tam vyskytly. Začalo to dětskými nemocemi - neštovicemi a spalničkami, pak zánět středního ucha, Věra dostala žloutenku, já žloutenku, Věra tyfus, já tyfus. Tatínek neměl ani žloutenku, ani tyfus, ale přitom byl naprosto vychrtlý - tak, jak se to po válce ukazovalo na fotografiích, tak vypadal náš tatínek. Přitom duševně byl kupodivu pořád na výši.
V.A.: Věrka a Edita měly spalničky. To jsme léčily tak, že jsme proti oknu roztáhli deštník, který jsme měli s sebou, aby jim světlo z tý ubohý žárovky nebo od okna nesvítilo do očí. Jednou šla Edita na záchod, který v transportní budově naštěstí byl, ovšem nefungoval nikdy. Táta stál venku a najednou viděl nohy pod dveřmi, Edita omdlela. Od té doby při nemoci nesměla na záchod. Na tom ubohém trhu, kde měli jenom rozbité nádobí (za drahé peníze), jsme prodali nějaké boty a koupili si rozbitý nočník, vlastně kýbl. Nejhorší to bylo, když přišla Věrka z práce a měla tyfus.
V.Š.: Už nevím, kdy to bylo, myslím že v roce 1943. Dostala jsem břišní tyfus. Když jsem měla čtyřicítky, vzali mě do nemocnice a ostříhali dohola. První dojem byl, že sedím v nějaké místnosti jako u holiče a že můj cop leží na zemi. Pak už jsem nevnímala, protože jsem omdlévala a vzbudila se v lodžském špitále na pokoji pro děti. Když jsem přicházela k vědomí, pořád jsem slyšela: dzievčinka či chlopec? Když jsem se probrala, byla jsem v pokoji, kde bylo asi l5 dětí, všechny dohola jako já, a hrozně chtěly vědět, jestli jsem holka nebo kluk. Bylo tam zrovna šest holek a šest kluků a já jsem byla třináctá. Ty dětičky byly mladší, než co jsem znala z práce a chtěly něco slyšet o Praze. Vyprávěla jsem jim, že v Praze teče Vltava a že jsou na ní parníky. Nechtěly mi věřit, že jsem na tom parníku jela a moc mi záviděly. Byly to opravdu lodžské proletářské děti. Potom už jsem si vůbec netroufla něco vykládat.
Abych měla styk s rodinou, nosila mi Edita denně flašku s čajem, která měla místo špuntu stočený papír - dopis. A já jsem zase po provázku spustila dolů zprávu, jak mi je. Tímhle způsobem jsem asi Editu nakazila. A potom jsem zase já jí nosila po práci flašku a ona posílala zprávy, když se z toho trochu dostala. Edita měla tyfus mnohem těžší. Blouznila a posílala mi takové dopisy jako: Dneska jsem jedla kuře
, a já jsem nevěděla, jestli se úplně nezbláznila.
Ještě bych se asi měla zmínit, že když jsem skončila s tyfem a ještě jsem se neudržela na nohou, přišla za mnou jednoho dne ošetřovatelka Hanička z Prahy a řekla: Čeká tě v předsíni tatínek.
Já jsem slabostí nemohla chodit, ale ona na mě významně mrkla, že musím jít. Tak jsem pochopila, že se něco děje a dovrávorala jsem do vrátnice, odkud mě tajně vyvedli zadním vchodem a táta se mnou utíkal
domů.
Instinkt mi asi napověděl, že jde o život a najednou jsem uměla chodit, i když jsem do té doby nevládla nohama. Tak začala lodžská špera. [Sperre = uzávěra]. Tatínek se v práci dozvěděl, že bude špera, tak mne ukradl z nemocnice, aby mě zachránil. Do rána, pod vedením SS, vyklidili nemocnice (ale ne tohle dětské oddělení) a všechny dospělé nemocné odvezli transportem pryč. Špera znamenalo, že se z ghetta stal pracovní tábor, protože Němci už nechtěli dávat tolik přídělů pro nepracující, a tak museli snížit stavy o všechny starce, děti a slabé.
Povídání o špeře musím začít od jídla. Abych se trochu zotavila, vyndali naši asi 10 deka hrachu ze zvláštního přídělu, který jsme si schovali. Hrách se musel déle vařit, tak se na to věnovalo několik briket a bublalo to na kamnech. Strašně to vonělo a my jsme se hrozně těšili. Ta polévka mě dodnes provází jako vzpomínka na tuhle šperu. Celý týden jsme nesměli opustit byty. Kripo a skupina ghettopolicie chodili od domu k domu a měli za úkol vyčistit ghetto. Celý dům musel vždycky nastoupit na dvoreček, kde proběhla selekce. Vytřídili, koho nechají a kdo musí s nimi na náklaďáky. Mělo jít jenom o staré lidi a děti. Tak jsme prostě nastoupili na dvůr a nahoře bublala polévka.
V.A.: Bylo to právě na Roš hašana, to byly naše největší svátky, proto ta slavnostní polívka.
V.Š.: Zrovna došlo na náš dvůr. Strašný křik, že musíme dolů. Hrozně jsme se báli. Všichni seběhli dolů, tatínek ještě mámě třel tváře, aby je měla trochu červené a vypadala líp. A aby byla větší, stoupla si na špičky. Stáli jsme na dvoře mezi ostatními polskými nájemníky a Němci třídili. Děti pryč, starci pryč. Byly třeba mámy, které měly větší dítě, na které Němci neukázali (vždyť mohlo pracovat), ale ještě menší dítě, a máma se musela rozhodnout - většinou šla s menším dítětem. Normální selekce, kterou jsme do té doby nezažili. A tak jsme tam stáli a přemýšleli, kdo z nás tu polévku bude jíst a snažili jsme se být nenápadní. Když jsme se potom za půl hodiny u té hrachovky všichni sešli, nebrečeli jsme sice, ale neměli jsme k tomu daleko. Ta polévka se pro nás stala symbolem našeho momentálního vítězství. Na dvoře se stálo dlouho, asi třičtvrtě hodiny a nahoře pořád bublala polévka a my tušili, že jde o život. Rozkřiklo se, že berou mámám děti, a tak spousta lidí děti někam schovala, někdy na latriny. Některé mámy dokonce děti zazdily do škvír v půdách. Stihly to, protože to třídění trvalo týden.
Ale bohužel se nenaplnila kvóta, kterou Němci chtěli zlikvidovat, a tak to všechno začalo znovu. Bylo to skutečně otřesné, protože nikdo nevěděl, jestli šperu přežije. Když to skončilo, zjistili jsme, že odešli poslední z našich příbuzných, nějací Ertlerovi, naše kamarádka Hanička z Prahy a další. Také Poláci, které jsme znali z domu nebo z práce. Moc lidí chybělo, už to nebyli jen starci a děti, Němci potom brali kdekoho, aby si naplnili svoji kvótu.
E.J.: Nevěděli jsme, kam ti lidé jdou. Nevěděli jsme, že existují jiné tábory, že existují plynové komory, nic jsme nevěděli. Jen jsme tušili, že to bude horší.
V.A.: Na něco jsi zapomněla. Po týdnu - koncem špery - se najednou začalo říkat, že je klid. Přišel k nám jeden známý z domu, který byl u židovské sonderpolizei, a řekl: Dneska je zvláštní den, dneska berou mladý děvčata, zdravý mladý děvčata.
Řekli jsme, že už u nás byli, ale sotva jsme to dořekli, ozvalo se volání: Všichni ven na dvůr
, a byli tady. Věrka byla nešťastná: Co mám dělat, mám se schovat?
