Mládí
Narodila jsem se 27. února 1912 v Přerově na Moravě. Zažila jsem převrat v osmnáctém roce. V září 1918 jsem začala chodit do židovské školy v Přerově. V říjnu 1918 byla zrušena, a tak jsem šla normální české pětileté obecné školy. Potom jsem chodila do českého reálného gymnázia, kde byl ředitelem dobrý známý mého otce. Můj otec pocházel z Koryčan na Moravě, kde se narodila také jeho matka, rozená Schwarzová. Měl českou zemědělskou školu a byl majitelem realit. Dbal na to, abychom doma mluvili česky. Někdy to babička, maminčina matka, porušila, když s maminkou mluvily o věcech, kterým jsme my děti neměly rozumět. Tatínek bojoval v 1. světové válce a po ní byl ještě dlouho v ruském zajetí. Pracoval tam v továrně na kůže ve Vasilikově, poblíž Kyjeva. Mám fotografii toho místa. Velice se mu tam líbílo a když se v zimě 1918/1919 vrátil, chtěl nás tam přestěhovat. Našemu hospodářství a obchodu s realitami se nikdy nevedlo moc dobře, protože ani jeden z mých rodičů nebyl pravý obchodník. Nakonec to také špatně dopadlo.
Maminčina rodina byla umělecky založená a pokroková. Dědeček pocházel ze Slovenska a babička z Velkých Karlovic na Valašsku, kde se také narodila moje maminka. Maminka měla pět sourozenců a všichni zpívali. Strýc hrál na housle, jedna mladší sestra krásně zpívala, takže když se u nás všichni sešli, vždy se muzicírovalo.
Tatínkova maminka pocházela z velmi pobožné rodiny. Dědeček velice brzy ztratil rodiče a jen díky dobročinnosti se vyživil do věku, kdy se mohl osamostatnit. Později si ale získal vysokou společenskou prestiž a majetek, protože byl velice chytrý. V rodině se říkalo, že si ho zval na poradu arcibiskup Kohn z Olomouce. Bohužel si v rodině vynucoval poslušnost příliš tvrdě, takže jsme ho my děti neměly moc rády a raději jsme bývali s maminčinými příbuznými.
Naše rodina nebyla ortodoxní. Dodržovali jsme svátky a některé obřady. Ovšem babička, tatínkova matka, se modlila opravdu s přesvědčením. Chodili jsme k nim v pátek večer rozsvěcet svíčky. U nás doma jsme to nedělali. Měli jsme velice moderní kuchyň, nic košer. Jen na Pesach se vyměňovalo nádobí. Tatínkova otce jsme podezřívali, že chodí do kostela [synagogy] jen kvůli babičce. My jsme k nim chodili na oslavy, protože jsme byly děti jejího prvorozeného syna. Měla dvanáct dětí, z nichž zůstalo na živu šest. Mám na to krásné vzpomínky. Babička rozsvěcovala svíčky a modlila se. Vždycky tam byl nějaký cizí člověk a ke konci babička říkala: Děti a teď poděkujeme Pánu Bohu za to, že nám dopřál, abychom mohli pohostit cizího člověka!
To byly věci, které na nás hodně zapůsobily a rádi jsme na babičku vzpomínali. Naučili jsme se tam i různé modlitby.
Když jsme vyrostli a hledali jsme zaměstnání, narazili jsme na odpor této rodiny. Neměli pochopení pro to, že si chceme sami rozhodnout o svém budoucím životě.
My jsme byly čtyři sourozenci. Nejstarší František zemřel v sedmi letech ještě před první světovou válkou. V rodině se tvrdilo, že měl zápal plic a pohrudnice, ale později mi jeden rodák řekl, že tehdy vypukla epidemie černého kašle a na ten František zemřel. Moje o dva a půl roku starší sestra Edit studovala na konzervatoři v Praze a v roce 1929 se rozhodla, že odjede do Palestiny. Jeden čas byla rodina mé matky velice zaujata myšlenkou řešení židovského národnostního problému. Vím, že jsme měli doma takovou sběrací škatulku a že moje tety vyznávaly díla Martina Bubera, Herzla, apod., ale ne nějak fanaticky. Maminka měla pro všechny naše zájmy velké pochopení. Otec byl nemocný - měl padoucnici -, a tak se do výchovy příliš nezapojoval. Měl nás rád a byl na nás pyšný, ale hlavní tíhu výchovy nesla maminka a její rodina, poněvadž babička s dědečkem bydleli u nás. Moje sestra jezdila na přípravné letní tábory - hachšará, kam jsem ji dokonce jezdila navštěvovat. Když se pak rozhodla pro odjezd do Palestiny, já už jsem byla rozhodnutá pro směr hudební.
