Nejstarší nenávist

Co nazýváte judeofobií moderních časů? Čím se liší od termínu antisemitismus, který považujete za zavádějící?

Slovem judeofobie, který figuruje v názvu knihy, označuji stejně jako ve svých starších publikacích celek historických klišé využívaných k nenávisti vůči Židům a v širším smyslu i všechny antižidovské vášně, pověry a způsoby chování, jejichž projevem je násilí, ať fyzické či symbolické, namířené vůči Židům.

Slovo antijudaismus je nevhodné, protože sugeruje dojem, že nenávist k Židům (Judenhass, Jew-hatred) spočívá na výhradně náboženských důvodech. Příliš často se zapomíná, že slovo antisemitismus vzniklo poměrně nedávno a vděčíme za něj autorovi, který byl nejen protižidovsky, ale i rasisticky zaměřený. Roku 1879, kdy přišel s termínem antisemitismus, chtěl německý rasový ideolog Wilhelm Marr jasně odlišit svůj odpor k Židům od starého křesťanského antijudaismu.

Termínem antisemitismus bychom in stricto sensu neměli označovat nic jiného než rasistické varianty moderní judeofobie nebo racionalistickou formu sekularizovaného antijudaismu, která přešla do politiky a zabydlela se jak v politickém, tak kulturním nacionalismu poslední třetiny 19. století a která se nejextrémněji projevila v genocidním antisemitismu hitlerovského režimu. V postnacistickém období šokuje antisemitismus fenoménem svého přežívání ve svých extremistických výhoncích, jakými jsou neonacistické skupiny, skinheads atd.

V průběhu posledních čtyřiceti let doznal podle vás negativní obraz Žida dvojité metamorfózy. Oč jde?

V průběhu posledních čtyřiceti let 20. století se negativní obraz Žida skutečně dočkal dvojí metamorfózy. Zaprvé - ačkoli Židé bývali dlouho stigmatizováni jako Asiaté, Orientálci či Semité, jsou v kontextu nynější chaotické globalizace označováni a zavrhováni jako Zápaďané ve smyslu, v jakém Západ vnímají jeho nepřátelé: tedy jako dominantní a imperialističtí utlačovatelé. A zadruhé, poté co byli stigmatizováni (zejména evropskými nacionalisty 19. století) jako nomádi a bludní kosmopolité, stali se nyní v očích svých nepřátel sionisty, tedy nacionalisty, a z toho titulu zavrženíhodnými pro všechny, kdo se domnívají, že svět bez hranic je zároveň možný i žádoucí.

Jádrem antisemitismu v přesném slova smyslu byla přítomnost Židů uvnitř národa. Radikální antisionismus, formulovaný po druhé světové válce a po vzniku Státu Izrael, však odpírá Židům právo na to, aby se jakožto národ konstituovali. Židé tak vyměnili svůj odpudivý status zneklidňujících asiatů za status arogantních Zápaďanů, a zároveň se v době všeobecného ohrožení národní existence stali národem údajně ohrožujícím světový mír.

V novém judeofobním diskurzu fungují výrazy sionista a Izrael jako jména ďábla. Už nejde o to, vyhnat Židy z Evropy, ale o eliminaci anomálie, kterou je Stát Izrael, předobraz oné špatné odlišnosti, a o skoncování se sionismem jakožto inkarnací zla. V dlouhé historii judeofobie vyznačuje radikální antisionismus začátek nového druhu diabolizace, která se prezentuje ve dvou podobách: první je inspirovaná převážně nábožensky, přesněji řečeno džihádistickým islamismem, a druhá politicky v teorii antiimperialismu, jak vznikala v průběhu zápasu o svobodu na marxisticko-leninském základě, který v něm přežil.

V úvodu své knihy mluvíte o džihádizaci ducha. Co rozumíte pod tímto pojmem?