A já jsem řekla: Věrko, já jsem úplně bezradná, já ti nemůžu radit, poněvadž když půjdeš dolů a schováš se v latrině, tak tě zastřelí, když na tebe přijdou. Skočit na vedlejší dvůr nemůžeš
(z okna jsme viděli, že to lidé z našeho domu dělají), vždyť tam budou taky hned, já jsem bezradná.
Tak jsme šli dolů. Byli jsme poslední z baráku, utíkali jsme po schodech a dole stál už esesák a viděl, jak utíkáme. Zeptal se: Jsou všechny pokoje odemčené?
A manžel se přihlásil a řekl plynulou němčinou: Ne, ten můj je zamčený, tady je klíč
. Poněvadž to se nesmělo. V tom se na nás podíval a řekl: Abhauen!
[Vypadněte!
], a pustil nás všechny čtyři. Šli jsme nahoru jako první, samosebou nám to někteří záviděli. Tak jsme přežili i tuhle nebezpečnou událost.
V.Š.: Z našeho domu chytli asi 15 lidí.
V.A.: Ti vedle nás nám zaviděli, měli malé děti, které Němci odvedli. V domě byla spousta malých dětí.
V.Š.: Teprve po válce jsem se dozvěděla, že ty děti byly poslány přímo do nedalekého Chelmna, kde se vraždilo výfukovým plynem v náklaďáku. To jsem zjistila až později z literatury, tenkrát jsme nevěděli nic, jen jsme cítili, že ti, kteří jdou pryč, to budou mít horší.
Když začala špera a my jsme utíkali z nemocnice, viděla jsem něco, co jsem dlouho nemohla pochopit. Vzadu u nemocnice byl přistaven náklaďák a sestřičky si pod dozorem Němců podávaly, skoro si házely, nemluvňata jako cihly. Házely je do náklaďáku a já jsem dlouho nechtěla věřit, že to jsou miminka. To jsem se dozvěděla až po špeře.
Potom se stal z Lodže pracovní tábor. Neexistovalo, aby někdo nepracoval. Odcházelo ještě hodně transportů. Báli jsme se jít do transportu, jako všichni, žili jsme sice strašně, ale spolu. Ceglana 8 byl náš domov. Měli jsme jakousi jistotu, že se večer sejdeme. To trvalo do 2. srpna 1944.
Ještě něco o lodžském ghettu a jeho uspořádání. Ghetto byl také vyhlazovací tábor. Zpočátku to byl pracovní tábor. Vládl tam president nebo předseda. Poláci mu říkali prézes
. Jmenoval se Rumkowski a byl kdysi ředitelem sirotčince v Lodži. Toho si Němci vybrali do vedení a sehrál roli hlavního kolaboranta. Byl naprostým vládcem lodžského ghetta. Měl pod sebou tzv. bajrath
[der Beirat - rada, poradní sbor]. Všichni byli tlustší než lidé před válkou, silní, s velkým břichem. Ze strachu, aby nezhubli se asi neustále přežírali z našich přídělů. Když šel takový po ulici, každý ho poznal. Mívali většinou vyleštěné holinky. Lidé z bajrathu žili na okraji lodžského ghetta v takových vilkách, kam jsme neměli přístup, a měli zvláštní příděly. Druhou skupinu tvořili ti, kteří jim byli podřízení. Třetí skupinu určenou bajrathem, tvořili ti, kteří obhospodařovali obchody s potravinami, s příděly - polsky se tomu říkalo kooperativy
. Těm, kteří vládli kooperativám, se dařilo také trochu líp. Pak tam byli lidé, kteří pracovali v uhlí a na gemüseplatzu [zeleninovém trhu]. Také hasičům se dařilo líp. A také skupina, která se starala o fekály.
E.J.: Ještě jeden zajímavý moment: když jsme šly jednou na hřbitov pro lebedu, viděly jsme, že vedle hřbitova vyrostl nějaký lágr, o kterém jsme vůbec nic nevěděli a nesměli jsme se u něho zastavovat. Byla to vysoká dřevěná ohrada. Ze zvědavosti jsme nakoukly dírkou po suku a viděly jsme, že tam jsou asi tři dlouhé baráky a malé děti. Později jsme se dověděly, že to snad byly lidické děti. Slyšely jsme je mluvit česky, ale víc jsme nevěděly.
V.Š.:. Český židovský pražský lékař, který je léčil, nám potvrdil, že mluví česky. Snad jmenoval Lidice, ale to nám tehdy nic neříkalo. V ghettu byl taky cikánský tábor, ale o tom víme jen to, že tam vypukla silná epidemie skvrnitého tyfu. Poslali tam české lékaře. Němci se brzy začali bát epidemií, a tak je někam odvezli, asi do plynu.
V.A.: Kolem celé Lodže byl dřevěný a drátěný plot. Člověk se k němu nesměl přiblížit. Byla tam stráž a ta hned střílela.
V.Š.: Na mnoha obrázcích lodžského ghetta je vidět dřevěný most přes ulici. Já jsem si vždycky myslela, že ghetto leží na periferíi Lodže, ale když jsem tam po válce přijela, viděla jsem, že to je vlastně blízko centra.
V.Š.: Bylo to přímo u centra. Ghettem procházela jedna z hlavních ulic Lodže - Zgierska. Ta nepatřila do ghetta a žili tam Poláci. Proto bylo ghetto na jednom místě přemostěné dřevěným mostem. Na mostě se nesměl nikdo zastavit, Zděrská byla z obou stran obepnuta dráty a hlídána německými vojáky. I pod mostem byla hlídka vojáků, kteří by stříleli, kdyby se někdo přiblížil. My jsme s mámou jednu dobu denně chodily přes ten most do práce. Brzy ráno a večer jsme se vracely, v zimě již za tmy. Jednou, když se blížily Vánoce, šly jsme rychle přes most a zeshora bylo vidět rozsvícený vánoční strom. Ale vždycky jsme se snažily mít most rychle za sebou, protože člověk nikdy nevěděl, jestli vojáci nezačnou střílet.
Do ghetta vedla dráha na Balutský rynek, na kterém pracovali Němci a někteří židovští vězni. Odtud se odvážely všechny výrobky, který se v Lodži dělaly a přiváželo se tam zboží. Když jsem se jednou po válce dostala do Lodže, hledala jsem Baluty, protože jsem se bála polského antisemitismu, netroufla jsem se zeptat, kde bylo dřív lodžské ghetto. Baluty jsem našla a dál jsem šla po čichu. Všechno už vypadalo trochu jinak, ale ne zas tak moc, a ulice smrděly přesně tak, jako když jsme tam byli my. (Dneska už ne, ve městě je už dávno kanalizace.). Když jsem došla do ulice Ceglana, kde jsme bydleli, šla jsem se podívat na dvůr, ale neměla jsem odvahu zazvonit u našeho pokoje a podívat se, jak to tam teď vypadá. Na dvorku, kde byla dřív latrina, byl holubník a nějaký pán zrovna svolával holuby. Měla jsem slzy v očích a šla jsem raději pryč. Uvědomila jsem si, že tam se štěnicemi žijí lidé dodneška.
E.J.: Chtěla bych říct, že v Lodži nebyla žádná zvířata, pes, kočka, nic podobného. Ale byla tam jedna koza a tu jsme potkávaly, když jsme šly na kopřivy. Koza měla vždycky na vemeni pytel, aby ji nikdo nemohl podojit.
V.Š.: Já si vzpomínám jenom na vlčáka, který chodil s jedním Němcem a dodneška mám před vlčáky respekt.
Rok 1944 a cesta do Osvětimi.
Přiblížila se fronta a začala likvidace lodžského ghetta. Myslím, že to bylo 1. srpna.
