Označování Židů povolenými a přídavnými jmény

Jedním z prvních nařízení, jejichž cílem bylo omezování práv židovských obyvatel nacistické Třetí říše, bylo druhé prováděcí nařízení k říšskému zákonu o změně jména a příjmení ze 17. srpna 1938. V něm bylo ustanoveno, že Židé mohou používat jen ta jména, která pro ně byla vyhrazena ve směrnicích vydaných říšským ministrem vnitra. Ten, kdo měl jiné rodné jméno, musel přidat mezi jméno a příjmení tzv. přídavné nebo doplňovací jméno. Zároveň se museli zavázat, že jej budou používat vždy. Nařízení se týkalo Židů německé státní příslušnosti, kteří žili na území Německa i mimo něj. Po připojení českého a moravského pohraničí k Německu automaticky platilo také v této oblasti. Tak bylo zajištěna jasná identifikace Židů.

Na území Protektorátu Čechy a Morava vstoupil v platnost 1. února 1940 oběžník protektorátního ministerstva vnitra, který nařizoval, že Židé německé státní příslušnosti, kteří mají jiná než stanovená osobní jména, musí od 1. ledna 1939 přijmout přídavkové jméno -  ženy Sára a muži Israel. Dále bylo stanoveno, že do jednoho měsíce od vydání nařízení musí všichni tuto skutečnost písemně nahlásit u stavovského úřadu, u kterého je zapsáno jejich narození a sňatek, stejně jako příslušnému policejnímu úřadu.