Nezapomeň na nás

Historie terezínského ghetta z let 1941 až 1945, osudy jeho nedobrovolných obyvatel i podmínky a okolnosti života v něm byly během šesti desetiletí, která uplynula od konce 2. sv. války, zkoumány a popsány v řadě knih a studií. Důležitou roli v objektivním historickém bádání na toto téma mají zejména Terezínské studie a dokumenty, obsáhlé sborníky textů českých i zahraničních autorů, které od roku 1994 vydává Institut Terezínské iniciativy. Na základě dosud neznámých archivních materiálů a díky opuštění ideologických interpretací dochází ke korekcím nebo i k zásadním posunům v terezínské historiografii. To není celkem nic překvapivého: každá generace historiků poněkud mění úhel pohledu na dobu a téma, kterým se zabývá, a dochází k alespoň částečně odlišné interpretaci. Překvapivé však je, když se po letech zkoumání objeví dobře zachovaná památka hmotné povahy a významným způsobem přiblíží a dokumentuje minulost. A právě k tomu v Terezíně na konci minulého století došlo.

A kéž naše oči uzří, jak se v soucitu vracíš na Sion.

Tóra v ghettu

Počátkem devadesátých let byla v přístavku domu v Dlouhé ulici č. 17 objevena malá synagoga z doby ghetta, vyzdobená nástěnnými malbami a hebrejskými texty. Terezín - a to nejen Památník Terezín, ale i město jako celek - je ve srovnání s jinými místy s podobnou minulostí místem zvláštním a jedinečným. Je to dáno zejména mírou autentičnosti prostředí, která umožňuje vstoupit do míst, jež se od dob ghetta prakticky nezměnila, a zároveň dává vzniknout přízračnému pocitu neskutečnosti města i toho, co se v něm odehrálo.

Existují obecně srozumitelné pojmy jako terezínští malíři, terezínská hudba, terezínská literatura či terezínský kabaret. Kulturní fenomén z doby ghetta je dnes už s Terezínem neodmyslitelně spojený a zaslouženě se těší celosvětové pozornosti. Divadlo, hudba, knihy, obrazy - to vše pomáhalo lidem v ghettu neztratit zcela naději ani lidskou důstojnost. Synagoga v Dlouhé ulici ale vypovídá ještě o jiné tradici. O té, která se zatím nikdy z židovského osudu a praxe zcela neztratila a která rozhodujícím způsobem přispěla k trvání židovského národa - o tradici Tóry a náboženských pravidel života.

Pohled do prostoru terezínské synagogy. Spodní okraje omítky s nápisy zároveň ukazují, jak vysoko vystoupila voda při povodni v roce 2002.

Současná doba a prostředí obecně nedůvěřuje víře, náboženství a praxi, jež doporučuje či vyžaduje, a pokud jim přiznává určitou hodnotu, pak většinou pouze ve vztahu k minulosti. (V této souvislosti je zajímavé, že když do Terezína dorazily v roce 1943 transporty Židů z Holandska, mnozí nich nevěřili, že byli převezeni do židovského ghetta, natolik se jim zdáli být asimilovaní Židé převážně z českých zemí vzdáleni židovství a jeho tradicím.) Mnohá svědectví o šoa jsou současně i svědectvím o rozchodu lidí s náboženstvím a ztrátě víry v Boha či v jeho spravedlnost a asi nikdo nemá právo s těmi, kteří prošli Treblinkou nebo Osvětimí, o tomto tématu polemizovat. Ale troufám si říci, že nikdo, komu srdce ještě zcela neokoralo, nemůže vstoupit do synagogy v Terezíně a odejít z ní bez pohnutí.

Věz, před kým stojíš - východní výklenek, kde stával aron ha-kodeš.

