Pocházím z Radvanic ve Slezsku (Radvanice u Ostravy), kde jsem se narodil 24. listopadu 1921. Můj otec měl obchod s obuvnickými potřebami a železářství. V obchodě pracoval sám s maminkou, a když jsem byl starší, hodně jsem jim pomáhal. Chodil jsem do české školy. Doma jsme mluvili česky, ačkoliv rodiče měli německé školy. Měl jsem dva sourozence, Karla a Maxe. Bohužel byli hluchoněmí a po našem zatčení v roce 1939 je Němci odvlekli do Kroměříže, kde údajně zemřeli na TBC, ale byla to jasná euthanasie. Já jsem považoval za svoji povinnost bratry chránit a stal se ze mne rváč. Byli o třiadvacet měsíců mladší než já. Dvojčata.
Obecnou školu jsem navštěvoval v Radvanicích, potom jsem až do roku 1938 chodil na reálné gymnázium v Orlové. Tím pro mne střední škola skončila, protože toto území bylo zabráno Polskem a gymnázium se přestěhovalo do Ostravy. Nastaly zlé časy a já jsem pracoval jako učedník u firmy Sigmund Roth, což byl obchod obuvnickými potřebami v Ostravě na Jiráskově náměstí. Tam jsem pracoval až do svého zatčení.
Můj dědeček byl ortodoxní. Denně se ráno modlil s tfilin. Já jsem byl až do třinácti let vychovaný celkem dost nábožensky. O židovských svátcích měl tatínek pochopitelně zavřeno, občas jsme chodili do synagogy v Ostravě, ale hlavně jsme chodili k bratrovi mého dědečka, který bydlel v Petřvaldě a měl malý obchůdek a hospodu. Býval tam minjan, 10-15 lidí a o vysokých svátcích ještě víc.
Byl jsem členem Hašomer Hacair, levicového židovského hnutí, ale nemohl jsem chodit pravidelně na schůzky, poněvadž Orlová byla na druhé straně Ostravy. Tatínek byl méně pobožný, nemodlil se s řemínky a šachres říkal velice stručně. Ale každý pátek večer jsme slavili, zapalovali jsme svíčky, a naše kuchyně byla košer. Chanuka a Purim se tradičně oslavovaly v Ostravě, kde jsme se zúčastňovali akcí, které pořádala náboženská obec v hotelu Imperial. Maminky připravily pohoštění, obec zaplatila jenom pronájem sálu a program jsme dělali sami. Já jsem recitoval, hrál na housle, hrálo se také divadlo. Myslím, že ostatní rodiny nebyly tak nábožensky založené jako naše. Někteří sice chodili do modlitebny ke strýčkovi do Petřvaldu, ale většinou tíhli k Ostravě, a chodili většinou jen na vysoké svátky. Byli víc asimilovaní, říkalo se tomu Jom Kipur Juden
. Jako většina českých Židů.
Velký vliv na vytváření mé osobnosti měl styk s lidmi z Hašomer Hacair. Začal jsem převádět přes hranice lidi, kteří přišli po březnu 1939. Doprovodil jsem je na haldu dolu Ludvík, kde je pak pod zemí převáděli do Polska. Protože jsem si tam jako dítě hrával na loupežníky, znal jsem tam každý strom. Byli to většinou němečtí emigranti, převážně Židé, kteří přešli přes protektorátní hranice. Rodiče to nevěděli, já jsem se bál to tatínkovi říct.
Ale stalo se, že jsem převedl přes hranice dva německé občany. Dostali se až za Katovice. Mezi Katovicemi a Krakovem je však Poláci chytli a polská policie je hnala zpátky přes hranice. Dělali kravál, křičeli, takže padli do rukou německé grenzpolizei [pohraniční policie]. Vytřískali z nich, kdo je převedl přes hranice a už to bylo. 27. srpna 1939 v noci nás zatklo gestapo, a protože mně ještě nebylo osmnáct, zatkli i mého tátu. Odvezli nás na gestapo do Ostravy a tam se udál malý zázrak. Byl tam německý voják, šofér, jmenoval se Gebauer. Byl to obuvník a k tátovi chodil kupovat zboží a kromě toho spolu za Rakouska byli ve válce. Když nás vyváděli ve věznici na procházku, řekl: Um Gottes Willen, Markus, co tady děláš?
Táta mu řekl, oč se jedná. On si vzal uniformu a pušku, jako že nás vede k výslechu, vyvedl nás ven. Posadil nás do auta a zavezl domů. Když jsme se vzali nějaké věci, odvezl nás k polským hranicím. Jednu noc jsme ještě přespali v Karviné-Sovinci u tatínkova přítele, který nás potom odvedl ještě dál na polsko-německou hranici. Ještě nebyla válka a ještě existovala polsko-německá hranice. Chtěli jsme se dostat k polské armádě, ale zpozdili jsme se o 12 hodin. Kdybychom byli přešli o 12 hodin dřív, možná bychom měli jiný osud. Chytla nás německá vojenská policie. Napřed jsme byli soustředěni v Pszině (Pless) v Polsku. Bylo to den po vypuknutí války. Do Javišovic jsme se dostali mezi 1. a 2. zářím. Bylo to den po vypuknutí války. Do Javišovic (kde se shodou okolností můj tatínek narodil) jsme se dostali mezi 1. a 2. zářím. Z Javišovic nás odvezli do Neubersdorfu, to byl sběrný koncentrační tábor, a z Neubersdorfu do Hlivic - Gleiwitz. V Hlivicích jsme byli asi tři nebo čtyři dny. Pořád nás střežil wehrmacht, ne SS. U wehrmachtu byly jakž takž lidské podmínky. Z Hlivice nás odvezli do Raviče. Ravič byla obrovská polská věznice.