Mám krutou vzpomínku na okamžik, kdy se šla rozloučit s velmožem rodiny, s dědečkem Emanuelem Kleinem, který byl starostou - tehdy politické1 - obce židovské. Je vyfotografovaný v publikaci Tisíc let Židů v Československu. Byl opravdu osobitý a neobyčejně chytrý člověk, ale ta jeho panovačnost... Chtěl rozhodovat o všem, i o tom, co budou jeho vnoučata dělat. A když se sestra rozhodla pro odjezd do Palestiny, tak to absolutně nemohl přijmout a začal licitovat. Nabízel jí peníze, už nevím kolik, ale byly to velké peníze. Ale ona trvala na svém a s dědečkem se rozloučila. Přitom jsem svého dědečka poprvé viděla plakat. Nevím, jestli smutkem nebo vzteky. Sestra odjela a on byl velice nazlobený. My jsme tenkrát nebyli zámožní, kdežto dědečkova rodina byla velice bohatá.
O mně také rozhodovali, že budu zubní techničkou nebo něco takového, ale díky pochopení mé matky a souhlasu otce jsem odjela dělat zkoušku na konzervatoř v Praze.
Na konzervatoř bylo přihlášeno asi 150 lidí a přijali nás 27. Byla jsem přijata na klavír, ačkoliv jsem neměla vůbec žádnou protekci. Studovala jsem u profesora Heřmana, budoucího národního umělce. Bylo to pro mě ohromné vítězství a docílila jsem to jedině s maminčinou podporou. Z domova jsem nemohla dostávat moc peněz, tak jsem dávala hodiny, živila jsem se vyučováním. Samozřejmě jsem se učila hrát už v Přerově..
Můj bratr Gideon byl o osm let mladší než já. Už od raného dětství projevoval neobyčejné nadání v mnoha oborech. Měl absolutní paměť a přímo omračoval své okolí znalostmi a jak se ukázalo měl také absolutní sluch. Brzy se začal učit na klavír a dělal mimořádně velké pokroky. Já už jsem mezitím studovala v Praze a měla jsem z toho trochu rozum. Věděla jsem, že tak nadaný človíček se musí co nejdřív dostat k nějaké pedagogické osobnosti, aby získal nějaké vyšší ambice než jenom omračovat okolí na malém městě. Chtěla jsem ho dostat do takového prostředí, kde mohl být vychováván cílevědomě a s vyššími kritérii, a ne jen ve stálém obdivu. Byla to samozřejmě zase otázka finanční.
Poznala jsem v Praze vůbec nejlepší pedagogy, manžele Kurzovi. Profesor Vilém Kurz, to byla pedagogická osobnost. Jeho žákem byl Firkušný, jehož předtím v dětství učila paní Kurzová. Měla neobyčejný pedagogický cit pro menší a velice nadané děti. Svou touhu dostat bratra do Prahy jsem nedokázala uskutečnit ihned. Ten první rok jezdil do Prahy na hodiny jen jednou za měsíc. To byl v primě. Vždycky ho dali na starost nějakému průvodčímu a já jsem ho v Praze vyzvedla. Bylo to dost dobrodružné. Ale už další rok jsem si ho vzala do Prahy, to jsem prosadila. Pronajala jsem si pokoj a bydleli jsme spolu. Chodil do Jiráskova gymnázia a současně na konzeravatoř k profesorce Růženě Kurzové. Já jsem se prodírala všelijak tím hodinařením, a když si na to dneska vzpomenu, vůbec nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha. Měla jsem o Gideona pochopitelně strach. On chtěl taky hrát fotbal a když nepřišel včas domů, byla jsem zoufalá. Tak jsme to společně táhli až do jeho maturity. Odmaturoval 21. května 1938 a byla mobilizace. Jeho profesorem byl mimo jiné i známý literární vědec a pozdější univerzitní profesor dr. Felix Vodička, který byl jeho třídní. Jako důstojník musel nastoupit k mobilizaci na Masarykovo nádraží, ale na Gideonovu maturitu do Jiráskova gymnázia přišel. Chtěl být při tom. A Gideon skutečně dostal na vysvědčení signum laudi
z českého jazyka, protože brilantně rozvedl téma, které měl.
