Škola pro vyučování náboženství - Religionsschule

Vedle židovské obecné, a od roku 1939 také hlavní školy, které zajišťovaly všeobecné vzdělání podle tehdy platných učebních osnov Československé republiky, fungovala na adrese Jáchymova 3 také židovská náboženská škola. Židovské děti měly tak v Praze dvě možnosti, jak získat vzdělání ve svém náboženství, které bylo tehdy součástí školního vzdělání. Učitelé náboženství většinou docházeli do vybraných škol a židovské děti chodily na jejich hodiny. Mohly však také navštěvovat židovské náboženské školy se svými vrstevníky z jiných škol.

Škola Talmud-Tora (1905-1926)

Školu náboženství, zprvu označovanou jako škola Talmud-Tora, provozovala Pražská židovské obec. Ředitelem školy byl pražský rabín a byl zodpovědný přímo Židovské obci. Budovu v Jáchymově ulici, od samého počátku koncipovanou jako budovu pro školní účely, však náboženská škola nevyužívala celou, a tak zde od roku 1920 našla místo i obecná škola. Obě školy zde fungovaly vedle sebe a doplňovaly se ve výuce. Ne všechny děti, které chodily do náboženské školy, navštěvovaly židovskou obecnou školu. Škola náboženství, na rozdíl od obecné školy, vyučovala paralelně ve dvou jazycích – v češtině i v němčině.

Ředitelem školy byl od roku 1905 rabín dr. Heinrich Brody ¹, který v budově v Jáchymově ulici rovněž bydlel a kterého v polovině dvacátých let vystřídal Šimon Adler. Ve školním roce 1923/24 bylo do školy zapsáno 51 dětí: z německých škol 35 (8 chlapců a 27 dívek) a z českých 16 (13 chlapců a 3 dívky). V téže době se projevila i jistá nespokojenost s vedením této školy, židovská reprezentace podotýká, že škola neposílá výkazy sama od sebe, ale musí být upomínána ². V prosinci roku 1925 volala obec pro nutné reformě této školy, jelikož byla nespokojena se stavem, který na škole panoval ³. 

Škola náboženství (1926-1942)

Od školního roku 1926/27 byla škola otevřena v transformované podobě jako škola náboženství - nové označení školy bylo Škola pro vyučování náboženství - Religionsschule ⁴.

Škola měla dvě oddělení, v jednom byla vyučovacím jazykem čeština a ve druhém němčina. Ředitel školy měl ovládat oba dva jazyky. Prostory potřebné pro školu byly vzaty z fondu místností patřící židovské obci. Ve školním roce 1926/27 zde vyučovali v českém oddělení Jiří Langer a Bedřich Knöpfelmacher a v německém oddělení d r. Šimon Adler a dr. Tobiáš Jakobovitz. Propagace školy byla zajištěna pomocí tištěných letáků, které byly rozdávány v synagogách.

19. října 1926 byla svolána porada pro rodiče a 21. a 22. října 1926 probíhal zápis. Vyučování bylo oficiálně zahájeno 25. října 1926 a již před tím byl zahájen kurs rabína Adlera pro žáky středních německých škol s 20 účastníky ⁵. Škola měla 4 třídy a vyučovalo se náboženství, dějeprava a hebrejština. Dr. Adler vedl současně i večerní kurzy v němčině. České večerní kurzy probíhaly paralelně. Německé kurzy byly dva, český jeden. V sobotu odpoledne se konala bohoslužba pro mládež v Klausové synagoze ⁶.

I tato škola pořádala závěrečné slavnostní večery, které byly spojeny se slavnostní bohoslužbou - na konci školního roku 1926/27 si reprezentace pochvaluje hojnou účast obecenstva na této slavnosti, což prý dobře posloužilo propagačním účelům a ředitelství školy mělo být uděleno písemné poděkování. Tehdejší ředitel náboženské školy Šimon Adler píše ve své zprávě o činnosti školy, že v prvním pololetí školního roku 1926/27 navštěvovalo vyučování celkem 119 žáků, z toho 75 německé oddělení a 44 české oddělení. Večerní kurzy navštěvovalo průměrně 8 česky hovořících a 20 německy hovořících posluchačů. Vyučování bylo rozděleno do 4 ročníků a vyučovalo se hebrejštině, dějepravě a náboženství ⁷.