Buchenwald
V Raviči jsme byli do 26. října 1939, kdy byl sestavený velký transport via Weimar - Buchenwald. To byl strašný šok. Naložili nás do krytých vagónů jako dobytek, bylo nás tam 80-90 a po dvou nás svázali provazy zády k sobě. Tátovi se podařilo rozvázat uzel, uvolnili jsme se a potom jsme uvolnili i ostatní. Vezli nás dva dny bez jídla, bez pití, bez zastavení na vykonání nejnutnější lidské potřeby. Bylo to strašné. Ve Výmaru alles raus
, to už to začalo, bití atd. Šlapali jsme z Výmaru nahoru na Epersberg do Buchenwaldu, kam jsme dorazili 28. října. Zfanatizovaná hitlerjugend po nás plivala a házela kamením. Esesáci nemocné, kteří zůstali cestou do kopce stát, umlátili.
Náš transport měl zhruba dva a půl až tři tisíce lidí. V lágru bylo připraveno pět obrovských vojenských stanů. V nich byly třípatrové palandy, dvě osoby dostaly dohromady jednu deku. Zastihl nás buchenwaldský podzim, mlhavý, deštivý, bořili jsme se po kotníky do bahna. Každý den nás vyhnali do kamenolomu a denně padesát, šedesát, sedmdesát mrtvých jsme museli odnést do lágru. Dole nám naložili kameny a nosili jsme je nahoru. Lidé padali, Němci je utloukli, nebo jim vzali čepici, zahodili ji, a když si pro čepici šli, tak je zastřelili.
Další ránu jsme utrpěli 11. listopadu 1939, po atentátu na Hitlera. Celý lágr nedostal tři dny nic jíst, Židé celý týden. To byl počátek konce mého táty, který zemřel vysílením z hladu. Vypukla úplavice. Tam jsem se poprvé potkal s lágrovými vězni a projevilo se tam úžasné kamarádství. Byly tam takzvané české protektorátní bloky. V nich byli čeští rukojmí, kteří nechodili do práce. Když se dozvěděli, že je tam asi 14 Čechoslováků, zorganizovali v noci pomocnou akci. Přinesli nám kotel horké vody se sirupem a od kuchařů získali brambory. V noci z 20. na 21. listopadu mě volali, abych šel k tátovi. Jeho poslední slova byla:Musíš přežít, musíš pomáhat mámě a bratrům.
Po otcově smrti jsem byl psychicky na dně. Fyzicky pochopitelně taky, z naprostého nedostatku jídla, ačkoliv nám mladým dali, pokud mohli, nějakou bramboru a trochu teplé vody navíc. Tam se zase projevila solidarita starých kamarádů, a zdůrazňuji - Němců. Byli to lidé, kteří seděli od roku 1933 v Esterwege, to byly lágry na holandských hranicích, říkali jim moorlager [tábor v bažině]. Byli to bezpartijní intelektuálové, levičáci, komunisté, sociální demokraté. Měli takový nepsaný zákon pomáhat mladým aby přežili, protože měli největší šanci. Mně bylo sedmnáct let, v roce 1939 jsem byl nejmladší Čechoslovák v lágru. Židů tam bylo minimálně. Ve stovce mladých bylo asi dvacet, pětadvacet vídeňských Židů. Ostatní byli Poláci a ještě mladí cikáni z Burgenlandu.
Pamatuji si na jednu událost po atentátu na Hitlera. Byl mezi námi jeden chasid a byl tam také polský kněz z Bendzina. Bylo to v listopadu a oni je zakopali po pás do země, polévali je vodou, nedali jim nic jíst ani pít. Působilo hrozně, když tři metry od sebe byli zakopaní Žid a Polák a oba se modlili. Jeden hebrejsky a druhý latinsky a polsky. Vydrželi snad tři dny a pak zemřeli. To bylo strašné, nejstrašnější, co jsem kdy viděl. Esesáci tam fotili, smáli se, plivali na ně.
První naše pracovní komando byl kamenolom. Některým lidemse odtud podařilo odejít, nás mladé vyreklamovali a zařadili do pracovního procesu v zahradnictví. To bylo o stupínek lepší, ale byl tam untersturmführer Dombeck, Rakušák ze Salzburgu, opilec a sadista. Dombeck nás bil, ale kápové se k nám chovali celkem slušně. Když mohli, nechali nás třeba v létě sklízet mrkev, což znamenalo, že jsme se najedli. Střídavě jsme nosili do králíkárny chleba, o který jsme se s králíky dělili
.