Já jsem absolvovala konzervatoř navzdory všem složitostem života a přesto, že jsem neměla dost klidu ke studiu. Sedm let kozervatoře jsem veřejně absolvovala v roce 1935 Mozartovým D-moll koncertem a měla jsem moc krásné kritiky. Pak jsem byla přijata na mistrovskou školu, na vysokou školu u profesora Heřmana, který byl rok předtím jmenován vysokoškolským profesorem. Hrála jsem jen na veřejných školních večírcích, ale veřejně absolvovat už jsem nemohla. Ale Gideon absolvoval velice slavně Beethovenovým 4. koncertem na Žofíně. Měl skvělé kritky. Pak přišel rok 1939 a 1940 a my jsme žili, jak se dalo. Pokud jsem mohla, učila jsem, ale pak už to nešlo.
Válka
Potom jsem působila na židovské obci v sociálním oddělení, uklízela jsem u takových ubohých lidí. Ale v domácnosti probíhal velice intenzívní koncertní život, až neuvěřeitelný. Pamatuji se například na Schächtera, když dirigoval Bachovy kantáty. Gideon měl kvarteto, se kterým studoval a všechny jejich koncerty byly ohromně navštěvované. To se táhlo až do roku 1941. Všechno to bylo tajné, ale dělalo se to s velkým zaujetím. Proto také, když se pak ti hudebníci sešli v Terezíně, ty ansámbly, ty kvartetní soubory nějakým způsobem pokračovaly ve své činnosti až do doby, kdy někdo musel do transportu, jak už to tak v Terezíně bylo.
Mezitím se vrátila sestra po šestiletém pobytu v Palestině. Zajímavé je, že se vrátila skoro většina z té skupiny. Byli v kibucech (nedávno jsem byla v kibucu Sarid, kde si na sestru moc krásně vzpomínali), ale sestře to nějak nevyhovovalo a odešla do města. Vím, že tam spolupracovali s Araby, takže byla za svou činnost často zavřená. Některé posílali šupem zpátky. Každou chvíli, když jsem se vracela z koncertu, seděl na schodech nějaký přivandrovalec s nějakým doporučením, buď od sestry, nebo od jejích přátel. Sestra se vrátila do Prahy ještě dřív, než ji poslali. Musela jsem najmout větší byt, když tady bydlela maminka, sestra i my. Maminka se přistěhovala, když se zhoršily obchody i tatínkovo zdraví. V Praze bychom ho nemohli stále hlídat a tak zůstal doma v péči jedné z tet.
Maminka v Praze neměla žádné povolání, tak pracovala jako prodavačka v Rupě, to byly čokolády. Až později jsem přišla na to, že v tak vypjaté době měla spojení na ilegální časopisy, které rozdávala. Pracovala, chodila nakupovat do družstva Včela na Vyšehradě, kde jsme blízko bydleli. Protože se to u nás kumulovalo, porušili jsme zřejmě nějak zásady přísné konspirace. Nebylo dost lidí ochotných lepit v noci plakátky, když museli nosit hvězdu. Bylo to hrozně důležité, my jsme o tom alespoň byli přesvědčeni, že každá známka odporu znamenala, že není všechno ztraceno. Maminka, ačkoliv k tomu nikdy nebyla vedena výchovou, nějak pochopila tu humánní stránku této práce a s mojí sestrou vlastně politicky vyspívala. Já jsem taky pomáhala, ale byla jsem spíš takový intelektuál, který byl ochoten stát při věci, ale nebyla jsem tou permanentně politickou osobou. Když bylo třeba převézt nějaké peníze z Rudé pomoci do Vídně, použila sestra mě, já jsem to provedla. Na takové věci jsem byla dobrá, protože jsem měla odvahu a byla jsem o tom přesvědčená. Ale maminka chodila se sestrou na různé aktivy a když se jednou někde mluvilo o světlé budoucnosti, tak prý maminka vykřikla: Halevaj!
