Nejsem jistě sám, kdo si často klade otázku, jak by asi dnešní světová židovská komunita vypadala, kdyby nebylo holocaustu. Nechci se zabývat demografickými čísly, to už udělali jiní na základě seriózního výzkumu a výsledky jejich práce jsou známy. Zajímají mě spíše sociální, kulturní a politické aspekty. To, že již uplynulo více než padesát let od skončení druhé světové války, nám snad dovolí představit si, že se holocaust nekonal a že vývoj předválečné židovské komunity pokračoval bez větších zlomů dodnes. Můžeme předpokládat, že trendy, které byly markantní v životě židovské pospolitosti od počátku tohoto století, pokračovaly a prohloubily se. Řada z nich už tehdy vyvolávala vnitřní problémy. Zastavme se alespoň u některých z nich.
Antisemitismus
Jedním z hlavních vnějších problémů byl jistě antisemitismus. Jak by asi vypadal dnes, kdyby neexistoval Hitler? Museli by Židé čelit někomu jinému? Byl by to také šílenec, nebo někdo více distingovaný, a tím snad více (jestli to je vůbec možné) nebezpečný? Mohl by se holocaust odehrát bez kontextu druhé světové války? A co antisemitismus v jiných zemích než v Německu? V Rusku, nebo lépe v Sovětském svazu? Nebo v Polsku, západní Evropě, Americe apod.? I kdyby antisemitismus nakonec nekulminoval v genocidě typu holocaustu, jak by židovská komunita reagovala na antisemitské incidenty, jichž jsme svědky dnes? Byla by natolik organizována, aby proti nim vystupovala? Nebo by převládala tendence přehlížet, co se děje? Byli by lidé stále přesvědčeni, že vlastně žádné velké nebezpečí nehrozí a všechno dobře dopadne, tak jak si to myslela většina evropských Židů počátkem 30. let? Nebo by se snažila přesvědčit odpovědné instituce, že je třeba s antisemitismem co nejdůsledněji bojovat, jak se o to snažíme my dnes? A co ony odpovědné instituce? Pochopily by vůbec, o co jde, kdyby neměly před očima otřesné scény z koncentračních táborů?
S antisemitismem je spojena i další hrozba, terorismus. Ten měl před válkou jinou podobu a už vůbec nebyl zaměřen na židovské cíle. Dnes však nejde jen o ohrožení ze strany radikálních islámských skupin, ale i o terorismus pravicových extremistů, kteří sice nehrozí bombovými atentáty, ale fyzickým násilím. Prosadila by se tato hnutí, kdyby nebyl holocaust? Pokud ano, stalo by se tak v 70. a 80. letech, nebo daleko dříve? Mají židovské komunity právo přemlouvat rodiče, aby své děti posílali do židovských škol, po tom, co se stalo v Buenos Aires? Samozřejmě, že děláme vše pro bezpečnost našich objektů, ale dokážeme je uhlídat opravdu po celém světě?
Asimilace
Dalším z problémů je asimilace. Židům byla po staletí odpírána možnost zařadit se rovnoprávně do okolního světa. Po haskale to najednou bylo možné, avšak ke skutečné emancipaci došlo až koncem minulého století. Proces integrace je tedy relativně čerstvý a byl vlastně přerušen holocaustem. Rozplynuli by se Židé ve svém okolí, nebo by lpěli na své identitě, i kdyby nebyli ohrožováni zvenčí? Podle dnešních studií je význačnou součástí židovské identity zkušenost holocaustu. Jak by tedy vypadala židovská identita bez této zkušenosti?
Tím se dostáváme k problémům vnitřním. Jak by se asi vyvíjely trendy, které byly v židovské pospolitosti přítomné před válkou? Došlo by ke střetu sekulárních proudů s proudy náboženskými daleko dříve? Střetli by se sionisté s asimilanty? Rozštěpilo by se náboženství mezi ortodoxii a liberalismus daleko razantněji? Došlo by k diskusím o změně halachy, kdybychom neztratili šest milionů? A máme dnes vůbec právo měnit halachu a přizpůsobit ji současné situaci? Jak si vysvětlíme nejnovější objev genetiků, že genofond otce zakládá úplně jiné vlastnosti než genofond matky? Na druhou stranu, mohou si židovské obce, které byly zdecimovány holocaustem a desetiletími komunismu, dovolit odmítnout někoho, kdo chce být Židem?
Stát Izrael
Další výzvou je dnešní Stát Izrael. Nechci spekulovat nad tím, zda by vznikl, kdyby nedošlo k holocaustu, na toto téma bylo již sepsáno mnoho studií. Chci se spíš podívat na některé současné problémy. Jak by asi vypadala dnešní izraelská společnost, kdyby do země nepřišly vlny evropských uprchlíků, a to jak před válkou, tak po ní? Byl by Izrael atraktivní pouze pro sionisty nebo zbožné Židy? Jak by asi vypadaly dnešní diskuse mezi jednotlivými proudy uvnitř izraelské společnosti? A máme vůbec my z diaspory právo do nich jakkoli zasahovat? Co vůbec můžeme očekávat od vztahu mezi Izraelem a diasporou? Jde jen o finanční podporu Státu Izrael a následnou odplatu
, podobnou té, která zazněla z úst A. B. Jehošuy, který ji vmetl při nedávném zasedání Světového židovského kongresu v Jeruzalémě Američanům. Řekl, že Izrael nestojí o jejich milodary, a pokud chtějí být Židy, ať do Izraele imigrují nebo se alespoň naučí hebrejsky. Máme my, představitelé evropských židovských obcí, podporovat aliju, nebo máme spíše přesvědčovat naše mladé, aby zůstali v zemi, kde se narodili, a převzali od nás starost o místní židovské dědictví?
Diaspora
A co diaspora jako taková? Je snad americké židovstvo obrazem evropské židovské obce, která neprošla holocaustem? Existuje vůbec evropská židovská obec
, nejsou to spíše evropské židovské obce? Bylo během deseti let od pádu berlínské zdi možné zbořit i zeď mezi západoevropskými a východoevropskými židovskými komunitami? Mohli jsme v porevoluční euforii počátku 90. let vytvořit v Evropě něco, co by bylo životaschopnnější? Nebo jsme byli jen vtaženi do již existujících sporů a diskusí mezi jednotlivými židovskými organizacemi a institucemi? Ano: dva Židé, tři názory. Můžeme se však spokojit pouze s tímto zjištěním? Jak je možné, že Evropa (ani západní, ani východní) není zastoupena v nejvýznamnějších mezinárodních židovských institucích, jako je Claims Conrefence nebo WJRO? Začnou západní židovské komunity považovat východoevropské obce za rovnocenné partnery, nebo budou stále převažovat stereotypy, podle nichž je za bývalou železnou oponou možné jen přemlouvat Židy k emigraci do Izraele, případně jim občas poslat nějaký ten balíček? Jsme tedy vůbec schopni vytvořit evropskou židovskou komunitu
pro 21. století?
Pokud se nám podaří najít odpovědi na tyto složité otázky, odpovíme si i na to, jak čelit problémům, které nás v novém století a novém miléniu očekávají. Je mi velmi líto, že jsem dnes žádné odpovědi nenavrhl. Je to proto, že je prostě neznám.
Zkrácená a pro Rch upravená verze přednášky Tomáše Krause na konferenci v Bruselu.