Jiří Kars: Akt, 1909
V minulých dnech se vrátila do Kralup významná kolekce obrazů Jiřího Karse. V době nepřetržitých mediálních sporů o návrat Muchovy Slovanské epopeje z Moravského Krumlova do Prahy tato událost nevzbudila téměř žádnou pozornost. Pravda, dosavadní správce obrazů Městské muzeum Velvary ani Městské muzeum v Kralupech nejsou v neřešitelném sporu, jde pouze o dočasnou výstavu, která připomíná letošní 130. výročí narození a 65. výročí úmrtí našeho malíře. Vystavené obrazy však patří k souboru uměleckých děl, který Jiří Kars odkázal rodnému městu a jejichž příběh je snad ještě zamotanější než osudy odkazu Alfonse Muchy. Jako by v Česku něco darovat znamenalo jen nekonečné množství problémů bez naděje na šťastný konec.
Z kralupského mlýna
Podle matriky izraelské obce ve Velvarech přišel Jiří Kars na svět jako Georg Karpeles dne 2. května 1880 v kralupském domě č. p. 7, kde jeho otec Vilém od roku 1875 budoval průmyslový mlýn, který dodnes tvoří jednu z dominant města. Karpelesovi bydleli v dnešní Žižkově ulici, v níž tehdy své živnosti provozovala většina kralupských židovských rodin. Na počátku roku 1906 si rodina změnila své příjmení na Kars.
Malý Georg od dětství rád kreslil a zřejmě netoužil po ničem jiném než se stát umělcem. První podněty k tomu získal setkáním s malířem a rodinným přítelem Karlem Svobodou- Suchdolským (1860-1940), který malého Karse portrétoval. Jestliže dojmy z mládí zanechávají v duši trvalé stopy na celý život, jsem si jist, že protiva mezi zaměstnáním mého ustaraného otce a klidnou prací malíře, tvořícího s úsměvem, na mne hluboce zapůsobila a vedla moje tužby k životu spíše romantického směru,
napsal o tom později. Otec o synových sklonech nechtěl ani slyšet, později na naléhání matky a známého mecenáše Alexandra Brandejse ze Suchdola přece jen ustoupil. Po ukončení gymnázia v Praze vyrazil mladý Kars na studijní cestu do západní Evropy, na podzim 1899 začal studovat současně na akademii a dějiny umění na univerzitě v Mnichově (univerzita byla podmínkou otce). Stal se žákem Franze Stucka (1863-1928), jehož symbolismus mu však byl již velmi vzdálený. Daleko silněji na něj v následujících letech zapůsobil impresionismus Maxe Liebermanna (1847-1935). V Mnichově poznal i některé pozdější přátele, k nimž patřili Vasilij Kandinskij, Alfred Kubin či Paul Klee. Studia v Mnichově Kars ukončil v roce 1905, kdy zde poprvé vystavoval se spolkem Secession. V roce 1906 cestoval nejprve do Španělska a Portugalska, v létě do Hamburku a na sever Německa, následujícího roku znovu do Paříže a Madridu. Když se v Praze na jaře 1907 připravovala první výstava mladých malířů skupiny Osma, Kars se k nim navzdory osobnímu přátelství a pozvání nepřipojil, protože právě připravoval výstavu svých obrazů ze Španělska v Rudolfinu. Roku 1908 odešel znovu do Paříže, která se mu stala domovem a hlavním působištěm téměř na tři desetiletí.
Max Horb: Portrét Jiřího Karse, 1906
Pařížan
V Paříži se v Karsově tvorbě projevily nejprve fauvistické vlivy Henriho Mattise a jeho přátel, již kolem 1910 však začal pod vlivem Paula Cézanna, Georgese Braqua a Pabla Picassa užívat výraznější kubistickou stylizaci, vždy se však snažil jít vlastní cestou a samostatně rozvíjet vlastní styl. Na Montmartru, kde v ulici Coulaincourt č. 89 po léta bydlel, se stýkal s řadou umělců - už dříve ve Španělsku poznal Juana Grise, později v Paříži Georgese Braqua, Andrého Deraina, Maurice Vlamincka, Aristida Maillola, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Julesa Pascina či Susanne Valadonovou a jejího syna Maurice Utrilla. Mezi Karsovy blízké přátele náleželi i básníci Guillaume Apollinaire, Max Jacob, André Salmon či Španěl Juan Chabas.