V.A.: Ne, táta měl narozeniny, tak to muselo být 2. srpna.
V.Š.: A zase to šlo podle abecedy a my jsme poslechli a nastoupili. Jenže nás bylo strašně málo. Někteří lidé prostě neuposlechli a nenastoupili. Tak jsme ten den ještě neodjeli, až příští den, kdy už policie násilím nahnala další lidi. Tím začal odsun, likvidace lodžského ghetta. Denně odjížděly dva až tři transporty a všechny mířily do Osvětimi. Bylo nás v dobytčáku asi padesát. Bylo tam jediné okénko, kterým jsme stejně ven neviděly, protože bylo příliš vysoko. Jen náš táta tam viděl, protože byl vyšší.
Pak jsme jeli a jeli, nekonečně dlouho. Dojeli jsme na místo, kde dobytčák zastavil a náš táta zesinal, i když nebylo moc vidět. Dostali jsme se na osvětimskou rampu. Když jsme přijížděli, tak mě někdo přidržel a viděla jsem, že jedeme mezi samými lágry, které byly oddělené ostnatými dráty s elektrickým vedením. Žádná tráva, jen dřevěné, nízké baráky. Lidé nevypadali jako lidé, ale jako opice, protože byli všichni holohlaví, někteří byli dokonce skoro nazí, někteří v cárech a někteří v pruhovaných oblecích. To všechno jsme do té doby neznali. A všude samé mříže. Zdálo se nám, že jedeme do blázince nebo pekla, ze kterého už není cesta ven. Asi ten dojem nejde vylíčit. Proti lodžskémi ghettu to bylo něco mnohem a mnohem horšího, ačkoliv jsme si mysleli, že v tom nejhorším jsme byli. Ještě jsme pořád věřili, že se vlak třeba rozjede a že pojedeme jinam.
Ale vlak zastavil, otevřely se vrata a Němci křičeli: Raus, raus, alles heraus
. Rychle jsme všichni museli vystoupit a než jsme se stačili rozhlédnout, už na rampě začala selekce. Ženy na jednu stranu, muži na druhou. Při odjezdu z Lodže, to byla taková německá kamufláž (dodneška vlastně nevím proč), nám každému dali deset říšských marek s tím, že jedeme někam do Sudet a že už budeme na svobodě. Nevěřili jsme tomu, ale najednou jsme měli říšské marky v ruce. Poslední naše setkání s otcem bylo, že nám dal ty marky, políbil nás a stačil ještě říct: Děti, držte se!
a pak ho vyhnali mezi muže.
My jsme zůstaly mezi ženami a hned nás hnali na další selekce. Všechno s křikem, za pomalou reakci lítaly facky. Veškerá zavazadla se tam musela nechat. Hned jsme se dostaly do selekce, kde třídily hubené od silnějších, děti, starší ženy a zase se hned pokračovalo v běhu dál. Nahnali nás do baráku, kde jsme se musely svléknout donaha, sebrali nám naše šaty, osprchovaly jsme se, oholili nás všude dohola a hodili nám každé nějaké šaty, ať velikost souhlasila nebo ne. Já jsem bohužel nafasovala letní šaty, ale v té době to tolik nevadilo.
V.A.: Do té lázně
přišla mladá děvčata, vězeňkyně s nějakou páskou - hodností. Dívaly se na nás a třídily. Slabé ženské šly do jednoho kouta a ostatní, mladší, zůstaly pohromadě. A poněvadž jsem byla příšerně hubená, slabá a ošklivá, tak mě poslaly taky do toho kouta, kde bylo asi pět takových žen. Nikdo si netroufal neposlechnout. Nechaly nás čekat. V tom jsem viděla, bylo to asi o tři metry dál, jak Editě nějaká žena chce stáhnout prstýnek, který dostala od kamarádky. Nosila ho celou dobu v Lodži a nešel jí z prstu. Nic jsme už na sobě neměly a ta dívka byla na Editu dost hrubá. Já jsem to viděla a slyšela ten hovor, tak jsem si řekla: to nemám zapotřebí, aby s mým děckem takhle zacházela. Vyskočila jsem z toho kouta, kde byly ty hubený ženy, stáhla jsem Editě ten prstýnek a předala ho té dívce. V tom slyším: Abhauen!
a tak jsem šla s mými děvčaty pryč. Nikdo si v tom zmatku ničeho nevšiml. Ty staré, ty hubené zůstaly v tom koutě. Pak jsem se dozvěděla, že šly okamžitě do plynu. To byla moje záchrana, tak jsem se dostala mezi živé.
V.Š.: Já si vzpomínám, že jsem za ten den ztrácela půdu pod nohama, padala jsem níž a níž. Ostatní asi taky, ale já můžu mluvit jen za sebe. Bylo mi patnáct a myslela jsem, že jsem po smrti a v pekle, a že každý moment, který ještě žiju je vlastně moje vítězství. Tímhle způsobem jsem se nějak přemohla, že jsem mohla ty další hodiny existovat. A chudák máma to odnesla, protože jsem ji pořád říkala: Mami, přežijeme to?
Protože jsem chtěla, aby mi někdo z toho pomohl. A maminka pořád říkala: To víš, že to nějak dopadne
. Nevím, co si při tom myslela. Hlavně nikdo nesměl vědět, že jsme zůstaly spolu, matka a dvě dcery.
První den nám nedali vůbec nic k jídlu. Druhý den přinesli ešus plný kávy, tedy hnědé vody, ale to už jsme byly rozmístěny na palandách po šestnácti, ve třech patrech nad sebou. Když na každou palandu dali jeden ešus kávy, tak moc na nikoho nezbylo.
V.A.: Jednu kávu ráno a jednu polévku přes den, příští kávu až v šest hodin večer s kouskem chleba. Mezitím se stálo na apelu. Takže jsme pořád jenom hladověly a stály na apelu. Ještě jedna strašně nepříjemná věc byla, že jsme nesměly na záchod. Celý den jsme nesměly, jenom ráno, když nás budily, a to bylo strašně brzy, to ještě byl vidět měsíc, ještě ani nebylo pořádné světlo.
V.Š.: V bloku jsme byly po tisících, takže tisíc lidí běželo na jednu latrinu - dřevěný, dlouhý barák, kterým se táhly dvě řady betonových vyvýšenin - výška židle - v tom díra vedle díry na zadek. Vždycky tam nahnaly dva bloky najednou a tak se stalo, že se třeba potkaly matka s dcerou, která byla každá v jiném bloku. Ale hned se zase musela vrátit do svého bloku, protože nás pořád počítaly. Apely byly vlastně od rána do večera, stálo se hodiny a hodiny. Napřed mrzlo a v poledne, v hrozným horku lidi omdlévali a padali. To vždycky přiskočila blockälteste a každého takového zfackovala nebo vyřadila. Do plynu. Vzpomínám, si, že jsem taky jednou omdlela a máma nechtěla, aby mi vrazila strašnou ránu blockälteste, tak mi dala sama pár facek, ale ty byly mnohem mírnější, a já jsem se vzpamatovala.
V.Š.: Taky jsme stály ve frontě na tetování, ale bylo to už v srpnu 1944, kdy Osvětim byla neustále zavalována novými a novými transporty. Jak se blížila fronta, likvidovaly se tábory a na nás se už nedostalo. Proto nejsme tetované. Jednou vyvolávali, aby se hlásila dvojčata, že dostanou větší příděl jídla a naše máma tenkrát říkala: Holky, jste si podobný, jděte, dostanete víc jídla.
