V pátek 20. srpna 1999se ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze konala tisková konference se zástupcem americké právní kanceláře Cohen, Milstein, Hausfeld & Toll doktorem Michaelem D. Hausfeldem, s představiteli Svazu bojovníků za svobodu (SBS) a Ministerstva zahraničních věcí ČR. Tiskovou konferenci svolal předseda koordinační komise SBS a FŽO pan Oldřich Stránský u příležitosti cesty dr. Hausefelda a jeho kolegů Martina Mendelsohna a historičky Lindy Bixbyové do Bonnu, kde se v posledním srpnovém týdnu konalo další setkání německé strany a jejích partnerů v jednání.
Jak uvedl dr. Hausfeld, probíhá u amerických soudů v současné době na třicet řízení, v nichž lidé, kteří přežili holocaust, žalují německé firmy a žádají od nich náhradu za otrockou a nucenou práci, již museli za druhé světové války vykonávat pro německé společnosti. Zhruba před osmi měsíci vyjádřili zástupci německých firem (mj. Volkswagenu, Siemensu, Deutsche Bank) přání vyřešit tyto žaloby mimosoudním vyrovnáním. Rozhodli se vytvořit nadaci, pracovně nazývanou Iniciativa německých podniků, a přizvali k jednání delegace zúčastněných států (Běloruska, České republiky, Izraele, Polska, Ruska, Ukrajiny a Spojených států amerických) a představitele Jewish Claims Conference. Základní otázky při jednáních zněly: koho se vyrovnání má týkat (a to jak na straně Němců, tak na straně perzekvovaných), jakým způsobem budou platby rozdělovány a jaké budou konečné částky.
Při jednáních, která se konala letos v červnu v Bonnu a v červenci ve Washingtonu, se ukázalo, že delegáti zmíněných států a představitelé německých firem mají na některé problémy odlišné názory. Své připomínky shrnuli zástupci států do šesti bodů: 1) Inciativy německých podniků by se měl zúčastnit i německý stát a měla by se týkat všech druhů otrocké/nucené práce bez ohledu na její charakter (zda lidé pracovali ve veřejném či soukromém sektoru, v zemědělství atd.). 2) Není přípustné, aby se platby rozlišovaly podle toho, kde postižený v současné době žije. 3) Nucená práce by měla být definována takto: nucenou práci vykonávali lidé, kteří byli násilně přemístěni a za nespravedlivých podmínek přinuceni k práci pro nacistické Německo
. Platby by měly být určeny všem, kdo vykonávali otrockou/nucenou práci (a jejich dědicům) bez ohledu na délku této práce, pod podmínkou, že ten, kdo otrockou/nucenou práci vykonával, žil ještě 16. února 1999. 4) Problém otrocké/nucené práce se v Německu dosud neřešil, a proto by se od případných plateb měly odečítat jen konkrétní položky, které určité firmy již na základě soudních řízení bývalým pracovníkům vyplatily (např. Siemens). Žádné jiné položky (tzn. žádné jiné typy odškodnění, které byly perzekvovaným dosud vyplaceny) by se od plateb odečítat neměly. 5) Německé firmy by se měly zavázat, že poskytnou všechny dostupné archivní materiály a historické dokumenty vztahující se k otrocké/ nucené práci za druhé světové války. 6) O od-škodněních týkajících se majetku by se mělo hovořit jako o samostatném problému nezávislém na otázce otrocké/nucené práce. Tento problém by se měl probírat při dalších jednáních, na nichž by měly být přítomny všechny zúčastněné strany.
Dr. Hausfeld řekl, že perzekvovaní by měly být rozděleni do kategorií podle výše odstupného: V první kategorii budou ti, kdo byli nasazeni na otrockou práci v rámci svého věznění v koncentračních táborech a v ghettech, ve druhé civilisté nasazení na nucenou práci, ve třetí děti, jejichž rodiče byli nasazeni na nucenou práci. Ve čtvrté skupině by měli být lidé nuceně nasazení ve veřejném sektoru (práce na železnici atd.) a v páté lidé pracující pro Němce v zemědělství nebo v místních samosprávách.
Americký právník navíc uvedl, že svá odškodnění by zvlášť měly dostat i další skupiny osob, které od německých firem utrpěly úhonu. Jedná se o úmrtí dětí v jeslích, o nucené sterilizace a potraty, o lidi, na kterých byly prováděny lékařské pokusy.
Ačkoli se jednání protahují, dr. Hausfeld řekl, že všechny problematické body by měly být vyřešeny do září 1999. Pokud americký soud navržené vyrovnání schválí, první platby by měly být rozesílány od jara 2000. Americký právní řád umožňuje podat žalobu hromadně za neomezený počet osob, jak se to děje například ve švýcarské kauze.
České oběti německého válečného hospodaření jsou v hromadné žalobě zastoupeny. Jmenovitě by se však postižení měli registrovat na adrese Koordinační komise FŽO a Českého svazu bojovníků za svobodu, Legerova 22, Praha 2, 120 00, tel. č. 24 91 61 42. Na této adrese nechť se hlásí i ti, kdo byli v rámci nuceného nasazení vězněni v pracovních výchovných táborech na území protektorátu a říše (na délce věznění nezáleží). O dalším vývoji jednání budou čtenáři Roš chodeš včas informováni.