Opomíjené dějiny

Míra zastoupení židovské tematiky ve škole obecně a v hodinách dějepisu zvlášť přesahuje židovskou problematiku v nejužším slova smyslu. Duchovním i materiálním odkazem Židé významně ovlivnili lidskou civilizaci. Na území dnešní České republiky žijí přes tisíc let, jejich autonomní historie se prolíná s dějinami Čechů a Němců. Na příkladu Židů, nositelů jediného nekřesťanského vyznání, odlišné skupiny národnostní a po určitou dobu též jazykové, je možno ukázat vztah majoritního společenství k minoritnímu, podstatu nesnášenlivého nacionalismu, intolerance náboženské a rasové. Pozornost věnovaná v dějepisu židovskému fenoménu tak může z dílčího pohledu napovědět, jak jsou v praxi realizovány zásady demokratického občanského státu, k nimž se české polistopadové školství hlásí.

Školské dokumenty spíše mlčí

Veškeré učivo včetně dějepisu vymezují standardy vzdělávání, vzdělávací programy, osnovy a učebnice. Zatímco standardy vyjadřují požadavky státu na kvalitu a obsah vzdělávání a jsou i kritériem pro posuzování vzdělávacích programů a učebnic, osnovy jednotlivých programů požadavky standardů rozvádějí. Závazně přitom stanovují jen učivo v jednotlivých ročnících a počet hodin pro tematické celky, takže vyučující může požadavky osnov přesáhnout. V případě židovské tematiky přesto nelze s individuálním vkladem pedagogů příliš počítat: předepsané množství látky je na samé hranici možností žáků i učitelů, povědomí o židovské kultuře je nízké a s autentickým výkladem na toto téma se nesetká ani drtivá většina studentů a absolventů pedagogických fakult. Podoba standardů vzdělávání, vzdělávacích programů, osnov a učebnic má proto pro zastoupení židovské tematiky ve školách zásadní význam.

V kmenovém učivu dějepisného standardu základního vzdělávání se slova Žid, židovský, Izrael či antisemitismus nevyskytují. Pod tezi staroorientální státy byl Izrael zařazen pouze v jednom ze tří užívaných vzdělávacích programů - v Obecné škole, podle něhož vyučuje přibližně čtvrtina základních škol. Je to také jediný program, jehož osnovy pro 2. stupeň si určitým způsobem všímají židovské tematiky.

Standard vzdělávání pro dějepis na čtyřletých gymnáziích obsahuje i tezi přínos starověkých států pro rozvoj světové kultury. V navazujících osnovách jsou však jmenovitě uvedeny pouze Mezopotámie, Egypt, Indie a Čína. Znamená to, že v osnovách klasických gymnázií chybí mezi významnými starověkými kulturami světa pouze Izrael a jeho náboženství, ačkoliv je to právě židovská kultura, která jako jediná přetrvala od starověku do současnosti, aniž by opustila původní principy. Křesťanství a islámu je přitom jak ve standardu, tak v osnovách věnována samostatná pozornost.

Didaktický úmysl tvůrců standardů a osnov pro gymnázia je ještě nepochopitelnější, jestliže tyto materiály porovnáme s obdobnými dokumenty pro středoškolské odborné vzdělávání, které je určeno těm, kdo většinou nepokračují ve studiu na vysoké škole. U osnov dějepisu pro maturitní obory je židovské téma pojednáno obvyklým způsobem - pouze v 1. ročníku v souvislosti se starověkou Palestinou. Naproti tomu osnovy dějepisu pro nematuritní dvoustupňové obory středních odborných učilišť a s nimi shodné alternativní osnovy pro střední odborné školy věnují židovské tematice vůbec největší pozornost ze všech osnov dějepisu v České republice. Ve starověku sice přímý odkaz na Izrael chybí, avšak ve středověku lze nalézt tezi buddhismus, judaismus, islám a arabská kultura. Současně pouze tyto středoškolské osnovy obsahují výslovnou připomínku vyhlazování Židů za druhé světové války.