Pak nás přeložili do komanda fuhrkolonne [závozní kolona]. To byla taková vymoženost
, kdy do těžkého vozu místo koní zapřáhli dvacet, pětadvacet vězňů. Každý vůz měl svého předáka a kápa a vozili jsme esesákům stavební materiál, odpadky, apod. Ráno jsme vyjeli, večer jsme se vrátili. Mělo to výhody i nevýhody. Byli jsme sice za každého počasí venku, ale nebyli jsme esesákům na ráně.
V roce 1941 přivezli první ruské zajatce, které stříleli v konírně do týlu. Chovali se k nim tak jako k nám v devětatřicátém roce, umírali hladem. Vysypali jim chleba na zem, oni se na to vrhli a ubíjeli se, vraždili se při tom. Samozřejmě došlo k tomu, že začali udávat ruské Židy, ukázali, kdo je Žid a kdo komisař. Ty všechny hned odvedli a popravili. Hodně lidí dávalo ze svého krajíček chleba nebo jednu bramboru. Bylo to z takového pocitu solidarity, do které nás nikdo nenutil.
V lágru byla vnitřní organizace, jejíž členové byli staří heftlinci, kteří seděli už od roku 1933. Naštěstí se vězňům v jednačtyřicátém roce podařilo udělat takový zlom, že zloděje, kteří do roku 1941 ovládali mikroživot v lágru, vystřídali političtí vězni. Zelení
[vězni označení zeleným trojúhelníkem, kriminálníci] začali čachrovat s esesáky a bezostyšně je shodili, když byli v úzkých. Esesáci z nich začali mít strach, takže je vyměnili za politické. Všechny zelené naložili do vagonů a někam je odvezli. Do Sachsenhausenu nikdo z nich nedojel. Prostě dostali deku přes hlavu a když vyklizovali vagóny, byli oběšení. Tak to v lágru bylo, když byl nějaký udavač, zvláště v Buchenwaldu, dostal deku přes hlavu, utloukli ho a oběsili na záchodě - spáchal sebevraždu
. Každý samozřejmě věděl, o co se jedná. Tak převzali mikroživot v lágru političtí vězni s červeným vinklem. To bylo štěstí, protože zelení kradli chudákům vězňům jídlo a chleba a u červených se k vězňům dostalo alespoň to, co se fasovalo.
V Buchenwaldu jsem byl letos 11. dubna, tak jsem si pobrečel. Na místo, kde stálo těch pět stanů, dali Poláci kámen, že tam zahynulo dva a půl nebo tři tisíce polských vězňů z Bendžina. Právě na tom místě zemřel můj táta. Byli jsme se také podívat v bývalém kamenolomu. Teď už je tam všechno zarostlé, postavit tam stany, byl by to dětský letní tábor jak vyšitý. Všechno je zalesněné, kdyby tam byl bazén, byla by to príma rekreace. Čas všechno hojí.
Ravensbrück
Přišel březen 1942 a mého strýce vybrali na komando do Ravensbrücku. Nechtěl jsem se s ním rozloučit, proto jsem se přihlásil dobrovolně. Byl to transport zhruba o tisíci lidech. Naložili nás do vagonů, dali každému chleba, já jsem si vzal věci, které jsem měl od maminky. Bylo tam pět mužských bloků a blízko byl ženský tábor. V Ravensbrücku jsem se přihlásil jako zaučený zedník a můj strýc Richard také.
V Ravensbrücku jsme museli každý den odevzdat deky, aby se neztrácely a večer jsme zas nějaké dostali. Ty deky byly infikované streptokoky a dostal jsem nekrózu, ránu s otevřenými okraji. Střídavě se to zacelovalo a zase otvíralo. Ale chodil jsem dál do práce, a abych nemusel tolik šlapat, dali mě do entläusungskomanda [odvšivovací komando], kde jsem nosil nakradené kožichy z celé Evropy do plynové komory na odvšivení a zase zpátky. Ale najednou se ozvalo hlášení: angelehrte Maurer antreten
[zaškolení zedníci nastoupit], potřebovali budovat nějaké kanály u ženského lágru. Tak jsem se dostal do kontaktu se ženami. Pracovali jsme těsně vedle králíkárny. Já jsem tam zdil, přišly nějaké ženy a bavily se česky, tak jsem se představil. Ženy vzaly kýbl od marmelády, přivázaly ho na špagát a při střídání stráží ho podstrčily pod dráty, které ovšem nebyly nabité a já jsem ho za špagát vytáhl a vyměnil za prázdný. Kbelík byl vždycky plný brambor, někdy vařených, někdy syrových. Tak nás holky živily. Pak jsme si vyměňovali zprávy, kdo je kde, někdo poslouchal rozhlas, taková bezdrátová telegrafie. To mi taky hodně pomáhalo.
