Na půli března připravila redakce České televize (ČT 2) komponovaný večer na téma Bojovníci
. Diváci při něm měli možnost zhlédnout dva pozoruhodné dokumenty: Bojovník a V Schindlerově stínu.
Bojovník
Protagonisté snímku Bojovník jsou známé osobnosti - spisovatel Arnošt Lustig a historik Jan Wiener. Dnes osmdesátiletý Wiener odešel s otcem před nacisty do Jugoslávie, po vpádu Němců do země (a otcově sebevraždě) přešel (na podvozku vlaku) do Itálie, kde byl internován. Podařilo se mu uprchnout a bojoval jako pilot ve Velké Británii. V letech 1950-55 byl (jako mnoho jeho spolubojovníků) vězněn za údajnou špionáž, poté emigroval. Do vlasti se vrátil až po listopadové revoluci roku 1989, nyní žije střídavě v Čechách a v Lenoxu v Massachusetts. O něco mladší Arnošt Lustig prošel Terezínem, Osvětimí, Buchenwaldem. V 50. a 60. letech byl členem KSČ, pracoval jako reportér, novinář, začal publikovat, stal se jedním z nejvýznamnějších prozaiků píšících o šoa. Po sovětské okupaci roku 1968 emigroval, domů se vrátil po roce 1989, žije částečně v Čechách a v částečně USA, kde vyučuje literaturu a film na univerzitě ve Washingtonu.
Dva muži, dva Židé, kteří se museli vyrovnat s německou a poté sovětskou okupací, se ztrátou svých nejbližších, s exilem a s bolestnými vzpomínkami, se vydávají na cestu proti proudu času. Vracejí se na místa, která poznamenala jejich životy. Tato zastavení nejsou jen kulisou pro to, aby společně zavzpomínali na to, co se stalo a nelze oživit, jsou spíše odrazovými můstky pro otázky, jejichž význam je pro reflexi toho, co se u nás za války a po válce dělo, velmi důležitý.
Dialog válečného letce a politického vězně s vězněm koncentračních táborů a bývalým komunistou je vyrovnaný - první má právo nepříjemných otázek a druhý právo odpovídat, protože oba své životní zkušenosti nabyli opravdu tvrdě. Wiener se může zeptat Lustiga: Co jsi dělal, když mě tady, v domečku u Lorety v roce 1950 mlátili?
A Lustig se snaží vysvětlit, jak je možné, že tolik lidí (a nezanedbatelný počet Židů) volilo po válce komunisty. Mluví o síle iluze - nad tou však bojovník Wiener jen kroutí hlavou a posílá Lustiga jadrně a pěkně česky do zadních končin.
Na své pouti se přátelé dostanou až do Itálie, kde byl Wiener za války několik měsíců vězněn. V jednom městečku navštíví člověka, u kterého se ukryl, a ostatním Italům vypráví, co tu za války zažil - a tady už jdou nepříjemné otázky stranou, protože tvůrcům snímku se podařilo zachytit spontánní veselí, radost ze shledání, ze života.
Dokument končí tím, že přátelé se rozcházejí - svou pouť neukončí, nezmapují celou Wienerovu anabázi, protože zjistili, že jejich chápání minulosti se příliš liší, že na některé otázky lze opravdu jen těžko odpovědět. Na hrdiny je lépe hledět zpovzdálí,
komentuje neúspěch původního záměru Lustig. Ale jako by tím vlastně velmi pokorně říkal opak - na hrdiny je třeba hledět zblízka, odpovídat na jejich otázky a uvažovat o vlastní slabosti.
(Dokument byl uveden v původním anglickém znění s titulky. Scénář, střih a režie: Amir Bar Lev, výroba: Zebra Productions roku 1999.)
V Schindlerově stínu
Snímek V Schindlerově stínu natočila Bavorská filmová společnost roku 1999 a jeho tvůrci se v něm zabývají osudem manželky továrníka Oskara Schindlera Emilie. Soustředí se na otázku, jak se v době šoa podílela na záchraně Židů, které Oskar Schindler zaměstnával v krakovské továrně a později v továrně v Brněnci u Svitav.
Jak z dokumentu vyplývá, paní Schindlerová svého manžela ve snaze chránit Židy velmi podporovala, bez její pomoci by se mu to dokonce jen těžko zdařilo. Měla na starosti veškerou péči o Schindlerovy zaměstnance - sháněla jim jídlo a lékařskou péči, a když Schindler z továrny odcházel (v továrně bylo veřejným tajemstvím, že Schindler svou ženu soustavně podvádí), vedla podnik sama. Sama také rozhodla, že se postará o sto polomrtvých vězňů z likvidovaných táborů v Golešově a Gross Rosen. Vztah k manželovi v dokumentu příliš nekomentovala, pouze při vzpomínce na Schindlerův pohřeb v Jeruzalémě trpce poznamenala - Ti lidé snad ani nevěděli, že jsem byla jeho žena...
Po válce československé úřady vydaly na Schindlera zatykač jako na válečného zločince
; manželé odjeli do Argentiny, kde se začali živit chovem nutrií. Později se rozvedli a roku 1958 se Schindler vrátil do Německa. Byl v kontaktu s lidmi, kterým za války zachránil život a kteří mu nyní pomáhali. Podnikl několik cest do Izraele, přijal ocenění Spravedlivý mezi národy, a když roku 1974 zemřel, byl na své přání pohřben v Jeruzalémě (rakev s ostatky nesli na hřbitov bývalí vězni). Paní Schindlerovou zachránil před totální nouzí také jeden z bývalých židovských vězňů, když na její situaci upozornil židovské organizace, z jejichž podpory a malého argentinského důchodu žila. Také ona získala ocenění Spravedlivý mezi národy. (Nejsem žádná světice,
krčí rameny drobná usměvavá jedenadevadesátiletá paní. Jsem úplně normální.
) Do Německa se vrátila až krátce před smrtí, zemřela 5. října 2001.
Snímek ukázal historii Schindlerova seznamu
, proslaveného filmem režiséra Spielberga, v novém světle. Představil jeho skutečné aktéry - manžele, jejichž vztah přetrvával díky společnému úsilí a ohrožení. Věcnou paní Schindlerovou, pro niž se snaha chránit ohrožené Židy a starat se o ně jevila jako ta nejpřirozenější věc na světě - nesla s sebou sice řadu praktických problémů, ale bylo možné ji zvládnout, a není za ni proto nutné očekávat nějaký zvláštní vděk. Jejího muže, který byl příliš lidský (se všemi klady i chybami), aby mohl podlehnout nacistické (a zřejmě jakékoli) ideologii a stát se jejím nemyslícím, bezchybným vykonavatelem.
(V Schindlerově stínu. Scénář a režie Matthias Kessler, výroba: Bavaria Film, 1999.)