Dva rozdílné procesy. Na jedné straně je to uvnitř ummy (světové muslimské komunity) a pod vlivem radikálních islamistů tendence konstituovat džihád jakožto šestý pilíř islámu, což je vzhledem k tradici hereze. Podle islamistické ideologie má dobrý muslim praktikovat džihád proti různým kategoriím nepřátel, především proti Američanům a v širším smyslu Zápaďanům a Židům. Avšak k džihádizaci muslimského ducha se přidává i džihádizace bojů vedených na Západě přímo Zápaďany proti světovému americkému imperialismu a sionismu. Třídní boj na mezinárodní úrovni se stále více stává svatou válkou proti novým inkarnacím ďábla, tedy Spojeným státům a Izraeli. To je poslední metamorfóza nynějšího staronového revolučního antikapitalismu.

Islamistický džihádismus je zdrojem inspirace, ba přímo normativním modelem pro revolucionáře 21. století. Exkomunisté odhodivší své marxistické názory se dožili nové božské zvěsti, že totiž rozsáhlé sítě fanatiků řízené jinými fanatiky jsou schopny se postavit imperialistickým silám vAfghánistánu, Libanonu či Iráku.

Co podle vás vysvětluje fakt, že Velká Británie, Nizozemsko a Kanada jsou západní země nejvíce zasažené tím, co nazýváte intenzivní fundamentalistickou islamizací?

Základním faktorem islamizace západních národů je institucionalizace multikulturalismu, která jde ruku v ruce s oslabením laické veřejnosti. Multikulturalismus jakožto sociopolitický systém zakládá multikomunitní společnost, v níž si ideologičtí předáci islamismu (ať už fundamentalisté nebo džihádisté, umírnění nebo extremisté) žijí jako ryby ve vodě. Mohou si svobodně a s právní podporou organizovat své sítě, rozšiřovat pole propagandy a znásobovat provokace, jimiž testují obranyschopnost společností, které je přijaly; v případě extremistů i připravovat atentáty. Teprve po roce 2000, po vlně islamistických atentátů zahájených útoky z 11. září 2001, začal být multikulturalismus některými odborníky a politiky zpochybňován - hlavně ve Velké Británii a v Nizozemsku.

Není přehnané tvrdit, jak to děláte vy, že nenávist k Západu je jen rozšířená nenávist k Židům?

Analyzuji spíš zpětné vazby mezi velkými nenávistmi. Ovšem Židé, kteří jsou v očích svých nepřátel zcela pozápadnělí, mohou představovat tu nejreprezentativnější a zároveň nejodpudivější podobu Západu. Na druhé straně je Západ vnímán a odsuzován jako požidovštělý (sionizovaný), podřízený židovsko-sionistické nadvládě, nasáklý židovsko-sionistickými hodnotami a může být obnoven jen na základě judeofobních obvinění: krátce řečeno, judeosionizovaný Západ je odpudivější (především v určitých arabsko-muslimských kruzích) než Západ pouze kapitalistický, imperialistický a neoliberální.

Napsal jste: Ve Spojených státech i v Evropě je mnoho neolevicových intelektuálů židovského původu, kteří aktivně praktikují sebenenávist, především paktováním se se zapřisáhlými nepřáteli Izraele. Čím si tu sebenenávist vysvětlujete?

Je to poznámka, která má jen popisnou hodnotu: nic nevysvětluje. Jen upozorňuje na celou řadu otázek. Je to konstatování, které logicky vede k tázání se na podstatu židovské identity. Jak rozsáhlý problém! Můžeme upozorňovat na osobní zájmy nebo na osobní identifikaci s nepřítelem. Zbývá ověřit hypotézy o životních drahách intelektuálů, kteří se narodili jako Židé, ale poté, co se vzbouřili proti židovskému žaláři (slovy Jeana Daniela), se bez jakékoli citlivosti stali Nežidy, a to buď výslovně (dnes nepříliš častý případ), nebo nepřímo (u většiny pozorovatelných případů). Tuto kategorii ve Spojených státech nejlépe ilustruje pokrokový Noam Chomsky se svým žákem Normanem G. Finkelsteinem: dva radikální antisionisté, kteří se neváhali spojit s popíračským prostředím. Tento jev však není nový. Jako všechny národy má i židovský národ své odpadlíky a zrádce.

Jak si vysvětlujete amerikanofobii současných intelektuálů?