Jenže instinkt byl silnější. Řekly jsme si, že se od sebe nebudeme dělit a tak jsme se asi zachránily. Během srpna jsme ještě prošly několika selekcemi a několika tábory. Mám takovou vzpomínku. Vypadala jsem jako nejmladší a nevěděla jsem, jestli projdu selekcí. Při selekcích jsme byly samozřejmě všechny svlečené donaha. Přede mnou byla nějaká Maďarka, na které bylo vidět, že má prsa nateklá mlékem, že tedy v nedávné době porodila. Stála tam sama, samozřejmě bez miminka, a Němci ji prostě chytili za prsa a inkoustovou tužkou tam napsali: Schande!
[hanba!
]. Tím vtipem se tak dobře bavili, že na mě ukázali, ať mažu dál a nezajímalo je, jestli jsem hubená nebo mladá a mám dojem, že ta příhoda mě tenkrát zachránila.
V.A.: Pak přišla další selekce a já myslela, že je se mnou konec. Němci mě však pustili, že jsem ještě práceschopná. Při té selekci asistovali vězňové. Přišla nějaká mladá dívka, Češka z Brna a šeptla: Neříkejte, jak jste stará, protože jak řeknete, že je vám čtyřicet, nepustí vás dál.
V.Š.: Šlo o transport na práci. Já jsem hlásila, že je mi jednadvacet, maminka třicet. Nevycházelo by to, že jsme rodina. Dostaly jsme se skutečně na práci. Když jsme nastoupily do dobytčáku, vlak tam ještě asi tři hodiny stál a my jsme trnuly hrůzou, že nás ještě vyřadí, protože pořád ještě volali, kdo je moc mladý, aby vystoupil sám. Já jsem se krčila, ale naštěstí jsem ve vagonu zůstala. Na cestu nám dali příděl chleba na jeden den a na celý vagon, kde bylo asi padesát lidí, kýbl vody a vyjely jsme z Osvětimi.
V.A.: Ještě nám dali malý kousek margarínu a kousek salámu.
V.Š.: S tím přídělem jsme musely místo jednoho dne vydržet sedm dní. Sedm dní téměř bez jídla a bez pití.
Po tom hrozném hladovém týdnu jsme se asi za čtyři dny dostaly na francouzsko-německou hranici do Mühlhausenu. Tam si fabrikant skutečně objednal vězně na práci, ale když nás viděl takhle zdecimované, zničené a samé ženské, nepřijal nás. Chtěl silné a práceschopné muže. Dostaly jsme polévku a vrátily se zase do vagonu. Jezdily jsme ještě další tři dny, protože Němci vlastně nevěděli, kam s námi - až jsme skončily v Bergen-Belsenu. Ve vlaku jsem prožila své šestnácté narozeniny, 26. srpna 1944. Jídlo, kromě polévky, už jsme neviděly několik dní. Během dne se vždycky zastavilo někde v polích a Němci, kteří nás hlídali, si šli sehnat něco k jídlu. Ten den sehnali tuříny a rajská jablíčka, tak nám dali do vagonu asi pět, šest rajských jablíček a nějakou cukrovou řepu, která se však za syrova nedá jíst. Zkoušely jsme to, ale bylo to hrozné. Ve vagonu byla skupina osmi Čechů a na každého připadl jeden díl rajčete. A protože jsem měla narozeniny, každý se vzdal svého dílu a já jsem dostala jedno malé rajče k narozeninám. Myslím, že to byly moje nejhezčí narozeniny. Takový dar už jsem nikdy nedostala. To není nadsázka, bylo to opravdu hrozně dojemné.
Bergen-Belsen
Pak jsme se konečně dostaly do Bergen-Belsenu. Velitel lágru nebyl tak krutý. Teprve potom tam přišel nějaký osvětimský vedoucí a hrozně se to zhoršilo. Když jsme přijely, ptal se: Kde máte zavazadla?
, což nás udivilo. Nemohl také pochopit, že jsme cestou do lágru, což byly asi 4 km, omdlévaly a padaly - kdo mohl, někoho vlekl. Pak jsme měly každá říct své jméno a každá druhá, když řekla své jméno, padla a nemohla dál. Dostal nás z toho, protože nám nechal dát polévku. Pak jsme přišly do lágru, kde byly jenom stany.
Procházely jsme Bergen-Belsenem a cestou jsme viděly, že je tu spousta zajateckých táborů, ale už ne tak krutých jako v Osvětimi, občas vřesoviště, tráva. Tábor byl hrozně rozlehlý, ale nebyl obehnaný ostnatým drátem s elektřinou. Myslím, že tam byli ruští zajatci, ale nevím to určitě. A samozřejmě tam chodili Němci s vlčáky. Celý lágr ležel v Lindenburger Heide na vřesovišti a proti Osvětimi a Lodži jsme měly dojem, že jsme v přírodě. V našem lágru, obehnaným normálním drátem, bylo několik tak velkých stanů, že jsme v nich spaly po třech stech. Tři sta lidí v jednom stanu. Blockälteste byla paní Randová z Prahy, naše dobrá známá z Lodže. Jenže vydržela jenom týden, protože nebyla ochotná sloužit Němcům. Vybrali ji jen proto, že uměla německy a tlumočila. Pak se stala blockälteste jistá Fráňa, která dělala Němcům, co jim na očích viděla. Paní Randová s Májou, naší kamarádkou, byla pak s námi ve stanovém lágru, kde jsme mezi slámou měly svůj kouteček. Stany byly tak nacpané, že když někdo v noci musel ven, a pak se vrátil, neměl už kam zalehnout. Ležely jsme na boku, abychom se tam všechny vešly. Nebyly jsme zvyklé na stanový život. Máma s paní Randovou našly kousky stanové látky, nějaký odpad.Maruša Alšová odněkud propašovala jehlu a začaly jsme z toho šít kalhotky, protože jsme neměly žádné prádlo. Za pár dní se ostatní stany naplnily maďarskými transporty a několik stanů zůstalo volných. Když Maďarky viděly, že některé máme prádlo a netušily, že je to z odpadu, který se tam válel, tak začly rvát stany. Načež byl velký zátah a prohlídka a u koho se našel kousek celtoviny, byl potrestaný. Bohužel našly i ty naše kalhotky, a u tebe, mami, pytlíček na chleba, který jsi ušila.
V.A.: Bylo to jinak. Edita měla hedvábné šaty s krátkým rukávem. Byla už velká zima, bylo to v říjnu a byla po angině. Poprosila jsem jednu známou, která byla na marodce, aby mi přinesla hadry, se kterými se čistila podlaha. Něco přinesla a já jsem z toho chtěla udělat rukávy. Měla jsem to pod slámou a Němci to odhalili. Ta naše vedoucí ve stanu byla náhodou známá mého manžela, pracovala s ním v kanceláři. Vždycky nám záviděla dřívější život, a proto asi udala, že já mám taky věci pod slámou. Němci to prohlédli a dali mě do trestného bloku. Paní Randovou za kus celty taky.
V.Š.: V našem lágru byl ještě jeden další, tzv. straflager, trestní blok a my jsme s Editou a Májou trnuly hrůzou, že se tam naše maminky dostanou a že je tam zastřelí. Kupodivu tam dostaly báječný úkol, čistily latríny a plely Linderburger Heide.