Bohoslužby v Terezíně

Doklady o bohoslužbách v Terezíně byly až do objevení této synagogy k dispozici v podobě svědectví vězňů, v literárním tvaru, a zejména v kresbách a obrazech terezínských malířů. Zde lze uvést např. Společnou modlitbu na ubikaci Mořice Nágla, Bohoslužby v garáži a Po bohoslužbě Lea Haase, Synagogu v Kavalíru Eduarda Neugebauera, Bohoslužby v garáži Jana Ullmanna či Modlitebnu v ghettu Malvíny Schalkové. Tyto kresby a malby (všechny jsou z roku 1943) mimo jiné dokládají, že zákaz židovských bohoslužeb, vyhlášený v protektorátu v říjnu 1941, v Terezíně neplatil zcela a že byly tolerovány přinejmenším táborovou samosprávou. Alespoň v denních rozkazech Rady starších ani ve sděleních židovské samosprávy Terezína z let 1941-1945, které se jinak hemží zákazy, výstrahami a varováními, se o bohoslužbách až do podzimu roku 1944, kdy jsou 17. 9. oznámeny časy a místa novoročních modliteb, nemluví.

Nuže, zanech svého rozhorlení a měj soucit se svým vlastnictvím...

Arthur Berlinger

Prostor modlitebny o rozměrech 5 x 4 metry je přístupný ze dvora domu č. 17 (podle značení z doby ghetta patřil do bloku E II b). Má klenutý strop, který je spolu s horní částí stěn vyzdoben židovskými symboly, ornamenty a hebrejskými nápisy. Synagoga vznikla zřejmě někdy v průběhu roku 1943. Pozoruhodné je, že se podařilo zjistit jméno autora nápisů a maleb. Byl jím Arthur Berlinger (1889-1944) z německého Schweinfurtu, který byl spolu s manželkou do Terezína deportován v září 1942. Berlinger v synagoze, kterou vyzdobil, rovněž vedl bohoslužby; dokládá to jeho zachovaný autoportrét z roku 1943, na kterém se namaloval v této modlitebně jako kantor, stojící čelem k nástěnnému nápisu Da lifnej mi ata omed (Věz, před kým stojíš).

Ve výzdobě se objevují magen David, židovská šesticípá hvězda, hvězdičky v různých velikostech na klenbě, představující oblohu, a ozdobné linky, které ohraničují j e d n o t l i v á pole stropu a stěn. Na zdi po levé a pravé straně výklenku na východní stěně, ve kterém byl umístěn aron h a - k o d e š (schránka na Tóru), jsou nam a l o v á n y vždy tři hořící svíce. Texty jsou většinou vybrané citáty z Tachnunu, prosebných modliteb pro všední dny.

Jejich společným tématem je vyznání hříchů a žádost o Boží milosrdenství.

A přes to vše jsme Tvé jméno nezapomněli, nezapomeň ani Ty na nás!

Kéž naše oči uzří

Je to zvláštní pocit, číst na zdech: Nuže, zanech svého r o z h o r l e n í a měj soucit se svým vlastnictvím, které sis vybral!, A přes to vše jsme Tvé jméno nezapomněli, nezapomeň ani Ty nás! či citát z modlitby Šmone esre A kéž naše oči uzří, jak se v soucitu vracíš na Sion, a myslet na to, jak všichni - nebo skoro všichni -, kteří zde prosili o milosrdenství, prošli spolu se svým kantorem ohnivou pecí O s v ě t i m i . A opět, jako na mnoha jiných místech v tomto městě, nás obklopí nejednoznačná a matoucí podoba šoa, podivná tvář bez tváře, prázdno, které do své záhadné duté podstaty hrozí nasát každého, kdo se pokouší pochopit a najít odpověď.

Lidé, kteří tuto synagogu zřídili, vyzdobili, modlili se v ní, a pak byli odvlečeni na místa ještě horší, než bylo terezínské ghetto, odpovídali na útlak a ponížení slovy, která jim předaly generace jejich otců. Mnozí z nich šeptali Šema Jisrael, adonaj elohejnu, adonaj echad, Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin je jediný, i v plynových komorách. Každý židovský návštěvník modlitebny z časů šoa tato slova zná, ať už je jeho vztah k náboženské tradici jakýkoliv. A může je tedy pro památku těch, kteří se tu tajně modlili, pronést, zašeptat nebo jen nechat zaznít ve svém srdci.