Antiamerická posedlost mnoha současných intelektuálů je ve většině případů pozůstatkem komunistické víry nebo marxismu z mládí. Je neoddělitelná od radikálního antisionismu. Je to způsob, jakkoli pomýlený, jak zůstat revolucionáři. Stačí jim, že svými litaniemi obviňují nové pány světa a vychvalují dobrý a nešťastný lid. Marxistická vize třídního boje se mění v polospiklenectví, jež staví ty zlé nahoře proti těm dole - nevinným trpícím obětem. Tito angažovaní intelektuálové myslí i nadále v hypermorálních pojmech a manichejských perspektivách. Diabolizační populismus je způsob, jak si dodat levicovou identitu v politicko- intelektuálním kontextu, kde se levice, zbavená svého strukturačního kontextu, tedy komunistické utopie, stala nedefinovatelnou. Přišla dokonce i o svůj hlavní ideologický prapor, o myšlenku pokroku, která jí dlouho umožňovala jasně se distancovat od pravice. Neboť právě liberální pravice jí vzala témata jako hnutí, změna a neustálá reformovatelnost. Je mnoho intelektuálů, kteří si dnes opatřují militantní náhradní identitu právě pomocí dvojice radikálního antisionismu a amerikanofobie. Protože levicovost, i když není zcela jasné, v čem spočívá, je stále hodnocena pozitivně.

Osvícenský univerzalismus podle vás není absolutní zbraň proti antižidovským vášním. Co tedy zbývá?

Pokud obrat k osvícenskému univerzalismu není absolutní zbraň, přesto nám může v určitých situacích poskytnout dobrou službu. Například tváří v tvář radikálnímu islamismu, který označuje laickou veřejnost jako židozednářský jed, se lze opřít o požadavek univerzalismu, nesený principem rozdělení moci světské a duchovní, tedy o dědictví osvícenství. Je ovšem kontraproduktivní útočit na současnou islamistickou judeofobii na základě návratu k militantnímu ateismu těch osvícenských filosofů, z jejichž kritiky náboženství se sytila i moderní judeofobie (vezměte jen barona d'Holbacha). Co se týče deisty Voltaira, tolerantního myslitele a vynálezce moderního antijudeochristianismu, není to právě vhodný příklad, který by nás mohl poučit o judeofilii.

Ti, kdo chtějí potírat obraz židovského spiknutí nebo židovských křižáků, který šíří al-Káida, si nepomohou odkazy na antižidovského polemika, který útočil na Židy mimořádně jedovatě a nazýval je podněcovateli náboženské intolerance, o čemž svědčí stať Židé z jeho Filosofického slovníku: Je to jen národ ignorantů a barbarů, v němž se od nepaměti pojí špinavá lakota s nejohavnějšími předsudky a nevykořenitelnou nenávistí k národům, jež je tolerují a činí je bohatými. Přesto není třeba je upalovat.

Co odpoví historik jako vy na otázku, jak je možné, že se antižidovské předsudky mohly udržet po tolik staletí?

Je to jeden z nejzapeklitějších problémů, s nimiž se snaží vypořádat všichni filosofové, antropologové, sociologové a historici, kteří se pustili do zkoumání problému, který Robert Wistrich přesně pojmenoval jako nejdelší nenávist. Jsem toho názoru, že stará judeofobie se bývala mohla stát pouze jednou z mnoha forem xenofobie, kdyby ji neintegrovala a znovu nezformulovala křesťanská doktrína, jež jí poskytla teologické ukotvení a touto formou přispěla k jejímu univerzálnímu rozšíření. Spor Církve se Synagogou nezabránil západním dějinám, aby se neutvářely jako dějiny židovsko-křesťanského Západu. A kvůli ústřednímu bodu historie Izraele pro křesťany (kteří se považovali za opravdový Izrael, Verus Israel) se stará témata útoků proti Židům a judaismu neustále opakovala, a to i v moderním světě v období dechristianizace, kdy se od konce 18. století násobily sekularizované formy judeofobie ve spojení s významnými politickými ideologiemi (s nacionalismem, socialismem atd.).

Poslední etapa dlouhého přenosu antižidovských představ pochází z období její globalizace. Judeofobní témata a xenofobní stati se staly předmětem rozšířeným na mezinárodní úrovni a staly se ideologickým základem, který je a může být univerzálně sdílen.