[Kéž by
]. Když si na to někdy vzpomenu, hrozně mě to dojímá.
Bydleli jsme nejdřív v Nuslích, později jsme se přestěhovali na Rašínovo nábřeží, kde jsme bydleli až do transportu. Sestra se potom vdala, vzala si typografa Jaroslava Doláka, kterého v květnu 1940 zatkli. Sestra byla zatčena v srpnu. Chodila jsem ji navštěvovat na gestapo na Pečkárnu, kde ji dlouho vyslíchali. Pak byla na Pankráci, později v samovazbě v Lipsku, pak v Drážďanech a zase v Lipsku. Soud měla v Berlíně a po odsouzení byla zavřená v káznici ve Waldheimu. Mezitím ale švagra v roce 1941 v Mnichově popravili. Když jsme s maminkou odjely do Terezína, doufala jsem, že se tam s ní setkám, protože jednu dobu se tam posílali propuštění vězni a já jsem doufala, že ji taky propustí. Marně. Přivezli ji do Prahy na Karlák, ale vzhledem k manželovi, který byl popraven, ji neposlali do Terezína, ale do Osvětimi. Teprve když jsem do Osvětimi na podzim 1944 přijela, dozvěděla jsem se, že sestra zemřela. Měla slabé srdce, už od mládí měla srdeční vadu. Za krátkou dobu dostala v Osvětimi tyfus a v roce 1943 zemřela. To všechno byly hrůzy, které jsme prožívali.
Všude, kde jsem v Praze bydlela, ať bylo místo, nebo nebylo, byl náš byt vždycky otevřený dům
pro každého. Nějak jsme se umístili. Já jsem na to byla zvyklá z domova. Když jsem například jednou o prádninách skautovala někde s Techelet lavan, klidně jsem přivedla domů čtrnáct lidí a nikdo se nedivil. Všichni tam spali, všichni tam jedli. V Praze jsem si to samozřejmě nemohla dovolit v takové míře, ale odjakživa až do dnešního dne byl tam, kde jsem bydlela, otevřený dům pro každého, kdo potřeboval příbytek, a nikdy mi to nepřišlo jako něco zvláštního. Snad to byl příklad té babičky, která nás měla k tomu, abychom děkovali Pánu Bohu za to, že máme příležitost někoho pohostit nebo někomu dát možnost, aby měl střechu nad hlavou. Tak to bylo i v dobách ilegální činnosti, kdy to znamenalo opravdu smrt. Taky u nás bylo gestapo a já jsem se zázrakem dostala z výslechu. To už byla sestra i švagr zatčeni, ale já jsem byla náhodou propuštěna.
Terezín
Gideon 1. prosince 1941 nastoupil na shromaždiště k transportu do Veletržního paláce a 4. 12. 1941 dorazil do Terezína. Tam vedle něj ležel Otík Klein a tak se stali blízkými přáteli. Pracovali spolu taky v Chlapeckém domově L-417, kde učili kluky.
S maminkou jsme nastoupily do transportu l6. července 1942 a 20. července jsme přijely do Terezína.
V Terezíně jsem nebyla muzikantsky činná. Pracovala jsem, pomáhala jsem v L-410 sociální sestře. Byla jsem v Terezíně moc nemocná, měla jsem encefalitidu a slabý tyfus. Hudební činnosti jsem se absolutně nezúčastňovala, jenom jsem se starala, aby maminka a bratr měli co jíst. Dokonce jsem jednu chvíli pracovala v pekárně.
Osvětim
Hlavně jsem se starala, aby se Gideonovi umožnilo žít a intenzívně pracovat.12. října 1944 jsme byly s maminkou odtransportovány do Osvětimi, kam jsme dorazily 14. října. Gideon s Krásou a s Haasem a s dalšími šli transportem po nás a přišli do Osvětimi 18. října. Maminka šla na tu stranu, která znamenala plyn. To bylo zvláštní, my jsme šli od vlaku a tam uprostřed seděl esesák, snad to byl Mengele, já nevím, a my jsme kráčeli směrem k němu. Jedni šli doleva, jedni doprava. Já jsem šla s maminkou tím proudem doleva. On jen tak seděl na rohu. Já už jsem byla s maminkou hezký kus vlevo a on mě odtáhnul na pravou stranu a řekl: Du kannst noch zu Fuss gehen.
