Narodil jsem se 17. listopadu 1906 v Koněšíně, okres Třebíč na Moravě. Bylo nás pět dětí, synů. Rodiče měli obchod smíšeným zbožím. Doma se mluvilo česky. Jen někdy s maminkou, která byla z rodiny, kde se mluvilo německy, jsme mluvili německy. Byli jsme, dalo by se říci, střední stav. Čtyři z nás studovali na gymnáziu, dva potom na univerzitě v Brně práva a dva medicínu. Prostřední bratr byl doma a převzal obchod. Moje maminka byla z rabínské rodiny, takže jsme doma měli tzv. košer domácnost. Například na pesach jsme měli zvláštní nádobí, které bylo uloženo na půdě, na seder potom sundáno a používáno. Maminka byla natolik pobožná, že by bývala ráda viděla, aby jeden z nás byl rabínem. V tom jsme ji zklamali.
Když mi bylo asi osm let, odstěhovali jsme se z Košetína blíže k Uherskému Hradišti, do Kunovic. Do obecné školy a na české gymnázium jsme chodili v Hradišti. V Kunovicích žilo asi 15 židovských rodin, se kterými jsme se samozřejmě stýkali. Tím však není řečeno, že jsme se nestýkali také s nežidovskými rodinami. Já osobně jsem měl spoustu nežidovských přátel a nevzpomínám si, že bych někdy trpěl pro to, že jsem žid. V gymnáziu nás bylo ve třídě pět židovských žáků a nikdy jsme necítili, že by nám nějak dávali poznat nepřízeň kvůli našemu původu. Jak je asi známo, v Československu byli takzvaní čechožidé a sionisté. U nás v rodině jsme byli směru sionistického. Při sčítání lidu v roce 1930 jsme uváděli mateřská řeč česká, národnost židovská
.
Od začátku gymnázia jsem byl ve studentském středoškolském židovském spolku, od dětství jsem byl v Makabi, v Techelet Lavan. Samozřejmě na univerzitě už jsem byl členem Spolku židovských akademiků a činný v sionistické organizaci a v jejích různých institucích, jako Keren Kajemet, Keren Hajesod a účastnil jsem se téměř všech s tím souvisejících akcí.
Když jsem dokončil gymnázium, přešel jsem do Brna. Studoval jsem práva na Masarykově univerzitě a dosáhl jsem doktorátu. Po skončení studií jsem sloužil v československé armádě v důstojnické škole v Litoměřicích. Tehdy jsem měl příležitost poznatTerezín, protože ze soboty na neděli důstojnická škola dělala službu na Malé pevnosti. Po skončení důstojnické školy jsem byl přeřazen do Brna, kde jsem dokončil vojenskou službu. Dosáhl jsem hodnosti poručíka a byl jsem vycvičen pro zvláštní účely, takže v době, když už nás ohrožovalo Německo, jsem byl třikrát povolán na zvláštní vojenské cvičení. Po dosažení doktorátu jsem pracoval pět let jako advokátní koncipient. V roce 1938 jsem si otevřel vlastní advokátní kancelář.
Začátek války
Za mobilizace jsem narukoval. Po okupaci mi hned zavřeli advokátní kancelář. Totéž se stalo mému nejstaršímu bratrovi, který byl obvodním lékařem v Lounech. Odňali mu právo provozovat praxi a musel jít pracovat jako dělník na silnici.
Když mi odebrali právo provozovat praxi, bylo mi nabídnuto, abych se plně věnoval sionistické organizaci. Byl jsem zvolen tajemníkem sionistické organizace v Brně. To byla taková střechová organizace, všeobecná sionistická organizace. Já osobně jsem byl členem všeobecných sionistů.
Když byla otevřena v Praze Zentralstelle für jüdische Auswanderung [Ústředna pro židovské vystěhovalectví] a začala organizovaná emigrace do Palestiny, byl jsem povolán do Prahy jako zástupce Jakoba Edelsteina v Palestinském úřadě, kde jsem se hlavně zabýval certifikáty. Ve stejné době jsem sám obdržel certifikát, který mi ale nebylo dovoleno použít. Němci, ale také hnutí mělo zájem, abych ještě zůstal.
Když uzavřeli Palestinský úřad, přešel Edelstein na místo zástupce vedoucího náboženské obce v Praze a já jsem šel s ním jako tajemník náboženské obce, jako zástupce sionistů. Vedení náboženské obce v Praze bylo rozděleno mezi čechožidy a sionisty. Tajemníci náboženské obce byli dva a měli jsme mezi sebe rozdělenu práci. Jednou z nepříjemných částí této práce bylo vydávat potvrzení pro zaměstnance obce, aby směli být po osmé hodině na ulici. To bylo krátce po tom, co byli Židé koncentrováni v určitých ulicích. Nechci se zmiňovat o tom, co všecko bylo zakázáno. Tehdy už se začalo mluvit o tom, že nacistické hnutí se chce zbavit i Židů v protektorátu.
