Dne 5. září 1942 přijely do Kalevi-Liiva, zvlněného písčitého místa v lesích u estonského Tallinnu, modré autobusy. Dopravily sem postupně osm set členů transportu českých Židů, který dorazil z Terezína po několika dnech cesty do Estonska. Pasažéři modrých autobusů byli na nádraží ve vsi Raasiku odděleni od přibližně dvou set mladých, práceschopných lidí. Všem účastníkům transportu bylo řečeno, že odloučení je jenom dočasné.
Kalevi-Liiva
Skoro po šedesáti letech, 10. května 2002, stojím na stejném místě. Kalevi-Liiva leží asi třicet kilometrů na východ od Tallinnu. Z výpadovky na Narvu je třeba odbočit, projet pastvinami posetými jalovci, na nichž stojí pár domků postavených z šedivého vápence, tradičního estonského staviva. Nakonec pneumatiky zaskřípou na prašné cestě vinoucí se lesem. Přesně jako tehdy. Cesta končí před úžlabinou vedoucí do písčité kotliny, nyní zčásti porostlé nevysokými stromky. Je hezky, slunečný den, jaký může člověka potěšit v lesích kdekoli v Evropě. Tak jako tehdy v září 1942.
Nyní se malé prostranství před vstupem do kotliny černá společenskými obleky. Český velvyslanec v Estonsku Vladislav Labudek, německý velvyslanec Gerhard Enver Schrömbgens, polský velvyslanec Wojciech Wróblewski, izraelský velvyslanec Avraham Benjamin, někdejší polský ministr zahraničí Władysław Bartoszewski, vrchní estonský rabín Smuel Kot, předsedkyně estonské židovské obceCilja Laud, estonská ministryně kultury Signe Kivi, vedoucí estonského Úřadu pro národní dědictví Anneli Randla. A další hosté, především členové estonské židovské obce.
Ti v modrých autobusech před šedesáti lety byli do poslední chvíle přesvědčeni, že cestují kamsi do tábora. Na plácku před vstupem do kotliny jim poručili se svléct. Následovala cesta úžlabinou k vykopané jámě v písku. Střely popravčího komanda.
Velitelé exekucí, příslušníci estonské bezpečnostní policie Alexander Laak a Ralf Gerrets, podnikli před příjezdem českého transportu instruktážní cestu do ghetta v Rize. Němečtí SS jim tam přesně předvedli, jak s podobným transportem naložit. Technická otázka byla zodpovězena do všech detailů. Otázka ideová byla zodpovězena také, a to ve smyslu obecných floskulí založených na rasových teoriích. Budoucí popravčí v Kalevi-Liiva se své účasti v plánu nijak nebránili. Proč měl terezínský transport dorazit právě do Estonska, zůstává ovšem dodnes záhadou.
Pomník obětem (vpravo je vidět písčitá úžlabina vedoucí k místu popravy)
Obálka
V každém případě v létě roku 2000, nedlouho po otevření českého velvyslanectví v Tallinnu, doputovala na tento úřad velká obálka. Obsahovala mnohastránkovou vzpomínku na osudy terezínského transportu od Gity Mášové, jedné z dvousetčlenné skupiny mladých a práceschopných, kteří byli po příjezdu transportu do Raasiku odděleni od ostatních. (Vybraní muži a ženy byli drženi zvlášť; konce války se dožilo pouze 45 žen.) Paní Mášová ve svém dopise upozornila na špatný stav informační tabule, která stojí v Kalevi-Liiva. Tamní pomník byl na počátku devadesátých let úspěšně zbaven zavádějícího nápisu, který místo charakterizoval div ne jako pohřebiště sovětských bojovníků proti fašismu. Cedule s doprovodnou informací, co a kde se událo včetně plánku vražedných jam, na tom měla být podle dopisu hůř. Ověřili jsme si, že je počáraná hákovými kříži i jinak poškozená.
Zástupci českého velvyslanectví oslovili polské kolegy (protože v Kalevi-Liiva leží také polští Židé) a kolegy z německé ambasády. Shodli jsme se, že každá ambasáda přispěje na novou tabuli rovnou částkou.
V případě českého ministerstva zahraničí nastal úřední problém, kam výdaj na tabuli zařadit. Jak se zdá, je velký problém začlenit do ministerské agendy něco, co se netýká jakoby ani politiky, ani obchodu, ani konzulárních záležitostí, ani kultury... Padl návrh uhradit částku z rozpočtu velvyslanectví, určeného pro kulturu, poté se žádost přesunula na ministerstvo obrany. Nakonec se ale peníze našly.
Představitelé tří ambasád a estonské židovské obce se dohodli na znění textu na tabuli a na jazycích, v němž má být napsán (estonsky a anglicky). Tabuli zhotovila fy AS Šalom jen za cenu materiálu, nápis vytvořila zdarma estonská PR firma Reklaam.