[Ty ještě můžeš jít pěšky.
] Tak jsem byla ráda, že maminka pojede. Až teprve když nás stříhali, prozradili nám, že do leva znamená do plynu. A my jsme přišly do lágru.
Byla jsem tam poměrně krátce, od 14. října asi 10 dnů. Pořád nás honili kolem těch komínů. Dva dny nás tam tahali, pak přišla selekce, najednou jsme dostaly do vagonů a odvezli nás do Kurzbachu u Trachtenbergu, to bylo v Polsku. Tam jsme kopaly zákopy a tahaly jsme obrovitánské stromy, třeba dvacet kilometrů. Já jsem na tom byla zdravotně moc špatně, a tak mě za nějaký čas dali do schneiderstube
[krejčovna], protože viděli, že bych to absolutně nevydržela. V roce 1944 byla hrozná zima a v té schneiderstube
jsem to jakžtakž přežila. 11. ledna už jsme slyšely kanóny a nějaké vojenské akce.
Pochod smrti
19. a 20. ledna už jsme nešly do práce a 21. ledna nás nechali nastoupit k evakuačnímu pochodu. Musely jsme si vzít s sebou lopaty. Šly jsme celý den a v noci jsme došly do nějaké obce, na jejíž jméno už si napematuji. Nahnali nás do stodoly se slámou, kde jsme přenocovaly. Ráno nás vyzvali, abychom si lopaty už nebraly a šly jsme po silnici, kde už byly proudy Poláků, prchajících před postupující frontou. Hnali nás celý den bez jakéhokoli jídla. Živily jsme se jen tím, co Poláci odhodili ze svých vozů. Pozdě večer jsme dorazily do Wohlau. Pro mě bylo velké štěstí, že jsem tam vůbec došla, protože už jsem byla velice slabá a chvílemi už jsem opravdu nemohla dál. Stávalo se dost často, že se některé ženy, které už nemohly, opřely o strom nebo upadly, a na tom místě pak zmrzly. Mně vlastně do Wohlau dotáhla Lucie Weissbergerová. Tam byl nějaký velký zemědělský komplex. Byly tam velké prostory, na podlaze byla sláma a já jsem se do příštího dne trochu zotavila. Pamatuji se, že jsme se na dvoře radily s Trudou Sekaninovou a jejími přítelkyněmi, co máme dělat. Jestli máme utéct nebo čekat, co bude dál. Ve Wohlau s námi byl ještě velitel z Kurzbachu, nějaký voják a vojačka. Nastal večer a velitel dal povel k odchodu. (Po válce jsme se dověděly, že ženy z našeho původního transportu, pokud došly, přišly do Bergen-Belsenu.) Ale my už jsme nenastoupily, my jsme se schovaly do stohu slámy. Propichovali ho bodáky, ale nás nenašli.
Cesta domů
Když ta skupina s velitelem odešla, pomalu jsme vylézaly ze slámy a viděly jsme, že nejsme jediné, že nás tam zůstalo víc. Naše skupina byla kompletní a uložily jsme se v nějakém prostoru toho statku ke spánku. Ale neměly jsme ani chvíli klidu, protože do statku neustále přicházely další skupiny zajatců nebo vězňů z jiných lágrů. K ránu nás Němci ze statku opět vyhnali. Když prchali před frontou, vyklízeli různé prostory. Stály jsme na silnici a s námi další vězňové a zajatci. Byli tam Angličané, Belgičané a snad i jiní zajatci.
Prožily jsme tam takový krásný okamžik. Stály jsme bezradně na silnici a a najednou nám dal někdo do úst sušenku. Někteří z těch zajatců se s námi rozdělili o takovou vzácnou potravinu. Pak se celá ta skupina dala na pochod. Šli jsme celý den v šíleném mrazu a spoustě sněhu, přešly jsme most přes Odru a večer jsme dorazili do městečka Parchwitz. Naše skupinka děvčat se pak dostala do nějaké továrny na konzervy. Tam jsme našly v kotlích nějaké zbytky, byla to polévka s nudlemi a byly jsme šťastné, že jsme se mohly něčeho najíst. V továrně jsme taky přespaly.