První věc byla takzvaná akce Nisko, která spočívala v tom, že všichni Židé, kteří přišli jako uprchlíci do Československa v době první světové války, byli vykázáni z protektorátu. Většina z nich přešla z Polskado Ruskaa část se vrátila do Ostravy. Edelstein s Friedmannem, který také pracoval na obci, byli také posláni do Niska. I když však akce nezdařila, přišla doba, kdy začaly hromadné transporty. Prvních pět transportů šlo přímo do Polska. Podle mého názoru se o koncentrování Židů v protektorátu samotném začalo uvažovat kvůli těžkostem s deportacemi do Polska. Podle příkazu Zentralstelle se začalo hledat vhodné místo. Pokud si vzpomínám, padlo několik návrhů, ale nakonec bylo rozhodnuto pro Terezín. A to z několika důvodů: nebylo tam mnoho místních obyvatel, ale byla tam velká kasárna, po jejichž uprázdnění kasáren byla možnost umístit deportované židy. Tak vlastně vzniklo ghetto Terezín.
Terezín
Edelstein byl pověřen tím, aby připravil půdu. Vybral si několik spolupracovníků, kteří mu byli jak myšlenkově, tak lidsky blízcí, a kteří jako takzvané Aufbaukommando
odešli koncem roku 1941 do Terezína. Edelstein se po nějaké době vrátil a vybral organizačně novou skupinu, takzvané druhé Aufbaukommando
. Prací náboženské obce v té době bylo vybavovat transporty a vyprazdňovat byty deportovaných Židů. Za tím účelem bylo zřízeno v náboženské obci zvláštní oddělení, takzvaná Treuhandstelle
. Vedoucím tohoto oddělení byl Salo Krämer, bývalý vedoucí náboženské obce v Moravské Ostravě. Po jeho odchodu jsem byl pověřen vedením Treuhandstelle.
Tady by snad bylo na místě vzpomenout, že jsem měl příležitost odsunout do muzea zvláště náboženské věci z vyklizených obcí. A nejenom já osobně, ale také doktor Stein, vedoucí venkovského oddělení náboženské obce. Bylo to umožněno proto, že Zentralstelle měla zájem zachovat něco ze židovského života v Praze. Například celý jeden pokoj byl zařízen jako seder o Pesachu. Nevím, jestli to zůstalo ještě dodnes. Tak jsme měli příležitost tam různé posvátné věci, řekl bych za zády, ale s nepřímým souhlasem Němců, zachránit v rámci muzea. Byly tam věci ze synagog, ale i z bytů. Také bylo možné zachránit některé obrazy. Vzpomínám si, že jsem byl jednou objednán ke Güntherovi na Zentralstelle ohledně nějakého vzácného obrazu, který jsem mu tam měl poslat. Spoustu cenných věcí si mezi sebou rozdělili Němci, nebo je poslali do Německa. K tomu je těžko něco konkrétního říct, protože to nebylo prováděno oficiálně.
Byl jsem v Praze ještě v roce 1943. První transporty, které šly přímo na východ, do Lodže, měly možnost korespondovat. A v Praze zůstalo několik členů rodin, jejichž příslušníci byli v transportech. Z osobní zkušenosti mohu říct, že to byli většinou rodiče dětí nebo už dospělých lidí. Obraceli se na mě se všemi možnými prosbami, a pokud jsem měl možnost, byl jsem jim nápomocen. Vedení náboženské obce pracovalo až do léta 1943. Myslím, že 13. července 1943 byl poslán do Terezína poslední transport v počtu tisíc lidí [ve skutečnosti bylo transportem Di deportováno 838 lidí]. Vedení náboženské obce bylo posláno do Terezína 15. července zvláštním vlakem, nikoli ze střediska veletrhů, nýbrž přímo z nádraží do Bohušovic.