V Bergen-Belsenu se v té době nepracovalo, ale skutečně se tam chcípalo hlady. A jak člověk neměl celý den nic na práci, myslel jenom na jídlo. Denní příděl byla polívka a kousek chleba. Také přelidnění ve stanech bylo velkým utrpením. Voda tam byla jenom v korýtkách, takový jeden pramínek jako mají vojáci v poli, latrína venku. Blížila se zima a když potom hodně pršelo a byly vichřice, stany na nás padaly. Potom nás přestěhovali do zděného bloku, kde jsme spaly na zemi a byl tam jeden záchod s tekoucí vodou. Kdo měl žízeň, tak si to pustil a odtamtud se napil. Vedle v lágru jsme slyšeli mluvit Holanďany. Po válce jsem četla Deník Anny Frankové, a mám dojem, že v té době tam byla. Tam jsme byly asi l4 dní, blížila se zima a Němci si chodili vybírat z našich řad. Tak jsme se dostaly s Editou na práci. Naše maminka, jak už jsme říkaly, měla problémy s prsty, zrovna zase měla stržený nehet a zavázaný prst. Když mě a Editu zařadili na práci a maminku kvůli tomu prstu ne, maminka sebrala všechnu odvahu a šla k tomu Němci a řekla německy: Já chci pracovat pro Říši
.
V.A.: Ne, to jsem neřekla.
V.Š.: Takhle nějak jsi to řekla, i když jsi to nemyslela vážně, protože jsme si uvědomily, že když tam budeme přes zimu bez práce, tak nepřežijeme. Němci nebudou v zimě živit lidi bez práce. Prostě chtěla na práci s námi. A tak ten Němec přiřadil maminku k nám a dostaly jsme se společně šťastně odtamtud.
V.A:. Ještě mi řekl: Aber arbeiten müsst ihr, sonst kommt ihr zurück ins KZ
[Ale pracovat musíte, jinak půjdete zpět do KZ.
].
Magdeburg
Pak nás převezli do Magdeburku, kde jsme pracovaly v továrně Polte. V Magdeburku byl ženský lágr, pobočka Buchenwaldu. Byly jsme v takových dřevěných barácích. Dvanáct hodin denně jsme pracovaly v muniční továrně Polte. Za ty tři měsíce jsme tam zažily 150 náletů přímo na město. Následkem toho jsem potom nesnesla bouřku venku a nedoslýchám. Ale byla jsem šťastná, že jsem s děvčaty. Pracovaly jsme celý den ve stoje a v hluku. Měly jsme kontrolovat zkušebním klíčem závity na velkých nábojích. Když mluvím o sobě, já měla neustále samé špatné, neměla jsem sílu klíč utáhnout, neuměla jsem to točit. Ale mistr byl náhodou starý Němec, snad bývalý rakouský důstojník a ten mi řekl: Jen to dělejte, my víme, že to umíte, že jste jen nervózní
. A tak jsem odstavovala samé špatné hilzny. Ale hilzny se mi vracely, já točila a točila. Němci to opravili a dali mi to znovu, a já jsem znovu dělala stejné chyby a nikoho nenapadlo, že je to pořád ta stejná práce a že slabostí neutáhnu klíč. Na WC jsme směly jenom všechny společně a přitom jsem aspoň viděla Editu a Věru. Věru taky zařadili do práce se zbraněmi, ale ona to nesnášela, tak ji potom vyřadili.
V.Š.: V továrně Polte byl hrozný hluk, který jsme nesnášly. Nebyly jsme zvyklé na takovou obrovskou halu s takovým kraválem. Jako úplní chcípáci jsme byly zařazeny na kontrolní práce, kde se kontroloval závit hilzny. Maminka s Editou dělaly na hrozně velkých kusech, které nemohly unést. Za směnu se jich musela vzít do ruky kvanta, tak byly úplně vysílené. Já, protože jsem vypadala ještě hůř, jsem se dostala ke stejné práci, napůl v sedě, ale ty hilzničky byly menší. Žádná z nás neměla sílu tu kontrolu dokončit, protože to znamenalo strčit klíč do závitnice a utáhnout až do konce. Když to nešlo, byl závit špatný, když to šlo, tak se hilzny daly na správnou stranu. Tak jsme vlastně nechtěně bojkotovaly práci, protože jsme nikdy neměly sílu hilznu utáhnout a usínaly jsme u toho.
Jeden týden se chodilo na denní směnu, druhý týden na noční. Jenže přes den se skoro nespalo, protože se uklízel lágr a byly nálety a apely. Jídlo bylo pořád stejné: polévka, polévka a kousek chleba. Pak zase byl nálet, takže jsme vlastně spaly asi čtyři hodiny. Když jsme to dělaly druhý týden, dostala jsem se na denní šichtu, další týden na noční, pak zase denní. Byla jsem už tak strašně vysláblá, že jsem věděla, že tu další noční směnu asi nepřežiju.
A pak přišel takový záchranný anděl. 25 děvčat vybrali do esesácké kuchyně, grossküche, kde 15-16 hodin denně loupaly ve sklepě brambory a já jsem jim to děsně záviděla. Za tři neděle děvčata roentgenovali a asi u třech zjistili tuberkulózu.. Tak je vyřadili a po lágru se rozneslo, že za ně do grossküche půjdou tři nejmladší. Cítila jsem, že je to má poslení záchrana, jinak další noční nepřežiju. A pak mělo jít z našeho bloku několik děvčat k hlavní lagerälteste, která nebyla židovka a říkalo se o ní, že zavraždila svou matku. Ta měla vybrat z několika děvčat, kdo půjde do grossküche škrabat brambory. Vybrali 5 nejmladších: 4 Polky a mě, ale ty druhé byly o tři roky starší. Mně bylo 16, jim 19-20, ale všechny vypadaly hrozně mladě. Šly jsme samy, bez hlídky, do bloku k lagerälteste a ony do mne celou cestu hučely, že musím říct, že je mi 20. Do kuchyně se bralo od 16 a mně bylo 16. A teď ty holky všechny lhaly a říkaly, že je jim 16. Tak jsem taky použila podvodu a řekla jsem: Mně je 15.
Ony si ubraly 2-3 roky, a já jen jeden! Tak jsem se zachránila.
Tři jsme se dostaly do kuchyně. Já jsem se pak ještě tři dny klepala hrůzou, že jsem takhle zalhala a pořád jsem se ospravedlňovala, že jsem na to měla právo, protože jsem opravdu byla nejmladší. Měla jsem dojem, že je to ráj na zemi. Vstávala jsme o dvě hodiny dřív než ostatní. Blokem se rozléhalo: Grossküche aufstehen!
[Velká kuchyně, vstávat!
] a v tu ránu jsme vylítly z pryčny a za minutu už nás hlídka hnala. Hlídka jela na kole a my jsme utíkaly za ní. První den to byla lagerälteste, potom už jen místní hlídač. Běžely jsme takových 25 minut poklusem do továrny, kam chodily i Edita a maminka do muniční haly. Utíkaly jsme vlastně ještě za šera, ale přesto jsme se stačily trochu rozhlédnout. Byly jsme na kraji Magdeburku a baráky kolem vypadaly jako všechna německá města - nepoznalo se, co je dům a co sutě po bombardování. Ulice byly zavaleny a mezi sutí byly vyšlapané malé pěšinky, kudy jsme běžely do vchodu kuchyně. Hlavní nálet teprve přišel a Magdeburg byl srovnán se zemí.