Především lichváři

Podobně přezíravým dojmem jako standardy a osnovy působí také učebnice. Autor prostudoval několik desítek dějepisných učebnic pro 2. stupeň základních škol a školy střední, zpravidla opatřených doporučující doložkou ministerstva školství. Novější texty většinou věnují židovskému fenoménu větší pozornost. Obecně však rozsah a kvalitu poskytnutých informací nelze považovat za uspokojivou.

Pro dějepisné učebnice je až na nečasté výjimky příznačné, že židovskou přítomnost nezaznamenávají systematicky. V období starověku a středověku zpravidla chybí vysvětlení pojmu židovská diaspora, autoři učebnic po vzoru učebních osnov zcela přehlížejí autonomní odkaz židovského etického monoteismu a okázale ignorují judaismus jako dodnes živé vyznání. Nahlížejí jej nanejvýš jako nedokonalý předobraz křesťanství, které jej jednou provždy překonalo, integrovalo, nahradilo. Nejde přitom jen o dějepis. Standardy, osnovy a učebnice občanské výchovy a základů společenských věd potvrzují stejné metodické východisko ještě výrazněji.

Způsob výkladu židovské tematiky ve středověkých českých zemích možno ukázat na příkladu devíti učebnic. Informaci zásadního významu o prokázaných počátcích židovského osídlení v Čechách v 10. století obsahují jen dva tituly. Obdobně nejstarší právní norma definující postavení Židů v Čechách a na Moravě, potvrzovaná či upravovaná dalšími panovníky - Statuta Judaeorum Přemysla Otakara II. z roku 1262 - byla zaznamenána pouze jedinou učebnicí.

V souvislosti s výkladem o postavení Židů ve středověku vyniká nevyváženost informací. Píše se o zárukách vládců Židům, ale prakticky vůbec ne o ceně, kterou Židé, vydaní libovůli světské moci, museli platit za nejistý příslib ochrany. Z některých formulací o výlučnosti židovských komunit a jejich zvláštním postavení by se mohlo zdát, že se snad Židé těšili zvláštním výhodám. Téměř všechny sledované učebnice také hovoří o židovské lichvě, případně židovském bohatství. Pouze dva tituly z devíti však zmiňují povinnost Židů odvádět zvláštní daň, s níž povolení k peněžnímu obchodu významně souviselo, a poukazují na drastická profesní omezení Židů. Ostatní texty tak výrazně zkreslují skutečnost, zvláště když například bez širších souvislostí píší o neoblíbenosti Židů kvůli lichvě. Výlučně židovský peněžní obchod v Čechách a na Moravě se přitom zachoval jen zhruba do husitských bouří v 15. století, avšak tento významný fakt neuvádí žádná učebnice.

Výklad o staletí trvající perzekuci Židů působí v českých učebnicích dějepisu dojmem naprosté nahodilosti. O ideových zdrojích zášti vůči Židům - vrahům Krista - se téměř nepíše. Učebnice jen výjimečně zaznamenávají vypovídání Židů ze země či jejich povinnost nosit znamení na oděvu, další formy perzekuce většinou ignorují. Přitom rozhodně nejde o podrobnosti rozmělňující látku. Uznávaný historik genocidy Židů, Američan Raoul Hilberg, shrnul protižidovský likvidační proces za 2. světové války do čtyř bodů: definice Židů (ideové zdůvodnění nenávisti) - vyvlastnění (zbavení všech práv, ožebračení) - koncentrace na určených místech (ghetta) - eliminace. Tento obecný mechanismus protižidovské nenávisti vedoucí až k vraždě ovšem nevynalezl až Hitler - jako určitý princip se v křesťanské společnosti formoval více než půldruhého tisíciletí.

Abeles a Hilsner - zvláštní disproporce

Ani u učebnic novověku není situace lepší - soudě alespoň podle vzorku 26 knih, které jsem měl k dispozici. Ze změti nahodilých glos si žák či student nemůže utvořit ani základní obraz o židovských dějinách jako integrální součásti novověkých dějin. Jediná čestná výjimka potvrzuje pravidlo České dějiny I. autorůZdeňka Beneše a Josefa Petráně vydané roku 1997.

