Nesnášela pitmost a lenost

Pane profesore, jak vzpomínáte na svou matku?

Měl jsem ji moc rád. Maminka byla hodně energická osoba, s kterou byla příšerná legrace; nikdy v životě jsem se s ní nenudil. Myslím, že se s ní nenudil nikdo.

Do jaké míry se její náročná práce promítala do rodinného života? A jak jste její práci během války a po válce vnímal?

Já ji vnímal víc za války než po válce, protože maminka si mě brávala s sebou do muzea. Atmosféra byla dost tísnivá, někteří zaměstnanci byli deportováni, jiní přicházeli do muzea, a ti co tam byli, se báli, že do transportu budou muset jít. Vyrůstal jsem v ovzduší, kterým pronikal stálý pocit hrůzy.

Po válce se to hodně zlepšilo, poněvadž lidé se už tolik nebáli. Maminka měla ohromný elán, chtěla, aby to bylo nejlepší muzeum na světě. Byla nesmírně inteligentní, měla báječné nápady. Tyhle vlohy ale bohužel nebyly spojeny s nějakou velkou vlohou pro diplomacii, byla dost přímá a nesnášela pitomost a lenost, a s tím někdy narážela: lidé v muzeu neměli pokaždé pocit, že musejí excelovat, ale brali zaměstnání jen tak, že mají nějakou práci. Když přicházela domů, nebývala třeba úplně spokojená, život jí znepříjemňovali i ti komouši. Vést židovské muzeum v době, kdy státní politikou byl antisemitismus, nebylo asi úplně jednoduché. Vzpomínám si, že když přišla z práce, projevovala různé hladiny dožranosti z toho, co se zase v muzeu stalo, co jí zase její představení provedli.

Vy jste tehdy studoval?

Jo, a asi nebyla šťastná i kvůli mně. Nebyl jsem tak vynikající student nebo syn, jak by se slušelo. Měl jsem potíže ve škole, pořád mě vylučovali z gymplu, volal jí ředitel, co tam vlastně dělám. Takže ona měla takové kombinované stresy. V padesátých letech jsem ji vlastně málokdy viděl spokojenou. Jen jednou byla opravdu šťastná kvůli práci. Roku 1956 ji v rámci určitého uvolnění pustili s výstavou do Paříže. Když se vrátila, byla to úplně jiná osoba, usmívala se, měla na sobě krásné šaty, které si tam koupila, koupila si i kožich, novou voňavku, byla fantasticky elegantní, přivezla mi báječné desky s jazzem, na které si dodnes pamatuji. Když jsme jeli z letiště, vůbec jsem ji nepoznával, oči jí zářily štěstím. Další týden už jí bohužel to štěstí došlo.

Koho si z muzejního prostředí nebo ze židovské obce z dětství pamatujete?

Znal jsem se s Jiřím Weilem, který v muzeu za války i po válce pracoval, bylo to jeho útočiště. Byl hodně křehký a bylo snadné ho nějak zastrašit, což maminka, myslím, docela dělala. Ona pomáhala lidem jako Jiřímu, kteří měli problémy s komunistickým režimem, zaměstnala je, ale pak očekávala, že budou pracovat. Někdy k tomu i došlo, ale někdy taky ne. Oni neprošli žádným pohovorem, kde by řekli, co umějí, co mohou dělat nebo chtějí dělat, byla to spíš pomoc. Setkával jsem se s Josefem Polákem, k tomu jsme chodili do vily ve Střešovicích, měl zahradu, tam jsme si s dětmi hráli. Pak jsem znal pana Viploše, to byl zřízenec, povoláním cirkusový vzpěrač, ohromně mi imponoval. Moc jsme se sice nedomluvili, protože on neuměl česky, ale byli jsme velcí přátelé. Znal jsem také dalšího maminčina kolegu a zachráněnce, doktora Waltera Sojku. Maminka byla asi jediný člověk, o kterém historie ví, že se vrátil z Terezína taxíkem, a do taxíku vzala i kolegu Sojku. Jak to udělala, to mi opravdu není jasné, jak v době tyfové karantény a v Terezíně sehnala taxík!

A lidi z uměleckého prostředí, s nimiž se stýkala v šedesátých letech, si pamatujete?

Já tehdy pracoval v psychiatrickém ústavu v Horních Beřkovicích, takže tohle dění kolem maminky mi ušlo. Jinak to byla ovšem krásná doba, rok od roku uvolněnější, dlouhá party, která bohužel tak špatně skončila...

Ovlivnilo vás nějak povolání vašich rodičů?