V grossküche jsme sice škrabaly 14-18 hodin denně brambory, ale seděly jsme v teple na chodbě. Vedoucí byla Němka, která měla na svědomí strašně moc francouzských židů. Teď už byl rok 1944, a tak se k nám chtěla chovat dobře. Kdyby náhodou válka skončila, abychom ji ospravedlnily. Nosila nám do naší chodbičky odpad od chleba. V místnosti vedle kuchyně se dělaly svačiny pro SS s uherským salámem. Bochníky se rozsypávaly a ty kraje a patky nám nosila na přilepšenou. A nedostávaly jsme lagersuppe, ale tu, kterou dostávali Němci, takže jsem se za čtrnáct dnů vzpamatovala, i když jsem tam nad bramborami usínala. Vím, že jsme po sobě brambory kontrolovaly, aby nebyl malér, protože jsme je tam házely ve spánku i se šlupkami. Ale už jsme nebyly tak podvyživené a rychle jsme se vzpamatovaly. Dostaly jsme pracovní vesty a šedé pumpky, které jsme si pod koleny pořádně utáhly a tak jsme pronášely jídlo do bloku. Myslím, že nás 25 zachránilo od smrti hlady asi 120 dalších. Někdy nám Němka dala třeba vařenou ředkev, brambory nebo mrkev z polévky. To všechno jsme pronášely v hrozném strachu, že nás budou při vstupu do lágru kontrolovat, nebo, že to z nás vypadne, což se jednou jedné dívce stalo. Nacpala si červenou řepu místo prsou, která neměla, a vypadlo jí to přesně před kontrolorem. Ale už byla tma, tak jsme na to stihly šlápnout.
Protože jsme dělaly šestnáctihodinové směny, tak jsem se s Editou a s maminkou viděla jen obtýden. Měly jsme takové místo ve slamníku, kam jsem jim schovávala jídlo. Maminka to potom rozdělovala ještě dalším a myslím, že jsme spoustě lidem pomohly přežít.
V.A.: Když jsem tak přemýšlela o své práci, řekla jsem si, že vlastně sabotuji a že také pomáhám ke konci války. Pak přišly strašné nálety. Jednou byl nálet těsně v naší blízkosti, nepadaly na nás sice bomby, ale třísky od všeho možného.
V.Š.: Ještě o náletech. Když jsem byla v muniční továrně, vždycky nás Němci nahnali do sklepní místnosti. Sami museli do krytu. Říkaly jsme si: Jen ať to nebouchne do nás
, ale byly jsme šťastné, když to trvalo déle, protože jsme si mohly odpočinout. Vždycky jsme hned usnuly. V továrně kousíček od nás pracovali Němci, ale nesměli jsme s nimi mluvit. A když jsme se po náletu vrátily k práci, zaslechly jsme třeba:zase jsem vybombardovaná
apod.. Nosili s sebou kufřík s nejnutnějšími potřebami. Po náletu nastalo rozčilení, shánění, telefonování, jestli se někomu z příbuzných něco nestalo. Někteří byli potřetí, počtvrté vybombardováni a my jsme jim to od srdce přály, protože my už jsme měly jenom sebe. Když jsem pak byla v grossküche a byly nálety, tak nás ve sklepní chodbičce, kde jsme škrabaly brambory, zamkli a všichni utekli do krytu. Nad námi byly tři tlusté roury s horkou vodou a kdyby to bouchlo, tak jsme se napřed opařily a potom udusily.
Jednou, když byl takový ostrý nálet hodně blízko, nás esesačka, která nás měla na statosti, odtáhla do vedlejší místnosti, její kanceláře. Měla tam piáno. Dodnes vidím to piáno a rádio. Hráli Lilly Marlen. Pustila to hrozně nahlas, aby přehlušila rány a když měla pocit, že už to bouchá těsně nad námi, nařídila, abychom si klekly. Říkalo, že tlaková vlna se dá trošku líp přežít u země. Nastal moment, kdy jsme všechny klečely, hlavy u země a z rádia, které jsem neslyšela několik let, šla Lilly Marlen. Esesačka byla nervózní a já jsem dostala hysterický záchvat smíchu, který jsem neuměla zastavit. Holky do mně šťouchaly a kopaly, abych toho nechala, ale já to nemohla zastavit. Trvalo to asi deset minut. Úplně mě to vysílilo, a když všechno skončilo, já jsem se smála dál. Holky myslely, že jsem se zbláznila. Asi to byl první krok do blázince, ale vzpamatovala jsem se z toho.
Nejhorší nálet na Magdeburk byl 16. ledna 1945. Edita s maminkou byly na směně v továrně, já byla v bloku po směně a tvrdě jsem spala. Probudila jsem se tím, že jsem propadla z třetího patra pryčny do prvního. Všechny ostatní už byly vzhůru, stály u škvír našeho dřevěného, zamčeného baráku a všude kolem dokola bylo vidět nové ohně. Byly tam Maďarky, Polky, Češky a já jsem si najednou uvědomila, že všechny nahlas odříkávají modlitbičky ve svém jazyce, nebo volají oj, oj, či mama, mama. Rozdělily se mezi nábožensky založené, které se modlily a mezi ty, které volaly po matce a ty, které byly úplně zticha. Když to po dlouhé době utichlo, odemkli nám a směly jsme před barák. Kolem dokola všechno hořelo. Šílela jsem hrůzou, že uhořela maminka s Editou a i ostatní, které měly někoho na noční směně, z toho byly nešťastné. Asi za půl hodiny se ozval strašný řev od brány a celá skupina, i naši, se vracela. Pustili je, protože všude hořelo. Směly jsme se schovat v takovém podzemním bunkru v lágru, kde nebylo tolik slyšet bombardování. Bunkr by zásah nevydržel, nesmělo se nad ním šlapat, aby nepropadl, ale mírnil hluk. Štěstí v neštěstí.
E.J.: Nezapomeň, že se nám nikdy v Magdeburku nezahřály nohy, že se v baráku nikdy netopilo. Na palandě jsme měly jenom koc, jak se říká, tenkou deku a když jsme se vzbudily, měly jsme vždycky studené nohy. Další postřeh: byla tam taková jímka, kam házeli kosti z kuchyně pro Němce. Ty pochlórovali, ale řada děvčat kosti sbírala a jedla, což bylo hrozné.
V.Š.: Kotle s polévkou nosili do lágru muži, a když se nedívala wache [stráž], mohli jsme na sebe mrknout. Jednou tu polévku přinesl pan Beer, vysoký a hrozně vyhublý a máma mu dala krajíc chleba, který měla ode mě. Na pochodu smrti jsme ho ještě potkávali a nakonec jsme se shledali i v Praze.
Myslím, že to bylo 12. dubna 1945, když najednou signalizovali alarm. Ale signál byl jiný než obvykle, trval nepřetržitě pět minut. Ten signál znamenal pro Němce, že se blíží fronta a že už další alarm nebude, protože ho nemá kdo vyhlásit. Když alarm skončil, nastal v lágru hrozný zmatek.
V.A.: Byly jsme jednu noc schované v jiném baráku a předtím jsme fasovaly hrachovou polévku. Tu noc přišla do našeho lágru Hitlerjugend a řádila. Příští den začal pochod.
Pochod smrti
Pochodovaly jsme a nevěděly kam. Šly jsme Magdeburkem. Jediné, co tam stálo, byla socha Luthera před kostelem.
V.Š.: Ještě se vrátím k začátku pochodu smrti. Zmatek začal tím, že nejdřív vězňové vykradli sklad. Naše maminka nám nedovolila se ke skladu přiblížit, protože se tam mlátili mezi sebou a rozbíjeli si hlavy. A do toho nás kopali Němci, protože nás chtěli seřadit a podle povelu nás vyvézt z lágru na pochod. Oni sami už měli jiné úmysly a někteří už měli pod uniformami civilní oblek. Chtěli nás vyvézt a sami se někde ztratit. Prostě začátek konce války byl samý zmatek. Přestala platit německá organizovanost.