Existují učebnice, v nichž slovo Žid či židovský nenajdeme ani na jednom místě. Dodnes nejužívanější, mnohasetstránkové kolektivní dílo pod vedením Petra Čorneje Dějiny zemí Koruny české I., zabývající se údobím od 6. století do roku 1740, informuje o Židech v Čechách a na Moravě jedině v souvislosti s lichvou, výlučným postavením, na které se nevztahovaly žádné panovnické zákazy, a konečně s monstrózním případem Šimona Abelese.

Pro neujasněnost výkladu je příznačné, že jen dvě ze sledovaných učebnic zmiňují tak zásadní událost, jakou byl v roce 1541 pokus o vypovězení Židů ze země. Jeden z textů přitom označuje tento akt za nepřátelský výstřelek, ačkoliv se opakoval ještě roku 1557 (zaznamenáno už jen v jedné učebnici) a v letech 1744-48 (nezaznamenáno vůbec). Pouze čtyři učebnice neopomíjejí zlatý věk českých Židů v období renesance a všímají si jeho osobností (rabi Löw, představitelé vědy, slavná pražská židovská tiskárna), ačkoliv toto téma svým významem přesahuje lokální rozměr. Jenom v již zmíněné Benešově a Petráňově učebnici se můžeme setkat s termínem úřední antisemitismus (druhá polovina 17. století) a s protižidovskými nařízeními 18. století: familiantským zákonem, který více než 100 let drastickým způsobem omezoval právo Židů uzavřít manželství, a přesídlovacími nařízeními.

S tímto přístupem ostře kontrastuje zvýšená pozornost, kterou někteří autoři věnovali pražskému případu Šimona Abelese z roku 1694. Učebnice Petra Čorneje líčí jako historický fakt příběh Šimona, který konvertoval ke katolictví, pročež ho pro odpadlictví zabil vlastní otec a Šimon byl pak uctíván jako křesťanský mučedník. Autoři však neuvádějí, že o případu neexistují jiné doklady než jezuitské a že přiznání otce bylo vynuceno mučením, po němž byl popraven. V titulu Lydie Petráňové Lidé v dějinách. Raný novověk (1997) dokonce vyprávění o Šimonu Abelesovi spolu s jednou citací o židovské lichvě v rudolfinské době představuje jedinou připomínku židovské tematiky v celém období raného novověku. Text sice konstatuje, že o pravdivosti chlapcova příběhu někteří z historiků pochybují, ale vyprávění o slavném pohřbu chlapce Šimona přesto autorce zabírá půl učebnicové strany. Popisujíc chlapcovy motivy ke konverzi autorka dokonce s pochybným básnickým rozmachem uvedla, že nenáviděl ghetto, štítil se zápachu jeho přelidněných uliček..., pohrdal otcem, který do omrzení odříkával předepsané modlitby.

Takto by bylo možno pokračovat. Pokud učebnice zmiňují reformy Josefa II. ve vztahu k emancipaci Židů, vytvářejí většinou mylný dojem, jako by již tehdy byli Židé plně zrovnoprávněni (stalo se tak až prosincovou ústavou z roku 1867). Odpověď na citlivou otázku, proč většina Židů dávala po josefínských reformách přednost němčině před češtinou (povinnost přijímat německá jména a chodit do německých škol apod.), není v drtivé většině textů vysvětlena. Taková témata, jako česko-židovské hnutí a český sionismus, případně významný podíl Židů při industrializaci země, nejsou zachycena vůbec, přínos Židů ke kulturnímu obrazu českých zemí se zpravidla omezuje na suchý výčet několika jmen.