S vyhlášením první světové války se Kars musel vrátit domů a téměř celou válku strávil na haličské a ukrajinské frontě, odkud si přinesl náčrtníky plné kreseb zdejších venkovanů i vojáků. Po válce se jeho expresivní a kubizující styl pod vlivem civilismu a novoklasicismu zklidnil, tvary získaly jasnější obrysy i živější barevnost. Ve 20. a 30. letech úspěšně vystavoval v pařížských salonech i v řadě evropských metropolí. Kromě Francie miloval především Španělsko. Roku 1933 si se svou ženou Norou zařídili v tehdy ještě turistikou nedotčeném přímořském městečku Tossa de Mar (asi 50 km od Barcelony) dům, který se měl stát jejich letním útočištěm. Zde Kars hodně maloval a obrazy odtud patří k jeho nejzajímavějším. Do historie dnes rušného letoviska vešel Kars také jako spoluzakladatel městského muzea a inspirátor zdejších soutěží v rychlém malování. Roku 1936 se však museli Karsovi oblíbeného tuskula narychlo vzdát - vyhnala je španělská občanská válka.
Jiří Kars: Podobizna ležící ženy, 1909
Na útěku
Ačkoli žil převážně v Paříži, každoročně zasílal své nové obrazy také k výstavám do Prahy a nejméně jednou do roka zajížděl domů k delšímu pobytu, zprvu do rodných Kralup, později do Prahy, odkud podnikal rozmanité výlety po republice, několikrát byl s manželkou hostem také v Potštejně u hraběnky Marie Dobrzenské (1889-1970). Koncem 30. let se Karsovi rozhodli pro definitivní návrat do Československa. Předehrou k němu měla být velká Karsova retrospektiva v pražském Mánesu v lednu a únoru 1937, jejíhož zahájení se účastnil i prezident Beneš. Po výstavě Kars pobýval nějakou dobu ve Veselí na Moravě, navštívil také Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž krajina a lidé jej doslova uchvátili. V červnu 1938 si Karsovi zařídili byt a ateliér na pražských Vinohradech, příliš dlouho se z něj však netěšili. Po Mnichovu se překotně stěhovali zpátky do Francie, usadili se v městečku Anse, po porážce Francie žili nějaký čas v Lyonu, kde Kars ještě v letech 1941 a 1942 uspořádal dvě výstavy svých děl. Když německá vojska obsadila jižní Francii, uprchl narychlo 17. prosince 1942 k sestře Else Werflové do Curychu. Tam se obtížně živil malováním nevelkých obrázků, psychicky trpěl v důsledku zpráv o pronásledování a smrti svých přátel i provokacemi agentů gestapa. Když se konečně vracel do osvobozené Francie, spáchal 5. února 1945 v hotelu v Ženevě sebevraždu - a stal se tak další z mnoha podobných obětí šoa.
Rodný dům J. K. v Kralupech, foto kolem r. 1900.
Složitá cesta domů
Ve vinohradském bytě zůstala po útěku Karsových kromě jiného také Karsova sbírka moderního umění, která zahrnovala na 150 grafických listů jeho přátel, kresby s věnováním, akvarely i několik desítek obrazů od předních umělců pařížské školy. Mimoto zde bylo uloženo na 150 jeho vlastních děl, od kterých se nechtěl nikdy odloučit. Celou sbírku chtěl odkázat městu Kralupy nad Vltavou, jak to nejednou zdůraznil při návštěvách Krajinského muzea. Po okupaci zbytku českých zemí gestapo hned v březnu 1939 zabralo byt Karsových a zabavené obrazy předalo do komisního prodeje v Horejšově obchodu s uměním na Národní třídě. Do konce války Karsova sbírka moderního umění zmizela a z jeho vlastního díla zůstalo jen několik desítek olejů, které se lidé za okupace asi báli kupovat. Všechna tato díla byla v roce 1945 jako sporné vlastnictví úředně zabavena - a když po únoru 1948 majitel obchodu emigroval, připadla znovu státu.