Rozvíjíte hypotézu, že se dnes nacházíme v blízkosti mytické konfigurace sil a že tento mytický příběh nutně odpovídá sociální poptávce. Jak to vysvětlíte?

Vezměme si současné výmysly o americko- sionistickém spiknutí. Zastávám hypotézu, že za současného stavu rostoucí komplexity našich společností, které jsou zároveň společnostmi techno-vědeckými a valorizujícími znalosti, se poptávka po vědomostech zrychluje zdvojnásobeným pocitem ignorance a neschopnosti. V důsledku globalizačního chaosu se dnes zdá, že nejasnost roste spolu s nejistotou vyvolávající zmatek a sytící úzkost. Tváří v tvář nejasnému vývoji se mýtus o spiknutí upevňuje a vede k jednoduchým odpovědím. Víra ve spiknutí poskytuje iluzi nebo možnost vysvětlení událostí, které se jeví jako nepochopitelné. To je základní funkcí tohoto mýtu. Užitečnost teorie spiknutí tkví v tom, že odpovídá na společenskou poptávku. Věřit ve spiknutí znamená dát smysl tomu, co ho zdánlivě nemá, a tudíž zneklidňuje. Jednoduchost odpovědí je základem bahna brutality ztracenců tohoto globalizovaného světa. Teorie o spiknutí jsou součástí jednoduchých, ale zároveň falešných i užitečných teorií. Jsou užitečné, protože uspokojivě odpovídají na sociální poptávku a protože nestrpí kritiku. Poskytují iluzi, že tím, že odhalíme všechna strašlivá tajemství, jež údajně hýbou dějinami, se staneme jejich pány. Politika stále ještě nevystoupila z věku mýtů.

Proč se francouzské politické a mediální elity projevují tak antiizraelsky?

Musíme si uvědomit tři věci. Především se velká část západních elit po roce 1980 obrátila k vizi nové skvělé budoucnosti: budoucnosti postnacionálních společností, jinými slovy budoucnosti kosmopolitní demokracie, která povede k zániku národních států, vnímaných jako trapné přežitky. Přitom Izrael je demokratický národní stát, charakterizovaný právě silnou demokracií. Je ztělesněním zneklidňující výjimky a sama jeho existence je vnímána jako skandál. Dále: Izrael, velká regionální síla, je spojován se Spojenými státy, světovou hypervelmocí, a útočí se na něj stejně jako na USA ve jménu antiimperialismu. Jistě víte, jak hluboko je ve Francii zakořeněný antiamerikanismus. Všeobecný populismus roste z nenávisti k moci na základě polemické směsi: moc rovná se nespravedlnost. Jako kdyby slabí museli být vždycky spravedliví! A konečně - francouzské elity přijaly za svou de Gaullovu pozici, kterou zaujal v listopadu 1967 po šestidenní válce: zuřivý antiizraelismus spojený s proarabským postojem.

Mluvíte o slabosti a zbabělosti mezinárodní komunity, v první řadě evropské, která dnes podporuje tábor nepřátel západní demokracie...

Západní země jsou dnes jako nikdy předtím v historii konfrontovány s islamistickým terorismem al-Káidy a s hrozbami islámsko-teroristických států (s Íránem v čele). Vlažný postoj evropských elit vůči násilnostem v prostředí islamistů, kteří těžili ze znechucení nad zveřejněním karikatur proroka Muhammada, ukazuje, jak se poznenáhlu prosazuje logika raději zelení než mrtví. Známe slabosti pluralistických demokracií tváří v tvář jejich rozhodnějším nepřátelům, které odmítají rozpoznat jako takové. Podceňování nepřítele je opium blahobytných západních společností, které sní o tom, že žádné nepřátele nemají nebo že mají nepřátele, které lze tolerovat. Jenomže tolerance není politika, tím méně v mezinárodním kontextu. Bojím se, že se v naší stárnoucí Evropě znovu rodí duch mnichovanství. Lze se obávat vzmachu evropského neutralistického proudu, který jde ruku v ruce s kapitulací před islámským terorismem a společně s ní slaví své zásnuby na troskách transatlantických vztahů a opuštěním Izraele.