Český nacionalismus a z něj vyrůstající antisemitismus druhé poloviny 19. století je v učebnicích zpracován více než shovívavě. Je to zvlášť patrné ze způsobu, jakým české učebnice zpravují o reakci na zrušení Čechům příznivého Badeniho jazykového nařízení z roku 1897 či na Hilsnerovu aféru o dva roky později. Krvavé pogromy z roku 1897 jsou například popisovány jako pouliční boje či vlna českých demonstrací... spojená s vytloukáním německých a židovských obchodů. Zcela opomenuty navíc zůstaly protižidovské výtržnosti v roce 1844 a v letech 1918-1920. Tendence nenazývat antisemitská vystoupení českého nacionalismu pravými jmény je patrná i na jiných místech, například v souvislosti s volbami do českého sněmu v roce 1872 nebo s rétorikou křesťanských socialistů v kampani před volbami roku 1899.

Tato snaha však nejvíce vystoupí do popředí při popisu procesu s Leopoldem Hilsnerem, neprávem odsouzeným za tzv. rituální vraždu. Z formulací řady textů není vůbec zřejmé, zda Leopold Hilsner vraždil, či ne. Plných šest učebnic zmiňuje aféru jen proto, aby vyzdvihly obranu obviněného T. G. Masarykem. Aféra tak slouží k pozitivní informaci o osobnosti pozdějšího prezidenta, ale hanebné okolnosti rozsudku a všenárodní antisemitská kampaň zůstaly téměř nepovšimnuty.

Šoa jako marginálie

Při výkladu období holocaustu je většina učebnic výrazně lepší. O to více zarážejí texty jiné. Pro některé autory genocida Židů představuje marginálii, která si nezaslouží samostatné pojednání. V souvislosti s nástupem nacismu se tak v jejich textech například hovoří jen o ekonomických zřetelích Hitlerova antisemitismu, ale ne již o koncentračních táborech v Německu, řádění SA či říšském pogromu - křišťálové noci - v listopadu 1938.

Na středních školách nejužívanější, opakovaně vydávané učebnice autorského kolektivu Pavla Běliny Dějiny evropské civilizace II. a Dějiny zemí Koruny české II., jejichž náklad přesáhl v devadesátých letech 175 000 výtisků, židovskou válečnou tragédii opomíjejí téměř skandálně. Nacistická antisemitská ideologie, opatření, která připravovala genocidu, ani rozsah židovské tragédie nestojí autorům za zmínku. Učebnice zaměřená speciálně na dějiny českých zemí obsahuje o vyhlazování Židů jedinou větu: K rozsáhlému vyhlazování (holocaust) židovského obyvatelstva mohli nacisté přikročit až po vypuknutí 2. světové války, kdy nemuseli brát už ani nejmenší ohled na světové veřejné mínění. Takto nedostatečně je židovské téma podáno, přestože učebnice obsahuje samostatnou kapitolu Rysy okupačního režimu!Autoři důsledně ignorovali perzekuci židovského obyvatelstva v protektorátu Čechy a Morava, zamlčeli existenci koncentračního tábora Terezín i vyhlazení 272 tisíc československých Židů. Přitom československé válečné oběti jsou odhadovány na 360 000 osob.

Přehlížení holocaustu českých Židů dostává zvlášť podivnou příchuť v učebnici Vratislava Čapka, Jaroslava Pátka a Otto Zwettlera Světové dějiny II. (1993). Její tvůrci v hlavním textu naprosto pomíjejí vyhlazování Židů za 2. světové války, avšak současně na jiném místě hovoří o neslýchaném utrpení lidí v německých východních provinciích během sovětské zimní ofenzívy 1945.

Možno též konstatovat, že ačkoli mnohé učebnice pojednávají o československém východním i západním zahraničním odboji, žádná z nich nezmiňuje významný podíl Židů v jeho jednotkách.

Vloni byl podepsán program o kulturní výměně mezi ČSR a Státem Izrael na léta 1997-1999. Obdobně jako u předchozích programů se v něm izraelská strana zajímá o důležité změny v obsahu učebních osnov používaných na českých základních a středních školách, zejména o ty, které jsou spojeny s historií židovského národa, historií židovské obce v České republice, holocaustem a historií Státu Izrael. České straně nezbývá než doufat, že zájem izraelské strany nebude devět let po listopadu 1989 příliš hluboký...