Tehdy jsme už neměly pruhované šaty, měly jsme jen nějaké barevné označení na zádech. Už bylo slyšet silnou střelbu, hala se otřásala, někde v blízkosti se střílelo a bylo jasné, že se blíží fronta. Ráno jsme zjistily, že v továrně je ještě spousta dalších lidí. Ale Němci už v Parchwitzu nebyli, nikdo nás nehlídal. Šly jsme hledat nějakou potravu a pořád jsme nevěděly, co budeme dělat. Něvěděly jsme ani, kde se vlastně nacházíme, tak jsme začaly shánět nějaké informace. Jedna z dívek zjistila, že jsme v Parchwitzu a od někoho přinesla dokonce kousek mapy, z které jsme zjistily, kde asi jsme. Večer už jsme z bezpečnostních důvodů nezůstaly v té tovární hale, ale našly jsme si nějaký chlév. Přinesly jsme si tam nějaké přikrývky, které jsme si našly a přenocovaly jsme tam. Když jsem ráno vyšla na dvůr, uviděla jsem tam německého vojáka. Byl to mladý chlapec, snad kolem šestnácti let, který se mě ptal, co jsme zač. Řekla jsem mu, že jsme tu byly na práci a on se mi svěřil, že je z Liberce, že ještě nedochodil školu a musel narukovat do války. Z toho jsem usoudila, že už je pro Němce situace velmi kritická, když berou na frontu ještě poloděti. Dal pár cigaret, ale pro nás to bylo upozornění, že někde v blízkosti jsou vojáci.
Odešly jsme do městečka a vešly jsme do nějakého prázdného domku, kde jsme našly zbytky jídla původních majitelů. Snědly jsme, co jsme mohly a pak mi bylo hrozně špatně, poněvadž můj žaludek a střeva už nebyla zvyklá na takové kompaktní jídlo. Tam jsme také shodily svoje trestanecké háby a vybraly jsme si různé prádlo a šatstvo. Vlasy jsme měly tak sotva dva centimetry, tak jsme si uvázaly šátky, jako to nosily Němky s uzlem vepředu. Ta velká skupina už se mezitím rozpadla a v tom domku už jsme byly jen samy, naše skupina šesti dívek. Přidala se k nám ještě jedna dívka, Fanka. Některá z děvčat šla do města, kde se rabovaly obchody a přinesla v dece trochu cukru, kousek chleba a ještě nějaké maličkosti To jsme si rozdělily.
Když se začalo smrákat, uviděly jsme v dohledu kouř z lokomotivy. Usoudily jsme, že tam bude nádraží a vyslaly jsme zvěda. Přišla se zprávou, že tam nádraží je a že večer pojede do Lignitzu poslední lokomotiva... Tak jsme se vydaly na nádraží, kde nějaký strašně nalitý německý voják, který zřejmě dezertoval, pořád opakoval: Der Ivan, der Ivan macht tatata ...
Když už bylo jisté, že se lokomotiva chystá k odjezdu, naskákaly jsme do ní a vlakvedoucí nás tam nechal. Marie Schönová byla tak pohotová, že někde sebrala a podřezala slepici a u ohně lokomotivy ji škubala. To nebylo pro nás, ale pro toho řidiče lokomotivy, aby nás tam nechal. Dojely jsme do Lignitz, kde byl na nádraží strašný blázinec. Spousty lidí tam čekaly dny a noci na nějaký vlak, který by je odvezl. My jsme zašly do umývárny, abychom se trochu upravily a ohřály. V umývárně byl taky nějaký mladý Němec, civilista, který utíkal a jeden francouzský zajatec, kteří spolu diskutovali. Němec Willy zřejmě stále ještě něčemu věřil a říkal: Wir werden es den Ivan geben
[My to ještě Ivanovi nandáme
], zatímco ten Francouz mu takovou rozkošnou francouzskou němčinou odporoval: Das glaubst du ja nicht mehr
[Vždyť tomu sám nevěříš
.
