Nepatrný spor

Skoro celý měsíc neklidný, přerušovaný spánek. Sled kolážovitých snů plných lidského utrpení, křiku mordovaných lidí, plačících žen, dětí. Po probuzení uštvaný, v noci štvaný krvežíznivou smečkou - obyčejnými lidmi. Četba knihy My z Jedwabneho, která se zabývá jedním z temných míst novodobé polské historie.

10. července roku 1941 došlo k churbanu, k úplnému zničení, totální zkáze, promyšlené masové vraždě židovských obyvatel Jedwabneho...

Zločin byl inspirován Němci, jeho vykonavatelé Poláci, sousedi zavražděných. Na vraždě se podílelo skoro celé městečko, byť z větší části pasivně. Pasivita proti zlu je však též spoluúčastí na něm. O tom, že zločin byl předem naplánován a věděli o něm všichni křesťanští obyvatelé, svědčí četná tajná varování jednotlivým Židům ze strany polských sousedů. Samotný zločin je štvanicí, ve které honci jsou Poláci a štvanými Židé. Po krvi a majetku žíznící smečka štve jiné lidi jako zvěř. Nejprve na náměstí. Již cestou bije, ponižuje, vzpouzející se vraždí - kameny, holemi... Náměstí neprodyšně obklíčí obyvatelé městečka, sousedé, čumilové. Jsou svědky násilí, ponižování jiných lidí. Beze slova odporu pouze přihlíží, zatímco honci přihání další a další Židy objevené v úkrytu. Polapení jsou poté hnáni jako dobytek za město do předem určené stodoly. Dav čumilů a zvědavců zcela dobrovolně honce a hnané doprovází. Bez protestů přihlíží, jak jsou Židé nahnáni do stodoly, která je pak zapálena. Sledují šlehající plameny, slyší strašný nářek a pláč, cítí pálené maso, vidí honce dobíjející holemi lidi, kteří se pokouší z plamenů utéci.

Když je po všem, velká část přihlížejících spolu s aktivními vrahy rozebírá kořist. Náleží všem. Vykonavatelům i přihlížejícím. Zaslouží si ji, protože svým přihlížením se stali spoluviníky zločinu. Podobným způsobem zúčtovali sousedé se svými sousedy v dalších dvaceti městečkách a vesnicích této oblasti.

V kolektivní paměti místních lidí byl zločin potlačen, jako by se nestal či proběhl, podle některých, zcela v režii Němců. Zlo padlo do propasti, ztratilo se v černé díře zapomnění. Naštěstí pro život nic není dokonalé, vždy někdo přežije a dřív nebo později vydá svědectví.

Anna Bikont je novinářka. Pokoušela se vést a vedla řadu rozhovorů s místními lidmi, svědky hrůzného činu, s jejich potomky, poválečnými přistěhovalci. Až na malé výjimky otřesná svědectví o otrlosti, mravním a duševním úpadku, značné míře primitivismu, stále přetrvávajícím antisemitismu, závisti, zlobě. O netoleranci a otevřené zášti vůči Židům značné části katolického kléru, jehož někteří představitelé z kazatelny stále dští oheň a síru a jako četbu svým ovečkám doporučují různé brožury zapáchajícího obsahu. V rozhovorech stále dokola se opakující mýty o pomstě za kolaboraci Židů s Rusy. Židé však nebyli okupanty ani nekolaborovali s cizí mocností. Byli loajálními občany polského státu, proti kterým vedli násilí jak Rusové (několik set tisíc jich bylo deportováno do sibiřských pracovních táborů a část z nich si tak paradoxně zachránila život), tak Němci, přičemž na druhém se ochotně spolupodíleli Poláci, v první fázi po vypuknutí německo-sovětské války a ústupu Rusů z okupovaných území aktivně, ve druhé pasivně přihlížením - Němci ze skoro tří milionů zavražděných polských Židů zabili polovinu přímo před zraky obyvatel měst a městeček, mnohdy i s projevy nadšeného souhlasu přihlížejících, o protestech není známo nic.

V knize jsou zaznamenány i osudy Poláků, kteří za války ukrývali Židy, většina z nich to před společností zatajila, nechtěla mít problémy, ukrývat s nasazením vlastního života jiného člověka Žida je pro mnohé dodneška cosi nepatřičného. Několik dalších, kteří měli odvahu pod svým jménem mluvit o zločinu a poměrech v městečku, se muselo pod tlakem počátkem 21. století z Polska vystěhovat. Není divu, když váženým občanem jiného městečka v blízkosti je Zygmunt Laudaňski a dva jeho bratři, odporné kreatury, vrazi, polští národovci, konfidenti NKVD, gestapa, později členové komunistické strany. Jak v roce 2001 Laudaňski řekl: Osud Židů v Jedwabnem, ať už byli tehdy upáleni nebo ne, byl i tak předurčený. Němci by je dřív nebo později pobili. Taková prkotina a odnesou si to Poláci - a zrovna moji bratři (po válce byli za účast na masové vraždě odsouzeni). My jsme odpustili gestapu, odpustili jsme NKVD, ale tady je nepatrný spor mezi Židy a Poláky, a nám to nikdo neodpustí?