Konečně se podařílo nás seřadit a vyhnat z lágru. Panoval hrozný spěch, protože nikdo nevěděl, kde Američané jsou. Němci se však víc báli Rusů, kteří, jak se šuškalo, šli z druhé strany. Chtěli se dostat k Američanům, ale měli za úkol nás vyhnat. K těm několika německým hlídkám se přidávali další a další, kteří utíkali z fronty, a najednou nás jich hlídalo hodně. Na každých pět vězňů byl jeden Němec se zbraní. Vyhnali nás na most, přes který nás chtěli rychle dostat. Byl to poslední stojící most v Magdeburku a potom ho hned odstřelili. Před námi nebo za námi šel männerlágr [mužský tábor] a Němci chtěli všechny vězně dostat přes ten most. Všichni, kdo ještě měli kousek chleba nebo špatně zavázanou botu, to cestou ztráceli, protože museli utíkat. Já jsem měla na nohách asi sedmnáct vředů a špatně se mi šlo, Edita byla vyhublá. Každý jsme něco nesli. Ale lidé zahazovali cestou i deky, protože je neunesli. Když jsem se stačila jednou otočit, viděla jsem, že most byl posypán těmi lágrvěcmi a mezi tím - až mě zamrazilo - stál dědek Němec s kolem a ty zbytky chlebů od vězňů si klidně sbíral do košíku.
Po válce jsem ten most našla. Dnes je za mostem velké fotbalové hřiště. Na tom místě nám dovolili si odpočinout, protože už nás měli za mostem a mohli ho odstřelit. My jsme se tam uložili a okamžitě jsme všichni usnuli. Nevím za jakou dobu, protože jsme chvíli spali, ale najednou na nás začali Američané střílet. Mysleli asi, že jde o pohyb civilního obyvatelstva nebo německého vojska. Za chvíli tam ležela spousta mrtvých vězňů. My jsme samozřejmě vylítly, nevěděly jsme, kam máme honem běžet. V prvním okamžiku jsme vběhly do takového víkendového domečku, který byl zbořený tlakovou vlnou. Myslely jsme, že se tam zachráníme. Ale Němci nás vyhnali. Za tím hřištěm byly vyhloubené hluboké díry. Asi nějaká protiletecká obrana. V domnění, že budou zase střílet, jsme do té díry s Editou a ještě s jednou Maďarkou nebo Polkou skočily. To byla díra pro jednoho člověka, my jsme se tam vešly tři. Ale máma se tam už nevešla, tak si na tu díru lehla, že nás bude vlastním tělem chránit. My jsme si uvědomily, že je to od maminky sebeobětování a že je to šílený. Byla to asi dvoumetrová díra a my jsme najednou s Editou vylítly z té díry, chytly mámu a utíkaly tam, kam utíkali ostatní vězňové. Asi tři vteřiny potom tam spadla bomba a střepina zasáhla jednu naši spoluvězeňkyni. Byla to Slovenka, byly tři sestry, které se držely za ruce a utíkaly. Ona byla prostřední a byla na místě mrtvá. Uvědomily jsme si, že kdybychom se nad tou dírou zdržely, že by to někdo z nás dostal. Za chvilku střelba přešla, seřadili nás. Zbylo tam strašně mrtvých a naříkajících. Reginka z našeho lágru měla odstřelený zadek a volala ještě na Editu: Pomoc, pomoc!
Ale jak se dalo někomu pomoct? To nešlo. Všichni ranění zůstali ležet na tom hřišti. Pak nás Němci z hřiště vyhnali a začal pochod smrti.
Večer jsme se dostaly za město, měly jsme ještě jednu deku. Všichni si lehli do stodoly, a kdo se nevešel - to jsme byly my - zůstal nocovat před stodolou. Přikryly jsme se tou jednou dekou a ráno, když jsme se vzbudily, jsme byly bez deky.
Zase jsme pochodovaly dál. Na tom pochodu smrti bylo zajímavé, že vždycky, když nás Němci seřadili a někde přes noc na poli nebo u stodoly nás nechali přenocovat, do rána byli najednou pryč. Zdrhli a šli si po svým. My jsme najednou zjistili, že jsme někde v poli nebo v kůlně mezi hospodářským nářadím. Bylo nás tam asi 15 vězňů. Krčili jsme se, netroufali jsme si ven, neměli jsme co jíst. Ale asi během dvou hodin přišli jiní Němci, vytáhli nás z těch kůlen a zařadili na pokračování pochodu. Byli to jiní Němci, ale báli jsme se jich, protože měli zbraně.
V.A.: Jednou jsme si udělaly ohýnek, protože tam vesničané měli brambory. Němci ve vsi zrovna fasovali cukr a brambory, tak nám trochu dali. Myslím, že se nás báli. Brambory jsme si na poli uvařily. Pak jsme se dívaly po okolí a viděly jsme, jak v dálce hoří města.
V.Š.: V nejbližší vesnici provedli zrovna hloubkoví letci útok. Seděly jsme bez hlídky. Už z pochodu jsme znaly, že hloubkoví letci můžou sebrat i nás, protože střílejí na každý pohyb lidí. Takhle se nám to střídalo několik dnů, nebylo kam utéct.
Jednou jsme se dostaly do vesnice, kde byly malé blonďaté děti. Pomyslela jsem si: jejich rodiče nás mordovali, ale najednou jsem zjistila, že k nim vůbec necítím nenávist. Během války jsem vždycky myslela na to, jaké to bude, až jednou po válce uvidím nějakého Němce. A teď jsem viděla ty děti a žádná nenávist. Podobný pocit měly i ostatní. Jednou jsme ležely v příkopu u silnice, aby nás neviděli hloubkaři, a před našima očima zlikvidovali vedlejší vesnici. Nálet, spadl kostel a několik baráčků. Pohybovaly jsme se téměř na frontě.
Když nás zase jednou sehnali dohromady, dopochodovaly jsme do sběrného tábora Altengrabow, do kterého Němci posbírali vězně ze širokého okolí. To bylo asi čtrnáct dní před koncem války. Z Altengrabowa nás vyhnali a měli jsme do určité hodiny doběhnout spoustu kilometrů na frontu, kde byla nějaká domluvená skulina. Za to prý bylo slíbeno, že v Altengrabowu nebudou bombardovat muniční sklad. Jenže my jsme nemohli tak rychle pochodovat a byli jsme roztaženi po strašně dlouhé silnici. Ty, kteří zůstali vzadu a už nemohli běžet, stříleli. Když jsme dobíhali do místa, kde měla být otevřená fronta, viděli jsme několik raket. Nedovedli jsme si to vysvětlit, ale to byl asi signál, že hranice je již uzavřená. Pak jsme slyšeli střelbu, ti první to asi koupili, protože už zase fungovala fronta.
Zahnali nás do lesa, kde jsme měli spát. Tam se dávaly dohromady skupiny podle národnosti. Češi leželi u několika břízek, dál byli Italové, jinde Francouzi. Strávili jsme tam několik dní. Přibyli čeští námořníci, který měli na Labi vybombardovanou loď, nějací Sokolové a totálně nasazení, prostě velká skupina Čechů. V lese jsme objevili kryptu se zakopanými zmrzlými bramborami, někdo našel rezavý hrnec. Několik dnů hrozně pršelo a z lesa se postupně stávala paseka, protože jsme pálili ty řídké stromečky, pod nimiž jsme leželi. Všude byly ohníčky, vařili jsme brambory, ale bylo těžké udržet v tom mokru oheň. Zůstali jsme tam asi týden, okolo lesa hlídali Němci.
Seděli jsme u toho ohníčku a najednou prošel ozbrojený, poďobaný voják, asi Mongol nebo podobný typ. My jsme nepoznali, že je to ruský voják, protože jsme předtím žádného neviděli. Náš ohníček byl na kraji lesa a vojáček vytáhl kousek papíru. Kus utrhl, zabalil si tabák a rozfoukal oheň. Za chvíli prošli další dva tři a my jsme pořád ještě nepoznali, že je to předvoj ruské fronty. Máma zvedla zbytek toho papíru a přečetla si , že je kapitulace a konec války. Datum tam nebylo, to voják vykouřil. Tak pro nás začal konec války. Ten útržek papíru mám ještě někde schovaný.