My jsme šly do města. Bylo tam plno lidí a vozů, obrovský provoz, Němci, Poláci. Šly jsme na radnici. Tam dávali nějaké jídlo a byly tam takové velké místnosti, kde byla na zemi sláma. Byly jsme unavené a chtěly jsme si trochu odpočinout, ale najednou jsme zaslechly, jak někdo říká: Das sind Polen
. Už když jsme šly, tak jsme viděly třeba na hostincích nápisy: Polen Entrit verboten
. [Polákům vstup zakázán
] Oni už snad vůbec nepočítali s tím, že jsou ještě na světě nějací Židé. Ale měli nás za Poláky. Tak jsme se zvedly a šly jsme do toho davu a zjistily jsme, že tam dávají nějaké jízdenky na vlak do Drážďan, na poslední vlak, který měl být vypraven. Šly jsme do té tlačenice, ale ty lístky vydávali jenom pro matky s dětmi. Pamatuji si, že jsem chytla nějaký malý hrneček, jako corpus delicti, že mám dítě a opravdu jsem ten lístek do Drážďan dostala. Dokonce na svoje jméno. Do té doby jsem byla bezejmenná. My jsme neměly ani vytetovaná čísla, my jsme měly jenom na špagátě kolem krku číslo z papundeklu. Ostatní děvčata se taky prodrala a šly jsme zpátky na nádraží, kde byla obrovská tlačenice do vlaku. Ten už se skoro rozjížděl, ale my jsme se do něho ještě dostaly. Nebyly jsme však všechny pohromadě, a tak jsme nevěděly, kdo ve vlaku je a kdo ne. Až po chvíli jsme se našly a byly jsme tam všechny. Kolem nás zněly nářky Poláků, jaký majetek, co všechno museli opustit a zanechat.
My jsme se nezdržovaly v kupé, stejně jsme žádné místo neměly a pořád jsme přecházely po vlaku, nebo spíš se protlačovaly, protože byl úplně nacpaný. Kvůli náletům jsme pořád stavěli. V Görlitz (nebo Gleiwitz?) jsme také zastavili a děvčata šla na nástupiště. Já jsem zůstala ve vlaku, poněvadž jsem byla dost špatná, a tak jsem hlídala věci, které jsme cestou získaly - nějakou deku, trochu cukru, jednu cibuli. Děvčata dostala dokonce i nějaké peníze, nějaké marky. Ale ze všeho nejdůležitější bylo, že tlampače hlásily, že se vypravuje vlak do Reichenbergu, do Liberce. Děvčata se přiřítila do vagonu a v rychlosti jsme přesedly na vlak do Liberce. Ani jsme netušily, jak rychle se dostaneme přes hranici. Nikdo nás nekontroloval, ani tu psanou jízdenku. Všechno se to odehrálo v noci. Až k ránu, když jsme se blížily k Mladé Boleslavi, jsme najednou zjistily, jak velice se lišíme od všech ostatních cestujících a že se na nás lidi dívají. My jsme si myslely, bůhvíjak nejsme nenápadné a najednou nám lidi začali dávat třeba kousek chleba se sádlem a podobně. Jeli do práce a dávali nám svou svačinu. Vyptávali se, odkud jedeme a my jsme stále říkaly, že jsme byly v Německu na práci. Nevím, jestli nám uvěřili, ale rozhodně nás nikdo neudal.
29. ledna 1945, ve tři hodiny odpoledne jsme přijely na Wilsonovo nádraží. Byly jsme jako v mrákotách a nevěděly jsme, co dělat. Tak jsme se rozešly, že si každá vyhledá někoho, u koho může v Praze být a příští den, že se sejdeme v Kinského sadech nebo tam někoho pošleme, abychom věděly, zda jsme všechny pod střechou a kde. Za osm dní jsme se dostaly do Prahy, byla to fantastická náhoda.
Ta děvčata, se kterými jsem všechno prožila, byla: Lucie a Hana Weissbergerovy, Marie Schönová, Eva Langová-Eliášová, Anita Premslerová-Hiršalová, Františka Triegrová-Martonová.
