Památce Tobiáše Jakobovitse

Vážení hosté. Sešli jsme se zde, abychom odhalením pamětní desky dr. Tobiáši Jakobovitsovi a jeho ženě Bertě vyjádřili uznání a obdiv osobnosti, která patřila k nejlepším judaistům své generace v Evropě.

Od narození tohoto výjimečného učence uplynulo letos 110 let. Tobiáš Jakobovits stejně jako jeho pozdější žena Berta, rozená Petuchowska, pocházel z tradiční rabínské rodiny. Mnozí jeho sourozenci zaujali význačné místo v židovských obcích nebo se prosadili jako uznávaní odborníci v nejrůznějších oborech. Největší věhlas si však získal právě Tobiáš Jakobovits, který od svých 25 let pracoval plných 32 roků v Praze, a to téměř až do své předčasné smrti na podzim roku 1944.

Tobiáš Jakobovits výrazně ovlivnil úroveň pražských židovských studií i celé Pražské židovské obce. Díky svým neobyčejným hebraistickým znalostem, koncepčnosti a pracovitosti vytvořil četné historické studie na nejrůznější témata. Vedle prací obecného významu a děl spjatých s místní historií učinil předmětem svého zkoumání i náměty speciální. Věnoval se též rodinným historiím, významným osobnostem, pražským židovským památkám. Výsledkem tohoto mnohaletého úsilí jsou četné odborné texty, jejichž pouhá bibliografie by zabrala mnoho stran.

Vedle vědecké činnosti dr. Jakobovits zaměřil své úsilí i na modernizaci a obohacování knihovny Pražské židovské obce. Věnoval se popularizační a vzdělávací činnosti, působil jako učitel náboženství a rabín.

Zcela zvláštní kapitolu v životě Tobiáše Jakobovitse představovalo pražské Židovské muzeum. Za okupace stanul jako všeobecně uznávaný odborník v jeho čele. Patřil k iniciátorům rozšíření Židovského muzea na Ústřední židovské muzeum, což ve svém důsledku přispělo k záchraně nesmírného množství židovských uměleckých předmětů, nejcennějších svědectví o mnohasetleté přítomnosti Židů v Čechách a na Moravě. Byl to právě Tobiáš Jakobovits, jemuž připadla nesmírně obtížná úloha jednat s představiteli nacistů. Byl to on, kdo uskutečnil první válečnou výstavu hebrejských rukopisů a tisků roku 1942 a podílel se i na ostatních projektech, které i v době nejtěžší zvýrazňovaly civilizační přínos judaismu a Židů celému světu.

Tento dům v Jáchymově ulici 3 sloužil od roku 1939 do léta 1942 jako židovská škola a poté další dva roky jako sídlo válečného Ústředního židovského muzea. Dr. Jakobovits však s těmito prostorami spjal svůj život již dávno před vypuknutím války. Od roku 1922, kdy se oženil, až do roku 1938 v těchto místech, ve třetím patře, bydlel spolu s celou svou rodinou. Zde vyrostli jeho synové Josef a Moše, zde zřejmě prožil nejkrásnější chvíle svého života.

Tváří v tvář hrozbě nacistické perzekuce se dr. Jakobovits neuchýlil do bezpečí emigrace. Ačkoli byl dostatečně známý, aby bez potíží našel útočiště v cizině, neopustil Prahu. Pouze své syny poslal v roce 1938 do tehdejší mandátní Palestiny, ale sám se svou ženou zůstal. Můžeme se právem domnívat, že chtěl zachránit svou nesmírně cennou knihovnu, a je skutečností, že celou svou válečnou činností přispěl k uchování ještě mnohem větších hodnot. Podobně jako zakladatel Židovského muzea v Praze, Salomon Hugo Lieben, i Tobiáš Jakobovits považoval ochranu židovského kulturního dědictví za své poslání, jemuž přikládal větší význam než záchraně vlastního života. Dne 27. října 1944 byl vypraven do Osvětimi transport Eu, do něhož byl zařazen také Tobiáš Jakobovits a jeho žena Berta. Ve vyhlazovacím táboře na území Polska, ale možná již během strašné cesty našli manželé Jakobovitsovi smrt.

Dnes těmto vzácným lidem odhalujeme v Židovském muzeu, na místě, které jim bylo dlouhá léta i domovem, pamětní desku. Splácíme tak historický dluh, jenž, bohužel, nemohl být dříve vyrovnán. Odkaz dr. Tobiáše Jakobovitse je v jeho díle stále přítomen. Nyní, ve svobodných podmínkách, můžeme být jisti, že z něho budou čerpat další generace judaistů, které naváží na předčasně ukončené dílo výjimečné osobnosti novodobé české judaistiky. České židovské komunitě zůstává dr. Jakobovits příkladem odborné velikosti, ale i neokázalé lidské statečnosti.