Dne 5. října 2000 se naše už nepočetná generace těch, kteří přežili
zmenšila o dalšího vzácného člověka a nadaného spisovatele: v Netanji zemřel po dlouhotrvající zákeřné nemoci Ota Kraus.
Narodil se v Praze roku 1921. Od roku 1942 byl vězněn v Terezíně, Osvětimi-Březince a Schwarzheide. V tzv. rodinném táboře v Březince byl jedním z asi 50 opatrovníků v dětském bloku. Tento zcela ojedinělý a málo známý jev v nacistickém systému konečného řešení
v něm (stejně jako ve všech opatrovnících - patřím k nim i já) zanechal celoživotní trauma z osudu nejnevinnějších obětí holocaustu. Po návratu do Prahy se oženil s dívkou, která zastávala v dětském bloku funkci knihovnice
pro hrstku dětských knížek, Ditou, už tehdy nadanou malířkou a pianistkou. V roce 1949 emigrovali do Izraele. Ota pracoval i s manželkou nejdříve v kibucu, poté vyučoval angličtinu a literaturu na jedné z největších středních škol v Izraeli, nakonec se věnoval literatuře a profesionálně grafologii.
Bezprostředně po válce se u nás vyrojila záplava chvatem poznamenané koncentráčnické
literatury. Měla jepičí život. Otově knize Země bez Boha byl určen opačný osud. Vyšla až v roce 1948 (u V. Petra v Praze), byla napsána s jistým nadhledem a její kvality přetrvávají. Básník Kamil Bednář o ní napsal mj.: Nedoporučuje se lichotit mladým talentům, aby nesklouzli po číhající ješitnosti. A přece nemohu nevyslovit, že jsem sotva věřil, že jde o původní dílo, a ne o překlad, a k tomu o dílo autora tak mladého.
A dále: A dostoupí-li občas česká kniha úrovně mezinárodní, věřím, že to lze s plným vědomím říci o Zemi bez Boha.
I po letech hodnotí prestižní Encyclopaedia Judaica Krausovu knihu jako jeden z nejlepších židovských příspěvků české literatuře.
Chodil jsem s Otou do prvních čtyř tříd reálného gymnázia a po všech osm let středoškolského studia do středečních hodin náboženství, které nás vyučoval milovaný a nezapomenutelný rabín dr. Gustav Sicher. Po Otově emigraci do Izraele jsme o sobě čtyřicet let nevěděli. Z důvodů, které není třeba českému čtenáři vysvětlovat. V roce 1988, kteréhosi odpoledne, bez předchozího ohlášení, zazvonili Krausovi u našeho bytu. A u kávy jsme navázali na poslední větu, vyřčenou před čtyřiceti lety, jako by byla vyslovena předchozího dne. V roce 1990 jsme navštívili s manželkou Izrael při příležitosti setkání Židů z Československa, a o tři roky později znovu, a vždy jsme část našeho pobytu bydleli u Krausů. Při prvním setkání v Izraeli mi Ota předal dva rukopisy svých románů s tím, abych se postaral o jejich české vydání. První,Vítr z hor, napsal ještě česky, ale byl si vědom toho, že jeho literární (nikoliv hovorová) čeština ztratila na své někdejší vytříbenosti. Román proto s jeho souhlasem textově upravil můj syn Michal Stránský. Druhý text napsal Ota už anglicky a nazval ho pracovně The Diary (Deník). Po letech se tu vrátil k tématu své prvotiny. Přestože zvolil týž úhel pohledu, podle mého názoru literárně i lidsky vyzrál a podařilo se mu vypořádat se s tématem zejména snové oázy dětského bloku uprostřed největšího vyhlazovacího tábora
do větší šíře i hloubky, stratifikovaněji a sofistikovaněji. Jak jsem si ověřil po českém vydání románu, který vyšel v mém překladu pod názvem Můj bratr dým (nakl. Panorama, Praha 1993), jsou čtenáři rozděleni do dvou zhruba stejně velkých táborů: jedni hodnotí jako lepší první zpracování tématu (pro jeho bezprostřednost a zdánlivou, avšak umělecky rafinovanou jednoduchost), druzí si váží více druhého zpracování, pro jeho větší propracovanost a jemnější rozlišení charakterů na paletě zahrnující nejen bílou a černou. Česká verze vyšla mimochodem jako první a teprve po ní, s více než ročním odstupem, vyšel román v původní anglické verzi v Izraeli s názvem The Painted Wall (Malovaná stěna) a později i v ivrit. Ve stejném roce vyšel v nakladatelství Ivo Železný (v mém překladu) Otův humoristický román z prostředí kibucu: rukopis měl pracovní titul Tel kocim (Bodlákový vrch), nakonec jsme se shodli na českém názvu Vepři ve při. Oba jsme byli naladěni na stejnou tóninu česko-židovského humoru, zčásti sebeironizujícího, zčásti černého, v tomto ladění byl Tel kocim napsán a díky této sdílené podobě humoru i přeložen. Což není hodnocení moje, nýbrž kritiků. V nakladatelství Triádaleží rukopis Otových povídek, které mají vyjít v roce 2001. Původní anglický název díla vydaného už před několika lety The Dream Merchant (And Other Galilean Stories) jsem rozšířil pro českou verzi na Obchodník se sny a marným toužením (a jiné galilejské povídky). V posledním dopise z těch více než sta, které jsme si s Otou vyměnili, mě požádal, abych se pokusil projednat s nakladatelstvím, aby povídky vyšly už letos. Chtěl se toho ještě dočkat. Nepodařilo se...
Za některé uzavřené životy hovoří dílo. Myslím, že kdyby byl Ota Kraus nenapsal nic jiného, než jen Zemi bez Boha, stačilo by to na pomyslný literární pomník.