Já jsem byl mezi nimi. V jaké situaci jsme byli, co se týče organizace transportů, osvědčuje nejlépe následující příhoda. Zentralstelle si vyžádala fotografie vedoucích osob, zaměstnanců náboženské obce, ve formě tabla, na kterém byly fotografie s osobními údaji každého jednotlivce a uvedeny jeho funkce. Transporty z Prahy měly vždy tisíc osob. Do jednoho transportu nenastoupilo tisíc, nýbrž jenom asi pět set lidí. Rahm, zástupce Günthera na Zentralstelle, se ptal našeho úředníka na Zentralstelle, kdo je zodpovědný za transporty. Za transporty bylo zodpovědné vystěhovalecké oddělení. V jeho čele byl doktor Hanuš Bonn a V. Kafka. Když jim Fixler řekl tato dvě jména, Rahm šel k tablu, strhl jejich dva obrázky a téhož dne byli posláni do Dachau nebo do Mauthausenu. Já tady někde to tablo mám. Ovšem neměli jsme ani tušení o tom, co se v táborech děje. My jsme v Terezíně nevěděli, že transporty směřují do Auschwitz. Navíc Němci zastírali, co se děje, a proto mohli účastníci transportu poslat z koncentračního tábora jen předtištěné lístky, do kterých se dalo doplnit pouze několik slov. Já jsem se domluvil s Věrou Bondyovou, která byla dobrá přítelkyně, že mně také pošle jeden takový lístek. Skutečně jsem od ní dostal lístek, kde píše: Dolfo, my denně vidíme tvého bratra
. Můj bratr byl zatčen gestapem a poslán do Mauthausenu ještě než začaly transporty. My jsme dostali zprávu krátce potom, že můj bratr spáchal sebevraždu. Tak jsem s tím listem šel ke Kahnovi, nedovedl jsem si to vysvětlit. Řekli mi: Tak tvůj bratr asi nezahynul, asi ho přemístili.
Z toho je nejlíp vidět, že jsme neměli tušení, co se tam děje.
Když jsem přišel do Terezína, nabízel mi Edelstein nějaké vedoucí místo. Já jsem to odmítl a pracoval jsem jako stavební dělník. Ale měl jsem postavení jako prominent, což mělo určité výhody. Jednoho dne mě Rahm viděl na pracovišti a dal příkaz zařadit mě do nejbližšího transportu, to byla takzvaná weisung
. Později se ukázalo, že to byl vlastně rozsudek smrti. Když jsem dostal weisung
a než jsem nastoupil do transportu, přišel se za mnou na mansardu rozloučit dr. Leo Baeck. Žehnal mi. Byl jsem překvapený, nedovedl jsem si to vysvětlit. Sice jsem s ním byl v přátelském poměru, ale že by šel až tak daleko? Když jsem se potom po osvobození vrátil, dověděl jsem se, že Baeck ve svých memoárech píše, že věděl, co se děje v Auschwitzu.
Osvětim
Jak jsem se zachránil, to je osud, náhoda, nevím, jak to nazvat. Pro ty, kteří dostali weisung
, byl určený zvláštní osobní vůz, všichni ostatní jeli v dobytčích vozech. Když jsem šel na nástupiště, proti příkazu Němců jsem nenastoupil do osobního vozu, nýbrž ke svému příteli do dobytčího vozu. Když jsme přijeli do Auschwitz, osobní vůz byl hned odpojen a odsunut na levou stranu. Já jako všichni ostatní jsem prošel selekcí - doleva, doprava. Já jsem šel doprava a stal jsem se číslem - tedy osvětimským vězněm. Už jsem nebyl prominent, nýbrž jen číslo. V Auschwitzu jsme zůstali jen do té doby, kdy už se přibližovala fronta a se tábor vyprazdňoval. Asi za 14 dní jsme šli dál. Byli jsme posláni do Kauferingu.
Kaufering
V Kauferingu jsme pracovali za hrozných podmínek. Nebydleli jsme v barácích, nýbrž v takových dírách v zemi přikrytých jenom prkny. V jednom bloku nás bylo asi čtyřicet. Byli jsme tak namačkaní, že jsme mohli ležet všichni jenom na boku, jinak nebylo místo. Prodělal jsem tam tyfus, dizentérii [úplavice] a jenom díky své optimistické povaze a pevné vůli jsem to bohudík přežil. Když se přibližovaly armády také z druhé strany, byl Kaufering evakuován
- vyprázdněn. Byli jsme nahnáni na takzvaný pochod smrti a dostali jsme se do Allachu. Nedovedu už přesně říct, kolik dní jsme tam byli, ale byli jsme tam bombardováni. A jednoho krásného rána, 29. dubna 1945, se objevili v táboře první američtí vojáci. Dovezli tam polní dezinfekční stanici. Když jsme byli odvšiveni, vybavili nás novým šatstvem a obuví. Ale nejhorší věc byla, že těm vyhladovělým osobám dali bez jakéhokoliv omezení množství konzerv, takže kdo se nedovedl zdržet, ten na to bohužel zemřel. V Allachu jsme byli asi čtyři týdny a 24. května jsme byli nákladními vozy repatriováni do Plzně. Z Plzně jsme vlakem odjeli do Prahy.