V Ravensbrücku jsem měl zvláštní příhodu. Souviselo to s mimosmyslovým vnímáním. Jednou v neděli odpoledne jsem najednou cítil strašnou úzkost a měl jsem pocit, že mě volá máma. Najednou jsem omdlel. Přenesli mě na postel a fackovali mě, aby mě přivedli k vědomí. Když jsem se probral, řekl jsem si, že se s maminkou něco stalo. Když jsem se vrátil domů do vlasti, zjistil jsem na ŽNO, že to muselo být v době, kdy prošla Terezínem, kde byla snad jen jednu noc a odvezli ji do Malého Trostince a tam zahynula. Já jsem to přímo fyzicky cítil. Když tatínek umíral v Buchenwaldu a volali mě k němu, měl jsem podobný pocit.
Sachsenhausen
Z Ravensbrücku jsme odjeli koncem září 1942 do Sachsenhausenu. Všechny Židy koncentrovali v Sachsenhausenu s tím, že nás pošlou do Auschwitzu. To jsme ovšem nevěděli. To bylo někdy v srpnu, září 1941. V Sachsenhausenu jsme pobyli asi šest týdnů.
Málokdo ví, že v Sachsenhausenu bylo první židovské povstání, které nebylo potlačeno v krvi. Stalo se to takto: Když se připravoval transport do Auschwitzu, museli jsme odevzdat všechny věci, všechno nám zabavili a nahnali nás do baderaumu
[umývárny]. Dali nám letní šatstvo - v zimě! Staří političtí vězni nás přišli varovat, že nám jde o život, že před námi stejným způsobem vypravili transport ruských vězňů a před dvěma dny se vrátily jen zkrvavené hadry. Němečtí Židé byli většinou levičáci z Hašomer Hacairu. Vyskákali jsme oknem a běželi jsme na apelplac a křičeli jsme: třeba nás zastřelte, ale nechceme zemřít jako ovce. To bylo poprvé, co se něco takového stalo. Byl jsem mezi těmi německými Židy jediný Čechoslovák. Běželi jsme na apelák, blokältestři a esesáci se na nás vrhli, srazili nás k zemi, zkopali, zbili. Na ty, co zůstali v baderaumu taky vtrhli esesáci, zmlátili je, byli tam mrtví, utlučení, ušlapaní. Nás, co jsme byli na apelplacu, potom postavili k bráně a obklopili nás. Lágrkomandant uviděl Sonnenscheina, kterého znal už z nějakého lágru z počátku 30. let a byl s ním velmi zadobře. Sonnenschein mu řekl: Herr Lagerkommandant, wir wollen nicht sterben..
. atd. [Pane veliteli, my nechceme zemřít...
] Lágrkomandant řekl: Ihr seit verrückt geworden, wir brauchen euch in Osten zur Arbeit
[Vy jste se zbáznili, vezeme vás na východ na práci
]. Naložili nás na cestu do Auschwitzu.
Auschwitz
28 října jsme přijeli do Auschwitzu. Zbylo nás asi padesát šedesát z dvou a půl, tří, možná pěti tisíc lidí, kteří byli připraveni k transportu. Nebylo nás tam narváno tolik, bylo to trošku lidské, takže jsme mohli střídavě ležet, zatímco druhá parta stála. Střídalo se to po několika hodinách. Když jsme stáli na zastávkách, Poláci nám říkali, kde jsme. Jméno Auschwitz nám bylo celkem málo známé. Věděli jsme, že na východě je nějaký tábor. Proslýchalo se, že na východě je nějaký hrozný lágr, že se tam lidi vraždí, ale že to byl plyn, jsme nevěděli.
V Auschwitzu jsme nepřijeli na rampu do Birkenau, ale na městské nádraží v Osvětimi. Otevření vagonů, alles raus, macht schnell ihr Schweine
[dělejte vy svině], býkovce, mlácení, ale my jsme byli staří ostřílení heftlinci, vyslovení musulmani mezi námi nebyli, tak se to jakž takž obešlo bez ztrát. Nějaká rána padla, ale přežili jsme to. Pěšky jsme prošli městem a vlezli do lágru. Dostali jsme dřeváky a pruhované šaty.
Druhý den jsem poprvé stál před selekcí. Tenkrát jsem nevěděl, že lékař
, který selekci prováděl, byl doktor Entress. Měl jsem stále na levé holeni nekrotickou ránu. Naštěstí mě to nebolelo a rána se zacelila, byl tam strup. Nahý jsem k němu naklusal a on mě odmávnul na stranu zdatnějších. To bylo poprvé, kdy jsme prolezl selekcí. Musel jsem říct, jak jsem starý a jaké mám povolání. Prohlásil jsem, že jsem student medicíny na Karlově universitě a mám dva semestry, ačkoliv to nebylo možné, protože mě zavřeli, když mi bylo 17 let. Neměl jsem ani maturitu, ale věděl jsem, že v Buchenwaldu, v Ravensbrücku i v Sachsenhausenu měli lidé, kteří pracovali v heftlingskrankenbau [vězeňské ošetřovně] jakž takž slušný život. Prošel jsem jako student medicíny, šel jsem doprava a na blok 6. Ty z levé strany potom shromáždili a jejich osud je známý. Na bloku 6 jsme byli tři dny, možná týden, pak nás naložili na auta a odvezli na Bunu. Přišel jsem na Bunu odpoledne, stáli jsme na apelu a tam jsem potkal Buchenwaláky. Mašírovali kolem. Začali jsme na sebe křičet, a kluci mně hned řekli, kam mám přijít. Samozřejmě, když měl člověk kontakt na nějakého bližního, měl napolovic vyhráno.