Hrdinové SS
Válečné období představuje pro Estonsko něco zcela jiného než pro Českou republiku. Po úvodní krátké sovětské okupaci nezávislého Estonska, během níž stačila proběhnout vlna deportací na Sibiř, byli Němci vítáni jako osvoboditelé. Vznikly estonské jednotky, které byly zařazeny do zbraní SS. Houfně do nich vstupovali dobrovolníci, a to zejména koncem války, kdy se fronta přiblížila nazpátek k hranicím Estonska. Příslušníci těchto jednotek nenesou dnes žádné stigma, spíše naopak. Na výstavě estonských vyznamenání v Národní knihovně v Tallinnu tak byly k vidění snímky jejich nositelů v esesáckých uniformách, v exportním estonském časopise na křídovém papíře se objevila reportáž o kamarádském, veselém životě a hrdinství těchto válečníků, na jaře byl v městě Pärnu málem odhalen památník estonským SS (akce byla zastavena z okrajových důvodů Úřadem pro národní dědictví). A v oficiální agenturní zprávě o odhalení nové pamětní desky v Kalevi-Liiva se objevila informace, že vraždění prováděli nacisté
. Nikoli nacisté a jejich spolupracovníci
, což je formulace z tiskové zprávy, na níž se shodly zúčastněné ambasády a židovská obec Estonska.
České velvyslanectví v Estonsku mohlo druhým ambasádám nabídnout přesnou informaci o historii českého transportu také díky úsilí českého dokumentaristy Lukáše Přibyla. Ten ve své snaze zmapovat historii méně známých či neznámých vyhlazovacích táborů a masakrišť na Východě prozkoumal estonské archivy. Zajímal se o osudy terezínského transportu, uskutečnil také sérii rozhovorů s přeživšími.
Lukáš Přibyl ve své studii dovozuje, že rasový motiv exekuce českých Židů byl sice zásadní, ale v Kalevi-Liiva se skrýval kdesi v pozadí. Vůdci masakru pochopili už v Rize, že takováto akce je především výtečnou příležitostí, jak se v chudičkém Estonsku obohatit. Velkou pozornost tedy věnovali tomu, aby byly popravovaným odebrány cennosti a šaty. Členové komanda a strážní koncentračního tábora v Jägale, kde se ocitli účastníci transportu vybraní na práci, ani netušili, odkud popravovaní a vězňové jsou. Na venkovany z okolí Kalevi-Liiva zapůsobily autobusy převážející městsky oblečené lidi také exoticky. Jako by se v okolí Kalevi-Liiva objevilo nečekané množství výletníků... Někteří místní lidé se pak stali náhodnými svědky exekuce, další objevili nedokonale zakopaná těla.
Sluší se poznamenat, že vězeňkyně z tábora v Jägale se během práce v lese prý setkaly s Estonkou, která jim vylíčila, co potkalo jejich blízké, a nabídla jim zprostředkování útěku do Finska. Odmítly, protože zprávě o smrti svých příbuzných nevěřily.
Diskuse se nevede
Osud českého transportu je provázán s válečnou historií Estonska, zmítaného dějinnými zvraty. Estonští Židé byli v době exekuce v Kalevi-Liiva buď v emigraci v Sovětském svazu, anebo po smrti. Autentické dokumenty vztahující se k jejich spontánnímu vyhlazování (jako například policejní protokoly o zadržování Židů), jak poznamenává Eugenia Gurin-Loov, autorka knihy o estonském holocaustu Suur häving čili Velká katastrofa, jsou všechny psány estonsky.
Veřejná estonská diskuse k těmto skutečnostem se nevede. Přeživší z českého transportu po válce svědčily v procesu s velitelem tábora v Jägale a vykonavateli masakru. Celý proces měl ovšem znaky sovětského pojetí práva - konal se až v r. 1961, nebyly přizvány svědkyně ze Západu - a zůstává nejasné, jakými zájmy byl vlastně veden. V každém případě v dnešním Estonsku převládá názor, že válečných zločinů se dopouštěli v Estonsku Němci a že estonští SS jsou hrdinové. O estonské bezpečnostní policii, která působila v Kalevi-Liiva, se nemluví vůbec. Tvrdí se, že veškeří případní účastníci válečných zločinů byli potrestáni již za sovětských časů.
Na toho, kdo upozorní na estonskou neochotu přiznat si spoluúčast na holocaustu (naposledy si to dovolil americký velvyslanec v Estonsku v článku uveřejněném v květnu 2002 v jednom estonském deníku), se vzápětí snáší vzedmutá vlna rozhořčené kritiky.
Tíha
Prohlížím si krajinu kolem Kalevi-Liiva. Písečné přesypy, borovice. Naprosto nenápadná krajina, místo nedělních výletů. Tahle krajina ovšem neunesla tíhu hrůzy, která se tu odehrála. Kalevi-Liiva se svou kotlinou vyzařuje cosi neskutečně tíživého. Jako by všechno zůstalo tady...