Oba rodiče byli kunsthistorici. Otec byl o pět let starší než maminka, věnoval se hlavně francouzskému umění, před válkou pracoval a měl kancelář v Louvru. Ale za okupace psal knihu o Praze, o jejích památkách, protože za války se lidé vraceli k tomu, co považovali za kořeny národní tradice. Vždycky když napsal nějakou kapitolu, mě vzal za ruku a vyrazili jsme třeba na Nové Město a tu kapitolu jsme v ulicích prošli. Když jsem něčemu nerozuměl, táta svůj text upravil. Tím nechci říct, že je psaná pro desetiletého kluka, ale snažil se, aby byla co nejsrozumitelnější. Po válce měl průhledné archy se zakreslenými kostelíky a vozil mě naším starým autem na plyn po těch památkách. Často jsem viděl tátu, jak někde klepe a pak dostal dlouhatánský klíč od nějakého románského kostelíka, o kterém nikdo jiný nevěděl. On mě po něm pak provedl. Já byl opravdu poučené dítě a třeba bych i tu kunsthistorii dělal, ale tatínek mě ujistil, že nemám vůbec žádný talent. Řekl mi, že lidé, co nemají tvůrčí energii, mají pracovat v oblastech, kde se to nepozná, že mohou být třeba instalatéři nebo lékaři. Tak mě poslal na medicínu.

Řekl byste pár slov o vztahu vašich rodičů - zda se profesionálně nějak ovlivňovali či zda spolu dokonce soupeřili...

Myslím, že ten profesionální vztah byl komplikovaný, na to byste se raději měla zeptat nějakého historika umění.

Vaši rodiče se před válkou rozvedli a pak se znovu vzali roku 1942. Jaké byly okolnosti toho druhého sňatku?

Otec, který nebyl Žid, si vzal matku znovu, aby nás (ji a mne) zachránil před koncentrákem. Byl to hrdinský čin; pak musel do pracovního tábora pro míšence v Bystřici u Benešova.

Vy jste byl za války perzekvován?

Děti z okolí mne bily a ponižovaly.

Jak se vaší matce podařilo přežít nacismus a komunismus, aniž by se dostala do nějakých závažných problémů s tehdejšími režimy?

O nacistech jsme se poprvé začali bavit v New Yorku, asi v jednu hodinu v noci. Předtím jsme se o tom nikdy nemluvili. Byla odpočatá, pila asi třetí budweiser a já se jí odvážil zeptat, jaký byl ten kontakt s Němci, vždyť ona jim byla přímo zodpovědná. Ten člověk, s kterým musela jednat, se jmenoval Hans Günther. Zeptal jsem se: Jak ten Günther vlastně vypadal, když s tebou mluvil? A ona mi řekla, co nikdy v životě nezapomenu: Já nevím, já jsem se mu dívala na boty. Tahleta skvělá ženská, fantasticky inteligentní, sebevědomá, se tomu nacistickému idiotovi bála podívat do tváře!

Vzpomínali jste i na to, jak zvládala život v komunistickém režimu?

Měl jsem dojem, že se snažila proplout, aby dosáhla svých cílů, což byly cíle pro muzeum, aniž by se nějak kompromitovala a aniž by komukoli uškodila. Podle výsledků se mi vždycky zdálo, že se jí to za těch okolností podařilo neuvěřitelně dobře. Jak se dokázala ovládnout při všech rozhovorech s funkcionáři, to mi bylo záhadou, ale na tohle jsem se jí nikdy nezeptal. Mně stačilo, co mi řekla o tom Güntherovi.

K čemu vás rodiče v dětství vedli? Co pro ně bylo nejdůležitější?

Víte, maminka byla velká česká patriotka. Odmítla roku 1939 emigrovat, ačkoli otec, který byl v té době slavnější než ona, dostal ještě před okupací nabídku pracovat na Princeton University. Ona odmítla: jednak kvůli rodičům, jednak řekla, že je Češka a že já musím být taky Čech. Což byl tragický omyl. Ona měla řadu projektů, které se podařily, a jeden, co se nepovedl, což byl můj patriotismus. Rané vzpomínky se vážou na naše společné procházky Prahou. Jdeme kolem Národního divadla a já jsem poučován: opona od Hynaise, trigy na střeše Schnircha, malby od Alše, generace Národního divadla... Pak přes most, na Kampu, modrý abbé Dobrovský, čeština, oživení jazyka, Jungmann, Masaryk atd. Byly to přednášky, které normálně šesti až desetileté děti neslýchají. Četl jsem Babičku a další české autory. Byl jsem vybaven na vlastenectví téměř jako na full-time job.

Vešly se do výchovy českého patriota i nějaké židovské prvky?