Po karanténě jsem se dostal jako čistič k mě nově nastoupivšímu SS lékaři untersturmführerovi Rhodemu. Rhode byl strašně háklivý na čištění bot. Jelikož jsem byl z branže, od kůže, věděl jsem jak na to. Sehnal jsem si v dílnách trošku terpentýnu, nějaký tuk a saze a namíchal jsem si krém na boty. Vypulíroval jsem mu boty, že se leskly, že to ještě neviděl. Byl tak spokojen s holínkami, že mi nosil i boty své paničky. Uklízel jsem v jeho kanceláři, ambulanci, uklízel jsem štuby nemocných, měřil jsem teplotu, zkrátka dělal jsem takového pucfleka. Štěstí bylo, že jsem měl střechu nad hlavou, byl jsem v teple, mohl jsem se denně koupat a vyhnuly se mi vši. Když vypukla epidemie tyfu, tak jsem se držel v čistotě, a třeba dvakrát denně jsem se převlékal. Jednoho dne jsem dostal strašnou rýmu, bolesti, teplotu, a přestože jsem byl v krankenbau, jsem dostal břišní tyfus. S břišním tyfem mě nemohli dát pryč, to bych šel do plynu. Tak mě uložili v topném kanálu. Podezírám
pana untersturmführera Rhodeho, že mně po klukách posílal medikamenty, že o mně věděl. Já jsem byl sein Jude
[jeho Žid]. A to mně zachránilo život. Potom jsem však dostal zánět čelních dutin. Untersturmführer mě prohlížel a řekl: Pošlu vás na rentgen do stamlágru (hlavního tábora), abych věděl, kde vás píchnout (udělat punkci).
Ráno mě naložili s jinými nemocnými, kteří jeli taky na rentgen, ale to byli v podstatě samí prominenti, takovou možnost neměl každý vězeň. Když byl někdo nemocný, doktoři ho operovali, zkoušeli na něm, byli to pokusní králíci.
Dalšími selekcemi jsem naštěstí zase prošel, protože noha se mi zase zavřela. Teplotu jsem neměl, tak nahlásili, že případ je vyřešen, že to byl zánět čelních dutin a že mám návrh na propuštění. Ale rána se mi znovu zanítila a otevřela. Schwarz mi řekl:Tady nemůžeš být. Musíš přijít na 21. blok, jinak tu neprojdeš selekcí.
Selekci tam dělal unterscharführer Kleer, lékař, který píchal lidem fenolové injekce do srdce (svědčil jsem proti němu v roce 1966 v auschwitzském procesu). Na bloku 21 mě dali nahoru do druhého patra na A-štubu. Viděl jsem, že je beznadějné se odtud dostat, rána byla otevřená. Ráno a večer, před apelem chodil blockältester na prohlídku. Já jsem večer vyskočil z postele, s košilkou po pupek, začal jsem mu tykat a řekl jsem mu: Emile, já jsem ten a ten, byl jsem na Buně u Štefana Heimana a Ludvíka Werla.
Protože s těmi hochy byl v dachau, věděl, že jsem důvěryhodná osoba. Řekl jsem, aby mě propustil, že tam nechci zažít selekci, kterou bych nepřežil. Taky jsem řekl, že Felix Haman kápo v gärtnerei v Buchenwaldu, je můj přítel, který je tady kápem ve staré prádelně a vezme mě k sobě do komanda, že mám o sebe postaráno. Emil řekl: Dobře, přijď ráno ke mně, já to zařídím.
Nakonec jsem se dostal do komanda SS-lazaret. Bylo to naproti malému krematoriu vedle stammlagru. Na začátku roku 1943 se tam ještě spalovalo. Naší povinností byly úklidové práce, nikoliv ošetřování nemocných. Měl jsem na starosti úklid v jeho kanceláři, ambulanci a čekárně, měl jsem na starosti führerbad, tzn. koupele pro důstojníky SS a pro ženy. Tam už jsme měli styky na nejvyšších místech. Pod námi byla SS-zahnstation [zubařská ordinace] a SS-friseurstube [holič], kde pracovali také vězni. V podstatě jsme měli kliku na esesáky. Nebyli agresivní, ale museli jsme si dávat bacha. Když měl člověk zkušenosti z jiného lágru, nenechal se od nikoho chytit.
Chodil jsem fasovat jídlo, byl jsem takzvaný furýr. Mou povinností bylo vzít v půl dvanácté dvoukolový vozík. Pro lazaret byl velký vozík na gumových kolech, který jsme táhli čtyři. Kuchyně byl obrovský podnik, kde se vařilo pro několik set esesáků a nehrálo roli, jestli se vydalo dvě stě nebo dvě stě padesát porcí masa.Takže jsem měli porce navíc.