Posledním přáním Jiřího Karse bylo, aby odpočíval v rodinné hrobce ve své vlasti. Jeho manželka, paní Nora Karsová, se nakrátko vrátila z Paříže do Československa koncem roku 1945, ale pro složitost poválečných poměrů se převezení ostatků ani převzetí pozůstalosti nemohlo realizovat. Přijela do Prahy ještě roku 1949, kdy byly v polovině června za účasti hrstky známých ostatky Jiřího Karse, rytíře francouzské Čestné legie (1937), uloženy do rodinné hrobky na Novém židovském hřbitově v Praze. Zároveň se paní Karsová pokusila získat nazpět alespoň zbytky obrazů svého muže z vinohradského bytu. Shodou okolností však byly zbývající obrazy nedlouho předtím ze skladu Horejšova obchodu odcizeny a podařilo se je vypátrat až po odjezdu paní Karsové do Francie.
Jiří Kars: Nalezení Mojžíše, 1921
Tím však celá anabáze ještě neskončila. Zachráněné torzo malířovy pozůstalosti (54 obrazů a 9 náčrtníků) darovala Nora Karsová městu Kralupy nad Vltavou a vyplnila tak alespoň zčásti přání svého manžela. Město ale tehdy žádné výstavní prostory nemělo a asi ani příliš chuti se ve věci angažovat. Obrazy s rozpaky posléze skončily v Okresním vlastivědném muzeu na zámku v Nelahozevsi. V polovině 50. let se sbírky ujali místní umělci Ladislav Čepelák a Jiří Corvin a některé obrazy napnuli na rámy a provizorně rozmístili ve stísněných prostorách muzea. O něco později vznikla ve Velvarech v budově radnice tzv. Okresní galerie, kde konečně mohla být všechna díla vystavena. V souvislosti s reformou státní správy v roce 1960 byl však zrušen kralupský okres a tedy i okresní muzeum a jeho velvarská část připadla okresu Kladno. Pro nedostatečnou návštěvnost byla velvarská galerie zrušena a Karsovy obrazy přešly do majetku Středočeské galerie, později byly převedeny do Okresního muzea Kladno, které je předalo zpátky do správy Městskému muzeu ve Velvarech, kde bylo od té doby několik Karsových obrazů vystaveno na stěnách koncertního sálku.
Při návštěvě Prahy v roce 1949 paní Karsová přislíbila, že městu Kralupy věnuje také malý kvaš, na němž Karsův blízký přítel Maurice Utrillo zachytil podle fotografie jeho rodný dům a mlýn v Kralupech. Tento malý obrázek, který Kars velmi miloval, poslala v listopadu 1964 městu Kralupy diplomatickou poštou a spolu s ním dvě cenné Karsovy busty od sochařů Guye Monoda a Chany Orloff. Městská rada převzala tento dar 30. ledna 1965, několik dní poté, co Nora Karsová 20. ledna v Paříži zemřela.
M. Utrillo: Mlýn Karsových v Kralupech, 1931.
Po půl století
Trvalo více než padesát let, než byla na kralupském mlýně v roce 1998 odhalena (mimochodem zdařilá) pamětní deska Georgese Karse od Josefa Hvozdenského. Od té doby je také menší - postupně obměňovaná - výstava Karsovy umělecké pozůstalosti instalována nejen v koncertním sále v Městském muzeu ve Velvarech, ale také v Seifertově síni v Městském muzeu v Kralupech. Současná kralupská výstava představuje 45 obrazů převážně ze sbírky velvarského muzea, doplněné zápůjčkami z galerií v Chebu, Karlových Varech, Litoměřicích a z Galerie hl. města Prahy. Potrvá do 14. listopadu 2010 a můžeme ji všem čtenářům doporučit.
Text vznikl na základě studie a vzpomínek O. Špecingera.