Já jsem byl vychován jako katolický křesťan, byl jsem pokřtěn a s tatínkem jsme každou neděli chodili k Panně Marii Sněžné, maminka s námi nechodila. Mě židovství za války spíš příšerně děsilo, bylo to tak úzce spojené se smrtí, že jsem o tom nic vědět nechtěl. Ale po válce mě to začalo zajímat a jednou jsem mamince řekl, že bych se chtěl učit hebrejsky. Ona se na mě jen podívala a řekla: Jo? Nic víc. Pak mě představila doktoru Munelesovi, odborníkovi na judaika. K němu jsem chodil a naučil jsem se jazyk tak, že jsem mohl číst Starý zákon. Ale musím říct, že maminka se mě na to v životě nezeptala, proč jsem se to chtěl učit, ani jestli něco umím. U té udivené otázky Jo? to zůstalo.

Jak maminka nesla vaši emigraci?

Když jsem se rozhodl, že přes všechno to vlastenectví, přes Národní divadlo a trigy a lunety a oponu je tahle země po vpádu Rusů neobyvatelná a 24. srpna 1968 jsem odjel, maminka to nesla velmi těžce.

Režim se jí navíc začal mstít, jak se mstil všem těm opuštěným stařenkám a stařečkům, kterým děti emigrovaly. Ji trestal jednak tím, že ji za mnou prvních pět let vůbec nedovolil vyjet, jednak tím, že jí přinutil chodit k soudu na proces, při kterém jsem měl být odsouzen za to, že jsem nedovoleně opustil republiku. Musela si platit pseudoprávníka, který jí radil Řekněte, že to udělal kvůli prachům, to dostane jen dva roky! Já jsem pak napsal dopis do New York Times o tom, že nacistická praxe trestání rukojmí je v Praze živá a zdravá, napsal jsem o svém procesu, bylo to asi na půl stránky, podepsal to můj kamarád Peter Irwin.

Asi za čtrnáct dní na to prezident Husák se dal slyšet, že buržoazní propaganda spustila povyk, že mluví o procesech, které neexistují. A oni ten proces opravdu zrušili! Pořád ale byla dost depresivní. Radost měla, když mohla za mnou přijet.

Líbilo se jí v Americe?

Ano, v New Yorku byla ohromně spokojená, cítila se tam k mému překvapení naprosto doma a k mému dalšímu překvapení uměla docela slušně anglicky.

Vždycky ráno odešla s plným pytlem pětadvacetníků a šla do muzea, knihovny nebo do galerie a tam si xeroxovala, co potřebovala, házela tam ty měďáky, večer přišla bez mincí, ale s haldou kopií, které pak zpracovávala. Moc ráda chodila do restaurací, do těch, kde číšníci připravovali jídlo přímo před hosty. Když v restauraci rodiče slavili s dětmi narozeniny, zpívali píseň Happy Birthday, ona se k nim přidružila a zpívala s nimi. Byla k neudržení.

Jednou ji přepadli v Central Parku. Přišla domů a říkala: Vrhly se na mě tři černošský holky, strhly mi brejle a chtěly mi vzít kabelku. A představ si, vytáhly na mě takovou hračku, co vypadala jako pistole! Zalapal jsem po dechu a řekl, že jim tu kabelku měla radši dát. Stalo se to, že ji opravdu přepadli a vysvobodili ji japonští turisti, kteří si tu scénu fotografovali jako kolorit města. Ty holky se lekly a utekly, ale jsem si jistý, že ta pistole, co měly, byla opravdová. Mamince to vůbec nezkazilo pobyt v New Yorku, i když měla na oku monokl, naopak, brala to jako další zajímavost.

Nakonec si to snad užila, já jí platil studijní cesty po Evropě. Když psala třeba o Hieronymu Boschovi, jela, kam potřebovala, já jsem jí koupil letenku. Zanechala z cest takový dojemný deník... Kamarádkám pak říkala: V některých rodinách podporují rodiče na studiích děti, ale u nás to je obráceně. Smála se tomu.

Uvědomoval jste si v mládí, co vaše matka dělá, jaký význam má její práce?

Myslím, že jsem si to uvědomil, až když jsem odešel do Ameriky. Doma jsem to muzeum bral jako její osobní boj, osobní pokus vybudovat památník židovským obětem. Určitě při tom myslela hodně na své rodiče, na svého bratra a všechny ostatní, kteří zahynuli. Já si toho vážil, ale širší význam mi skutečně došel až v New Yorku, když jsem poprvé začal uvažovat o tom, co to židovství znamená.

Když jsem viděl kontext, fakt, že když někdo je Žid, nemusí to nutně znamenat to, že mu někdo rozbije hubu. Viděl jsem, kolik Židů dostalo Nobelovu cenu nebo kolik jich pracuje na lékařských fakultách, jací jsou to lidé, a napadlo mě, že není nutné se ničeho bát a že to je třeba úplně naopak, než si myslel Hitler. Pak mi teprve došlo, co všechno máma dokázala.