Napadání Židů z vykořisťování křesťanů tím, že jim půjčují na neúměrně vysoký úrok a tím je ožebračují, má své kořeny ve středověku. Původně přicházeli Židé do evropských zemí většinou jako obchodníci se zbožím z dalekých orientálních zemí a i po svém usazení se také nejčastěji jako obchodníci živili. Od 12. století bylo však jejich působení v obchodě ze strany křesťanů omezováno a oblastí, která jim byla později vyhrazena, se stal peněžní obchod, půjčování peněz na úvěr. Důvodem byla zejména doktrína přijímaná církevními autoritami hlásající, že půjčování peněz na úvěr, tedy za účelem zisku z půjčky, je pro křesťany nečisté a zakázané. Vzhledem k tomu, že na počátku 13. století byl Židům v Evropě zakázána také obživa v zemědělství a řemeslech, zůstalo úvěrové podnikání fakticky jedinou legální možností jejich obživy. I přes oficiální církevní zákazy existovali i křesťanští finančníci.
Na druhou stranu však židovské finančníky využívali nejen panovníci a církevní hodnostáři a z půjček o židovských sponzorů
byly placeny stavby, válečné výpravy i kulturní a církevní podniky. Na královských dvorech Židé také často zastávali funkce rádců nebo i výběrčích daní. Jelikož ostatní obyvatelé židům museli odevzdávat povinnou daň, mohli pak nabýt dojmu, že Židé jsou hamižní, lakomí a peníze pro ně znamenají víc než je zdravé, ačkoli k tomu neexistoval žádný racionální důvod. Naopak faktem je, že židovské rodiny byly až do druhé poloviny 19. století dost výrazně diskriminovány oproti ostatním obyvatelům a velmi často musely za pobyt na určitém území platit daně ještě vyšší než křesťané.
Židé půjčovali peníze v různých formách, některé z nich známe i ze současnosti: půjčovali se na prostý list, na dlužní úpisy, na obligace i hypoteční (tedy půjčka, kdy zárukou vrácení půjčené sumy byla nemovitost). Později se rozvinulo půjčování na tzv. základ, kdy zástavou za půjčenou sumu peněz byl určitý předmět - jednalo se tedy o formu zastaváren. A i tehdy bylo toto podnikání problematické, protože často docházelo k zástavám kradeným zbožím.
Finanční zájmy měšťanů a často samotných panovníků, kteří formálně zaručovali Židům ochranu, vedly v mnoha středověkých období k pogromům - útokům na uzavřená židovská ghetta. Panovník, který dlužil židovským finančníkům vysokou částku, využil pod falešnou záminkou vyvolaného pogromu a zbavil se své neschopnosti dluh splatit.
Od konce 15. století se situace v Evropě proměňuje a tehdejší bankovnictví
se postupně uvolňuje i v křesťanské společnosti a Židé se opět dostávají k tradičnímu obchodování se zbožím, mnozí však zůstali v oblasti finančnictví i nadále.
Jak je tedy patrné, líčení Židů jako lichvářů, kteří mají tento způsob obživy zažitý a je jejich přirozeností, je antisemitský předsudek a mýtus, který má své jasné kořeny v historickém vývoji.