Město Liberec, kdysi bohaté a krásné i díky pracovitým Židům, převzalo do svého portfolia jejich nemovitosti, domy, parcely a majetek. Tehdy se psal rok 1945 a z těch téměř dvou tisíc Židů, kteří před válkou v Liberci a okolí žili, se vrátilo domů jen pár desítek přeživších. Na místě shořelé synagogy vzniklo parkoviště, na hřbitově se válely náhrobní kameny, jak je nacisté, opojeni připojením Sudet k Německé říši, vyvrátili. Budova obřadní síně, součást libereckého židovského hřbitova, se stala na řadu let skladištěm harampádí, později skladem pražírny kávy.
Teprve po roce 1989 začala společnost uvažovat, jak vrátit čest, slávu a domov lidem, kteří stáli u zrodu průmyslové aglomerace, metropole severu naší republiky. Město, stát, společenské i náboženské organizace si uvědomily, jakou měrou přispěl židovský majetek k růstu a prosperitě Liberce, a pomohly liberecké židovské obci postavit v roce 2000 novou synagogu a dnes také památník šoa.
S nápadem vytvořit důstojný památník a zároveň koncertní a společenský sál z prostoru hřbitovní kaple přišlo současné vedení Židovské obce Liberec. Autorem vítězné studie se stal Štěpán Gudev, student Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Lidé, pro které je tento památník uctěním, zemřeli mimo Liberec,
říká Gudev. To je pro projekt výchozím bodem. Vezmeme-li kapli a místa, kde k těm nešťastným úmrtím došlo, dostaneme symbolický vztah. Je to vztah míst v prostoru, jednoho méně šťastného a druhého, který nabízí symbolické útočiště. Propojíme-li prostorově místa úmrtí a kapli, vznikne struktura, která po aplikování na hmotu kaple tvoří princip památníku.
To se vskutku podařilo. A tak i autor této zprávy mohl spatřit světelnou linku označující datum odjezdu transportu svých nejbližších příbuzných z Terezína do Osvětimi, odkud se již nevrátili.
-
Viz též:
-
Místo, které dává umučeným symbolický hrob. Článek o otevření libereckého památníku obětem šoa