Do lágru jsme pašovali tak, že jsme vzali špinavé prádlo a vezli ho do wäscherei [prádelny]. Na bráně jsme řekli, že to je po tyfu, tak se v tom nešťárali, navíc s námi šel esesák s pistolí. Jídlo bylo dobře zabalené, izolované od prádla papírem, čistým prádlem, kupou ručníků. Tak to klapalo. Takhle jsme žili a tím jsme se taky zachránili.
V Auschwitzu na Buně byl s námi i jeden vězeň z Ravensbrücku jménem Schmied, byl to rakouský Žid z Vídně, ale byl to zloděj. Věděl, že píšu mamince, dost jsem se mu svěřoval, byl starší než já - tak to musel být on, který to zřejmě prásknul Messerovi. Z Ravensbrücku poslali do Auschwitzu akta, že mají prošetřit Artura Tübergera, že psal mamince do Prahy. Vyslýchal mě esesák Broard, který dostal mnoho lidí na šibenici. Je tady na vás udání, že jste z koncentráku psal mamince do Prahy dopisy, což je zakázáno atd.
Říkám: to není možné, protože moje maminka nikdy v Praze nebydlela. Žila pořád v Radvanicích u Ostravy, já jsem jí nepsal a žádného takového civilistu neznám.
Objevil se tam Boger, známý zabiják a začal na mě řvát, abych držel hubu. Broard byl stejně starý jako já, byl jednadvacátý ročník. Nevím, jestli jsem tím získal jeho sympatie, ale ani jednou mě neudeřil, ačkoliv mám zjištěno, že jiné vězně bil, mučil. Pak mi řekl, že je tam udání, že Messer dělal kšefty s esesáky. Řekl jsem mu: Já sedím od roku 1939 a pochybuju, že by se nějaký pán z SS snížil k tomu, dělat obchody s heflinky. To můžu s jistotou prohlásit, to nepřipadá v úvahu.
Messer byl zabiják, vytahoval zuby mrtvým, i ještě živým lidem, kterým je ukradl. Bylo to tak věrohodné a přesvědčivé, že mě vyslýchali jen tři dny, nebyl jsem v bunkru, a tím jsem z toho vypadl. Mám dojem, že jsem se zachránil tím, když jsem kategoricky prohlásil, že SS by se nesnížila ke kšeftům s heftlinky a taky tím, že maminka nikdy v Praze nebyla.
Herrmann Langbein, který byl kápo a dělal Wirtsovi vlastně tajemníka a Karel Lill, který byl písařem, mě upozornili, že ve stole sturmbannführera Wirtse je důležitý materiál. Opatřil jsem si falešné klíčky a otevřel jsem mu stůl. Byly tam přesné plány, přímo od generála SS Lolinga, kdy bude sonderbehandlung, kdy přijede transport atd. Byl tam taky přesný plán služeb esesáků, kdo bude mít rampendienst [službu na rampě] a bude provádět selekci. Ta čísla jsem si opsal a předal jsem je Herrmannu Langbeinovi a Karlu Lillovi, dokonce i Cyrankiewiczovi, který stál v čele lágrového odporu. Pak mě kluci upozornili, že Wirts má ve stole malý aparát, philipsku. A protože jsme chodili už v pět hodin ráno do práce, pustili jsme si zprávy z Londýna, z Moskvy. Jeden hlídal, druhý poslouchal a tak jsme měli zprávy, které jsme rozšiřovali po lágru. Na základě těchto materiálů jsem se potom dostal jako svědek k procesu ve Frankfurtu.
Ve čtyřiačtyřicátém roce jsem byl nápomocen při vyhození krematoria. Okolo řeky Soly byly obrovské močály a komáři. Řečtí Židé tam přinesli malárii, která se hodně rozšířila, a tohle komando posypávalo ty obrovské močály sírou. Protože jsme měli na rukávě vinkly SS-lazaret, mohli jsme se po táboře pohybovat bez esesáka. Jednou jsem zajel s vozíkem do Hygiene Institutu a tam mi naložili dva pytle práškové síry. Odevzdal jsem ty dva pytle Šaňo Bergerovi, který jezdil s koňmi, Šaňo je provezl do Birkenau a tam je propašovali do krematoria. Z Deutsche Ausrüstungswerke [Německá výroba výzbroje] jim dali vězni dřevěné uhlí a vězňové z krematoria z toho udělali černý prach, kterým vyhodili pece. Tím přestalo fungovat krematorium, přestaly chodit transporty z Terezína, někdy v říjnu 1944 skončila funkce pecí.
