V Berlíně žije postarší, nenápadná žena. Jmenuje se Irmela Schramm. Učitelka, narozená těsně po válce, bojuje obdivuhodný a ojedinělý boj s nenávistí, s lidskou hloupostí i lhostejností. Od roku 1986 tato žena chodí a jezdí po mnoha koutech Německa, kam ji práce nebo náhoda přivede, a všude, kde se setká s čmáranicemi a sprejerskými graffiti s nacistickými symboly nebo s nápisy hlásajícími nenávist k Židům nebo jiným lidem, vezme fotoaparát a zdokumentuje tyto ukázky rodící se agrese, pak vezme rozpouštědlo nebo barvu a odstraní je nebo přetře barvou. Sama, za své peníze. S vědomím, že i ona může být zažalována pro poškozovámí cizí věci. Mnohokráte se jí posmívali, často ji slovně napadli nebo i fyzicky ohrožovali. Nevzdává se. Její archiv dnes už obsahuje přes 7000 dokumentárních fotografií. Přemýšlím, zda někdo z nás by se do něčeho takového pustil. Sotva. Na mnoha místech Německa proběhly a nadále probíhají výstavky ukázek z této její činnosti. Vernisáž jedné takové výstavy, uspořádané pod názvem Nenávist ničí u příležitosti výročí osvobození Osvětimi, jsme navštívili 27.1. ve Strausbergu. Přiznám se, že její autorce jsem podávala ruku s úctou a obdivem.