Návrat
Já jsem v Praze nikoho neměla, ale vzpomněla jsem si na jednu kolegyni a jela jsem k ní na Vinohrady. Byla doma, ale její manžel byl zavřený. Dala mi nové oblečení, protože se bála, že to moje je zavšivené. Od ní jsem se dozvěděla, že žijí moje přítelkyně, které byly míšenky a další moji přátelé. V noci jsem se k nim odebrala. Objevila jsem se u nich k jejich velkému úžasu a zůstala u nich několik dnů, než mi našli spojení s podzemní organizací, která zajišťovala ilegální byty. Přidělili mi byt na Smíchově, kde jsem ovšem musela být celý den zticha, protože vedle bydlela Němka. Byla to garsoniéra a nosili mi tam jídlo. Měla jsem omrzlé nohy, a tak mi dokonce poskytli i nějaké ošetření. Když byl 4. února 1945ten velký letecký zásah, viděla jsem z okna jak bombardují Emauzy. Ten den byly bombardované Drážďany a hned na to byla bombardovaná Praha. Já jsem nemohla jít do krytu, protože by mě mohl někdo vidět. Už jsme věděly, kde která z děvčat je. Některá se musela několikrát stěhovat, protože nebylo jednoduché někoho u sebe ubytovat. Měla jsem možnost získat i nějaké doklady.
Nahoře u Topiče bydlela děvčata Jílovských, jedna byla fotografka a ta nás v noci vyfotila. Tu fotografii, původně pořízenou na falešnou občanku, ještě mám. To už nám trošičku narostly vlasy, vždyť jsme byly v říjnu dohola oholené. Na mé občance pracoval taky František Halas, který mi k tomuto dokumentu velice pomohl. Tak jsme přežily až do květnových dnů. To jsem pak přešla most ke svým nejlepším přítelkyním a tam jsem byla ve sklepě s nimi. Pak nastaly kruté chvíle, když jsem se dozvěděla, že Gideon nežije. Od té doby jsem vlastně nic nevěděla, žila jsem ze dne na den a nevěděla jsem, jestli budu mít sílu se nějak v životě adaptovat. Ale podařilo se mi to a vycvičila jsem se v takové kázni, abych se nelišila od ostatních a intenzívní prací jsem vždycky nabírala sílu.
Po válce
František Halas byl přednosta publikačního doboru ministerstva kultury a já jsem měla na starosti vydávání not. To bylo ovšem jen krátký čas, poněvadž jsem udělala konkurs na konzervatoř a od té doby jsem tam učila klavír. Také se mě dotkly události v padesátých letech, protože jsem byla učitelkou Rudíka Slánského. Toho někteří lidé využili a udělali ze mě prašivou ovci. Byla jsem nezákonně vyhozena z práce, tedy zase perzekuce jiného rázu. Byly to moc ošklivé tři roky, než jsem se probojovala k tomu, abych mohla pracovat jako normální občan. Když se dneska ohlédnu, mám za sebou opravdu dobrou a užitečnou odbornou práci v oblasti metodiky a praktické pedagogiky. Vydala jsem asi padesát titulů, redigovala jsem. Učila jsem děti, ale také jsem zevšeobecňovala pedagogickou problematiku, chtěla jsem být nápomocna učitelům.
Na konzervatoři byla situace taková, že se přípravě pedagogiky nevěnovala žádná pozornost a to mě velice mrzelo. Protože jak k tomu přijdou ty děti. Hudební výchova má vést ke kultivaci a lásce a k určité takové obrodě. Nemusejí z nich být profesionálové, ale mají získat vztah k hudbě, a to záleží hrozně moc na učiteli. K tomu jsem se zaměřovala na všelijakých instruktážích, seminářích. Musím říct, že mám různá pěkná svědectví o tom, jak na mě vzpomínají v úctě a hlásí se ke mně, když mají nějaký pedagogický problém. Ta důvěra mě hrozně těší, to je velké pozitivum, které jsem si těžce vybojovala. I pro mě to bylo důležité, tou intenzívní prací jsem dostávala zase sílu překonávat depresívní stavy, protože to zasažení, to trauma bylo tak hrozné. Vždyť jsem byla absolutně sama, bez těch nejbližších, a přestože jsem měla spoustu přátel, společenský život, tak jsem nebyla schopna vytvořit si rodinu. To trauma bylo tak hluboké, že to prostě nebylo možné.