Po válce
První naše cesta byla byla na židovskou náboženskou obec. Tam mě uvítal starý přítel doktor Kolek a Erich Kraus, kteří žili ve smíšeném manželství. Kraus mě vzal k sobě domů, protože jsem nevěděl, kam jinam jít. Zůstal jsem u něj několik dní, pak mi byl přidělen byt. Výjimečného postavení jsem zřídka využil. A to mě snad taky zachránilo. Měl jsem možnost vzít do Prahy svoji matku, která žila s mým bratrem na venkově a šla s ním do Terezína jako všichni ostatní. Kdyby bývala šla se mnou, stihl by ji stejný osud jako mě - deportace do Osvětimi. Ale jelikož byla registrována s mým bratrem, zůstala v Terezíně a přežila.
Byl jsem jeden z prvních, kteří obnovovali vedení židovské náboženské obce. Zapojil jsem se také do sionistické organizace a byl jsem zvolen jejím předseda. V té době jsme měli zájem, aby americký JOINT začal svou dobročinnou činnost také v Československu. Na základě zmocnění JOINTu ze Ženevy jsme vytvořili přípravný výbor a zahájili jsme jeho činnost. Já jsem se vrátil v červnu 1945, dlouho předtím, než přišel americký reprezentant JOINTu. Byl jsem byl jmenován tajemníkem JOINTu. V té době začali přicházet do Prahy uprchlíci přeživší koncentrační tábory a jejich další vystěhování do Palestiny prováděla takzvaná bricha [mládež]. Byli to jednak mladí lidé, kteří sami přežili koncentrační tábory, a také tzv. šlichim
, vyslanci z Izraele. Aby měli možnost legálně pracovat, zřídil jsem na vlastní odpovědnost v JOINTu takzvané cizinecké oddělení, které vlastně bylo úřadem bricha.
Tak se z toho stalo moje zaměstnání, moje obživa. Kromě toho jsem byl zvolen do vedení náboženské obce, do vedení sionistické organizace a všech jejích institucí. Jménem JOINTu jsem měl styk s úřady, samozřejmě s náboženskou obcí a s jinými dobročinnými organizacemi jako UNRRA atd. Při jedné příležitosti jsem byl také, krátce před jeho tragickou smrtí, u Jana Masaryka. O tom jsem napsal článek. To všechno mě zaměstnávalo až do komunistického převratu v únoru osmačtyřicet. Když jsem byl na jaře 1948 u ředitele finančního úřadu ministerstva doktora Otto Fischla, řekl mi po skončení jednání: Dolfo, ty musíš zmizet
. Zařídil, že jsem dostal pozvání i s vízem od hlavního úřadu JOINTu v Paříži na důležitou schůzi. Příští den jsem odjel a už jsem se nevrátil.
Tehdy jsem byl ještě sám. Pokračoval jsem v JOINTu v Paříži až do konce července 1949. V Paříži jsem se oženil a společně s manželkou jsme emigrovali do Izraele. Sice jsem dostal ve stejné době affidavit do Austrálie a vízum do Ameriky, ale můj nejmladší bratr pracoval v Izraeli jako lékař, tak bylo přirozené, že jsem volil Izrael.
Když jsem přišel do Izraele, tak jsem dostal od ministerstva obrany vyznamenání od Hagany. V Izraeli jsem si neotevřel advokátní kancelář, neboť jsem pokračoval v práci pro JOINT jako vedoucí personálního oddělení, zodpovědný asi za dva a půl tisíce zaměstnanců.
Když po válce do Izraele přicházelo mnoho imigrantů, nevědělo se, co s nimi. Většinu sociální práce, kterou vlastně měla dělat izraelská vláda, vykonával JOINT. Založil organizaci Mal Ben, která vystavěla několik nemocnic, starobinců, přeškolovacích podniků, ve kterých dohromady pracovalo asi dva tisíce pět set zaměstnanců. Lékaři, sestry, sociální pracovníci, administrativní zaměstnanci atd. Postupem doby všechny tyto instituce přešly buď na státní instituce, nebo na městské úřady. Já sám jsem jeden ze zakládajících členů Bejt Terezín.
Ve vší skromnosti musím přiznat, že jsem jediný přeživší, který byl poslán do Auschwitzu se zvláštním příkazem.