Ještě taková strašně smutná příhoda. Počátkem roku 1943 pracovalo ve stammlagru ještě malé krematorium. Jednoho dne přišli belgičtí nebo holandští Židé s rodinami, s malými dětmi. Stáli na dvoře, přišel unterscharführer Kleer a Teuber., drapnul mamince miminko, chytil ho za nožky a prásknul s ním o zeď, bylo vidět, jak stříká krev. To bylo něco strašného! Za chviličku vstoupil na střechu krematoria s maskou, v ruce měl kladivo a otvírák jako na konzervy, vytáhl víko a nasypal to dovnitř.
V lágru byl taky jeden litevský nebo estonský Žid Jakob, mluvil krásně jidiš a tvrdil o sobě, údajně to byla pravda, že byl sparring partnerem Maxe Schmelinga, německého boxera. Byl asi 190 cm vysoký, vážil 130 kilo a byl bunkrkápo. Popravoval prý tak, že lámal vazy. Jednou přišli do Auschwitzu mladí kluci, ještě děti, kteří přišli z nějakého ghetta, z Lodže nebo z Lublinu a byli v podstatě odsouzeni k smrti. Asi dvanáct až patnáct dětí od osmi do patnácti let. Byla tam dva tři metry vysoká zeď, my jsme Jakoba přivázali provazem a drželi jsme ho. Jakob drapnul každého toho kluka za ruku, vymrštil a hodil ho přes stěnu a my jsme ho tam chytali. Všechny děti vytáhl, schovaly se po blocích, přepsala se jim data, takže nebyly vedeny jako dvanáctiletí, ale šestnácti nebo sedmnáctiletí. Část těch kluků přežila. To byl enormní čin.
Evakuace a přesun do Mauthausenu
V lednu 1945 nastala evakuace, někdo zůstal, někdo ne. Ti, co zůstali, se pak přes Polsko dostali do Košic a s naším vojskem a s vládou se vrátili. Nás evakuovali. Šli jsme tři tvrdé dny 60 kilometrů do Wlodislawi, kde nás naložili do vlaku a měli nás odvézt. Původně se mělo jet na sever do Gross Rosenu a Sachsenhausenu, ale protože se fronta přiblížila, několik kilometrů za Wratislaví nás otočili, protože prý partyzáni přepadli trať. Vlekli nás někam jinam a dostali jsme se přes Moravu do Mauthausenu.
Já už jsem měl připravené civilní šaty, že zdrhnu. Přijeli jsme do Ostravy. Ve mně samozřejmě všecko hrálo. Vzal jsem si s sebou esesáckou lékarničku, kde byly nejběžnější tabletky, léky, obvazy a chodil jsem kolem vlaku, jestli někdo něco nepotřebuje. To esesáci tolerovali. Potom jsem podlezl dvě nebo tři soupravy, že zdrhnu, protože z Ostravy-Přívozu do Radvanic to bylo sedm osm kilometrů. Měl jsem pod vězeňskými civilní šaty, modráky a rádiovku. Podlezl jsem vagón a tam stál Čech, Ostravák se psem, měl pistoli a řekl: Když nepůjdeš zpátky, tak střelím.
Prosil jsem ho, že sedím od roku 1939, jsem tam doma, schovám se u kamarádů, aby se o mě nestaral. Když zahynu, bude to moje vina. Proboha vás prosím, nechte mě.
- Běž zpátky, smradlavý Žide!
Vytáhl pistoli a hnal mě zpátky.
Jeli jsme v otevřených vagónech a když někdo zemřel, přehodili jsme ho přes okraj, aby bylo víc místa, poněvadž jsme tam byli jako herinci. Otevřené vagóny a bylo mínus patnáct stupňů. Když jsme šli, spali jsme na zemi ve sněhu. Nezmrzli jsme, ani rýmu jsme nedostali. Na pochodu smrti to bylo strašné, protože ty, co zůstali ležet, zastřelili. A nemohli jsme jim pomoct. Já jsem kus táhl nějakou starou paní, ale pak už jsem sám nemohl. A ještě jsme musili nosit kufry esesákům, kteří šli s námi. Podávali jsme si je dozadu a dopředu, trochu to ulehčilo. Někdo nechal kufr spadnout a oni hned začali do nás střílet. To se nedá popsat, jak to bylo strašné.
V Linci nás vysadili a šli jsme do kopce do Mauthausenu. Celou noc nás nechali spát venku, já jsem ležel v jednom houfu s Cyrankiewiczem. Byli jsme namačkáni na sebe a každou půlhodinu ten, co ležel na kraji, se posunul dovnitř do řady, a tak jsme se měnili. Pak nás nahnali do koupele, zase nám vzali všecky naše věci. Mě napadlo, že jsem vzal čtvrtku chleba, kterou jsem vydlabal a dal si dovnitř zlaté hodinky, které nám přinesli kluci z kanady
. Chleba jsem držel v ruce a vězeň v koupelně mi ho nechal. Vyšli jsme ven a v mrazu nás mokré hnali na blok. Naše skupina, naše stovka odběhla a v koupelně přestala téct voda, padesát kluků vyběhlo ven a museli čekat na dalších padesát, dokud nezačala téct voda. Dvacet z nich zmrzlo. Už se nezvedli. Kdybych se dostal do koupelny o pět minut později, už bych nežil.