Osvobození
Pak přišli nějací Češi, kteří byli nasazeni v blízkém zámku. Němci les hlídali a stříleli, takže ven jsme nemohli. Ti Češi nám říkali, ať k nim přeběhneme, že už jdou Rusové. Tak jsme se - skupina českých židů - vydali do toho zámečku. Asi po půl hodině chůze jsme slyšeli strašné hurá a do lesa vjely ruské tanky. Němečtí vojáci utekli. Takhle nás potkalo osvobození. Pak přišli ti Češi, odvedli nás do zámku, kde nám uvařili polévku.
E.J.: Byla tam nějaká Němka, která chtěla přeběhnout k Američanům a chtěla nám dát své dítě. Mohly jsme se vrátit úplně beze všeho, ale s úplně cizím dítětem.
V.Š.: Zůstaly jsme tam s maminkou a s Editou do večera, ale začalo drancování. Přišli Rusové a my se schovaly na seně. Fronta vůbec nevypadá tak, jak se píše v knihách. Nastalo hrozné znásilňování Němek, rabování, vykrádání, ožírání. My jsme se jednou krčily v zákulisí jeviště, jindy ve slámě, protože jsme se strašně bály znásilnění. Dopoledne jsme pochodovaly směr Praha a odpoledne jsme hledaly nějaký úkryt.
V.A.: Pak jsme se dostaly pěšky do vesnice Coswig, kde byl velký lágr a v něm jsme čekali na možnost návratu domů.
V.Š.: l6. května přijel do Prahy prezident Beneš a měl projev. Slyšeli jsme to v rádiu. Pak se hrála hymna a my jsme všichni brečeli. Slyšeli jsme jen první sloku, protože vedle hráli Italové fotbal, kopli do antény, a my jsme tam zůstali ubrečení. Tak nám vlastně skončila válka.
V.A.: Ale příští den se to opakovalo a rádio hlásilo, že slyšeli, že je v Cozwicku skupina Čechů a že pro nás přijedou. Nějaký český mládenec sebral někde kolo a jel do Prahy. Ohlásil radiostanicí, kde je skupina Čechů, jinak by o nás nevěděli. Za několik dní pro nás přijeli.
V.Š.: Přijel nějaký Čech, ne úředně, ale protože se dověděl, že tam má bratra, tak pro něj přijel. Jenže bratr byl mrtvý a náklaďák volný. Tak jsme všichni Češi nastoupili a tím náklaďákem jsme se vraceli.
E.J.: Je zajímavé, že máme každá jiné vzpomínky. Já si vzpomínám, že si nějaký muž přijel pro svou dívku. Ale ještě jsme zapomněly na pana Beera, kterého jsme několikrát potkaly, když jsme bloudily po Německu. Jednou jsme ho, chudáka, našly úplně zavšiveného. Běhaly po něm chuchvalce vší. Vzdával život. Nějak jsme mu tehdy pomohly, asi nějakým jídlem.
V.Š.: Máma sehnala někde kombiné po Němcích a to mu dala. Na pochodu do Cozwicku jsme zažily ještě zajímavé okamžiky. Kdo mohl, sháněl vozidlo. My jsme chtěly jet příští den ze statku s koněm, ale ráno byl kůň i žebřiňák ukradený. Další den ukradli i krávy. Skončilo to tak, že jsme našly na dvoře židli na kolečkách a na ní jsme vezly - shodou okolností - naši tetu Zuzanu Müllerovou, která byla s námi v Lodži. Když jsme se schovávaly před znásilněním, spadla ve stodole ze slámy a zlomila si nohu. Tak jsme ji naložily a táhly ku Praze. Jediné, co jsme si sehnaly, byly kartáčky na zuby, protože naše maminka řekla, že si žádnou válečnou kořist nebudeme odvážet. Ale viděla jsem například totálně nasazené skupiny ruských rodin, asi odněkud ze Sibiře, které si na žebřiňáku odvážely piáno, v piáně měly peřiny a v tom dvě malé děti. Ta žena měla na sobě večerní šaty a klobouk s pštrosími péry. Kdyby to chtěl dneska někdo zobrazit jako alegorii, vypadalo by to neskutečně. A samozřejmě měli všichni ruce plné hodinek.
V.A.: Vrátily jsme se 16. června přes Prosek na náklaďáku. Byly jsme šťastné, že jsme v Praze. Přijely jsme do Hybernské ulice, kde byl repatriační úřad, který nás přidělil do Braníku do školy. Tam jsme byly pár dní, než jsme se dostaly byt.
V.Š.: Těšily jsme se, že nás budou všichni vítat, ale 16. června už bylo dávno po všech těch ovacích a po vítání. Nikdo nás nevítal. Seděly jsme s Editou na kapotě náklaďáku a nikdo si nás nevšímal. Tak jsme se obrátily na repatriační úřad, abychom tu první noc měly kde přenocovat. My jsme si s Editou představovaly, že bychom si mohly lehnout pod Petřínskou rozhlednou. Takže konec války byl velmi prozaický.
E.J.: Skoro jsme měly dojem, že byli lidé, kteří si říkali, proč jsme se vůbec vrátily. Měly jsme třeba u někoho schované kufry s věcmi a oni je dávno použili pro své potřeby. Když jsme se vrátily do tohoto domu, kde teď bydlíme, maminka viděla svou svatební blůzu na paní správcové. Myla v ní schody. Nám to bylo celkem jedno, nepotřebovaly jsme ty věci, hlavně že jsme zůstaly naživu, ale cítily jsme, že jsme se ani nemusely vracet.
V.A.: Naše sousedka řekla, že jsem se nemusela vrátit.
E.J.: Že jsme mohly vylítnout komínem.
V.Š.: Mami, potom jsi seděla denně večer u rádia a čekala, jestli nebudou hlásit, že se tatínek vrátí, jestli přežil, nebo ne. Vlastně jsme ještě půl roku poslouchaly zprávy, kde jsou vězňové, jestli se tatínek přece jen nevrátí.
V.A.: Když jsem na ulici uviděla nějakou takovou velkou postavu jako měl manžel, myslela jsem si, že to je on.
E.J.: Jednou jsme počítaly, kolik našich nejbližších příbuzných přišlo o život a dopočítaly jsme se čísla 35. Ale bylo jich víc, protože jsme byly rozvětvená rodina. V literatuře se uvádí, že se z našeho transportu vrátilo z jednoho tisíce 51 lidí. A my jsme přežily tři z jedné rodiny.
V.Š.: Válka skončila a najednou se stal ten zázrak. Celou dobu jsme si vlastně nedovedly představit, kde budeme, až válka skončí, a jak bude vypadat ta poslední hodina. A potom se to všechno přes nás převalilo a bylo po válce. Já jsem si celou dobu v lágru strašně přála, abych za každý rok, který jsme tam musely vytrpět, mohla dva roky žít normálním životem. Za čtyři roky koncentráku jsem chtěla osm let žít v míru. No a teď se píše rok 1990, takže se mi to splnilo.
Těsně po válce jsem ovšem reagovala úplně jinak, nepřirozeně - to jsem si později uvědomila. Tam, kde se normální lidé, kteří nezažili to, co my, smáli, já měla slzy v očích, a kde jiní měli slzy v očích, já jsem se smála. Reagovaly jsme úplně obráceně. Ale to se všechno časem srovnalo. Nelze na to nikdy zapomenout, i když jsou někdy měsíce, kdy o tom člověk nepřemýšlí. To je myslím v každém, kdo tohle prožil.