Osvobození
Osvobodila nás americká armáda, ale život nám vlastně zachránili španěláci. Potkal jsem se s nimi v roce 1941 v Buchenwaldu, ale potom je odvezli do Mauthausenu. Tam je strašně zdecimovali, naživu zůstalo jen asi deset procent a pět šest z nich jsem potkal v Ebensee. Když se blížila fronta, lagerführer nařídil, že vězňové musí jít do štol, aby se ochránili před bombardováním. Jenže štoly byly podminované a oni by nás byli odpráskli, všech 10 000 lidí. Španěláci říkali: Ne, nikam, stávka.
Oni se zalekli té síly, nechali nás na blocích a nic se nestalo. Najednou práskl do brány tank, přijela americká armáda a byli jsme osvobozeni.
Já jsem měl najednou strašné dilema, najednou jsem měl hrůzu z osvobození. Co budu dělat, co se mnou bude, proč válka ještě nepokračuje, rady mám kus chleba, dělám stubendiensta, mám střechu nad hlavou, nic mně nechybí. Trvalo to pár zlomků sekundy, ale i takové myšlenky mi proběhly hlavou.
Našim oblastním americkým komandantem byl americký Němec. Ten nadržoval Němcům a spousta esesáků utekla. Španěláci je pochytali a vláčeli je za auty po lagerstrasse, kde byly ostré kameny. To se mi nelíbilo. Myslím, že to hodně lidí odsuzovalo, že se chovali stejně jako Němci. Neměli jsme co jíst. Zdravé vězně odvedli do bývalého pracovního lágru ve městě Ebensee. Nemocní zůstali v lágru a lagerarzt, bývalý wehrmachťák, tam zůstal jako lékař. Říkal: Moje povinnost je tady zůstat, já neuteču.
My jsme byli osvobozeni až 9. května, protože jsme byli v alpském kotli mezi frontami. Z jedné strany Američani, z druhé Rusové, na třetí Němci, nad námi se střílelo. Válka všude už dávno skončila, poslouchali jsme rádio, že Praha je volná, a my jsme nemohli ven, protože jsme byli obklopeni esesáky. Nemohli jsme utéct. Některým klukům se podařilo dostat do Lince a posléze až do Budějovic. Potom organizovali kolony a přijeli pro nás, Čechoslováky, auty. Odvezli nás do Lince, tam jsme byli asi dva dny a pak jsme se dostali do Prahy. Ukradli jsme auta, byli mezi námi šoféři a ti nás odvezli. Jeli jsme tři dny z Lince do Budějovic a odtud vlakem do Prahy. Přijeli jsme sem 22. května. Do 19. jsme byli v karanténě a pak nás pustili do Prahy.
Kluci mi pak vypravovali, že všechny esesáky a špatná kápa v Ebensee spálili v malém krematoriu, které tam bylo. Práskli je krumpáčem, hodili do pece a spálili. Taky utloukli jednoho Poláka, to byl sviňák, ten zabíjel, byl to zločinec. Tak pro mne skončil koncentrák.
Po válce
Nikoho z rodiny jsem nenašel, byl jsem sám. Udělal jsem přijímací zkoušky na průmyslovou školu v Betlémské ulici, chodil jsem tam půl roku, pak jsem odešel a maturoval na Sladkovského gymnáziu na Žižkově.
Když jsem se vrátil, neměl jsem nikoho a v náboženství jsem polevil. Do synagogy jsem chodil naRoš hašana, Jom Kipura občas na šabat. Čím je člověk starší, tím víc tíhne do dob svého dětství, nikoliv z vnitřní potřeby, ale spíš z nostalgie se vrací do dob, kdy vzorem byl dědeček a tatínek a snaží se přiblížit jejich způsobu života. Nakonec se člověk vrací k svým kořenům. Já jsem se taky vrátil ke svým kořenům, zvláště po třiapadesátém roce. Když byly Slánského procesy - ti mudrci Siónu a Slánský-Salzmann a další změněná jména - týkalo se to i mne. V naší generaci vznikla řada omylů. Mně bylo 17 let a v lágru mi zachránili život komunisti a sociální demokrati. Když mi táta umřel v náručí, chtěl jsem to skončit, jít do drátů, a oni mě z toho psychicky dostali, i materiálně mi pomáhali. To byli stoprocentní lidé. Naše neštěstí spočívalo v tom, že jsme transponovali chování takovýchto komunistů v lágru na naše poměry v Československu. Když nějaký papaláš řekl, že je to tak a tak, my jsme řekli, ano, když to říká on, člověk odchovaný lágrem. A to bylo naše neštěstí a zkomplikovalo to život mnoha lidí, že jsme uvěřili KSČ. Po třiapadesátém roce se mi naštěstí otevřely oči. Na druhé straně jsem ale viděl šikanování těch, co z toho vlaku
vyskočili. Tak ze strachu - a to jsem nebyl jenom já, to bylo hodně lidí, že ze strachu dělali jako by, drželi hubu a krok. Každá doba přináší plusy a mínusy. To bylo naše neštěstí.