Osnovy pro vyučování náboženství

V zápisech schůzí reprezentace se dochovaly osnovy pro vyučování náboženství na obecných a občanských školách z roku 1934. Hlavním cílem výuky židovského náboženství byla náboženská a mravní výchova mládeže a jeho schopnost zúčastnit se židovského náboženského života. Výuka měla žáky seznámit nejen s dějinami a jednotlivými modlitbami, ale i s mravním a dějinným významem víry v Boha. Během výuky hebrejštiny se mělo dítě naučit základním modlitbám a porozumět vybraným místům bible. V rámci náboženské výuky, která ale měla být úzce svázána se zbytkem náboženského vyučování, se žáci měli seznámit hlavně s židovskou etikou a se základními myšlenkami židovství. Nesmí se zapomenout na symbolický význam jednotlivých rituálních předpisů, aby se je žáci neučili pouze mechanicky. Učitel nesmí zapomínat na to, že vedle výuky má i vychovávat. Má žáky zaujmout a nalákat k tomu, aby se sami dále vzdělávali o židovské problematice další četbou. Učitel měl žáky seznámit také se strukturou a poměry náboženských obcí, ale v žádném případě nesměl žáky ovlivňovat pro tu či jinou politickou stranu. V neposlední řadě měl ve svých žácích prohlubovat lásku k československé republice. ⁸ 

Z dobového tisku

Novinář Jaroslav Rokycana (vlastním jménem Jaroslav Polák) napsal do Věstníku Židovské obce náboženské v Praze v listopadu roku 1934 článek s názvem O vyučování židovskému náboženství na českých školách v Praze, kde shrnuje své poznatky o stavu vyučování židovského náboženství na obecných a středních školách. Jaroslav Polák-Rokycana byl v druhé polovině třicátých let inspektorem pro náboženské vyučování.

Popisuje svoji návštěvu na hodinách vyučování jednak na většinových školách a také na židovské škole náboženské obce. Vyučování na většinových školách má podle jeho slov jeden velký nedostatek, a to ten, že je náboženství vyhrazeno málo času. Tím, že budou rodiče posílat své děti na náboženské vyučování do Jáchymovy ulice, dojde podle Rokycanových slov ke zlepšení situace. Zde v porovnání s jinými školami děti zvládaly čtení hebrejských textů plynule, což se o ostatních školách prý říct nedalo. A pozoroval i zájem dětí o vyučování: Děti mají zřejmě veliký zájem na předmětu vyučovacím, stále se hlásí vášnivě a ctižádostivě odpovídají a se dotazují. Návštěva školy náboženství při isr. obci pražské je velmi prospěšná a doporučuji ji vřele nejen všem židovským dítkám na školách pražských, ale i otcům, jichž děti tu školu frekventují. V přečetných případech byla by jim taková hodinka velmi prospěšná. ⁹

Obraz v beletrii

Náboženská škola v Jáchymově ulici se dostala i do beletrie, takto ji ztvárnil ve své knize Kat beze stínu spisovatel František R. Kraus:

Chodili spolu do náboženské školy 'Talmud-Thora', dvakrát týdně, od čtyř do šesti, a v neděli dopoledne. Jak hlučná byla jejich třída! A co teprve po vyučování, to ožila celá Jáchymova ulička. Dováděly tu hordy kluků, křičelo se, dupalo, běhalo, pralo se to jedna radost. A taky se 'taušovalo', na ulici se vyměňovaly známky, obrázky, reklamy, zrcátka, kuličky za míčky, tužky za gumu, křišťály za omalovánky. (...) Jáchymovkou prostě vířilo mládí. Uprostřed ulice se také odehrávaly urputné fotbalové boje. Hrálo se tu až pět zápasů najednou, hřiště vedle hřiště. 'Gólštangle' byly znázorněny čepicemi a kabáty, pohozenými na holou dlažbu. A všude fungoval rozhodčí s trylkující píšťalkou v puse. Zvládal všechna hřiště najednou - Egon Ervín Kisch.

Na konci prvních schodů, vedoucích do 'talme', byl v rohu zavěšen obrovitý zvon, 'Kardinál' se mu říkalo. Byl umístěn ve velké dřevěné žlutě natřené skříni, do které obrovitý tlustý školník Klein ukládal modlitební knížky. Každou hodinu na něj třikrát mohutně zazvonil. Občas také svěřil kožené opratě znovu některému z kluků. 'Dubem běž zvonit', zařval 'slon' Klein do třídy, kde právě chlapci seděli za obrovského bengálu na lavicích. Starý dobrák, bělovlasý a bělovousý rabín Leipen, s dvojími brýlemi na nose a s černou čepičkou na krásné hlavě, mluvil většinou do prázdna. Vždyť kluci pod lavicí hrály drápky, knoflíky, tyčkrdle nebo špačka, šťouchali se a kopali a vzadu lezly po kolenou kolem třídy a sázeli se kolikrát jí na téhle 'parolodi Titanic' objedou, aniž by je Leipen viděl. Ale to už Karel Dub sbíral všechny učebnice hebrejštiny, 'Lehrbücher der hebräischen Sprache', vydané u Pachelesů nebo u Brandejsů v Celetné. Teď si je narovnal před břicho a hajdy ke zvonu. Padne-li mu některá na zem, musí jí zvednou a dvakrát políbit. Teprve potom může všechny odložit a třikrát mohutně zazvonit cililink, cililink, cililink! Hurá! A chlapci nečekají až je dobrácký Leipen propustí, již vyrazili z lavic, tlačí se u dveří a hrrr, již letí dolů po schodech do uličky, kde se vyrovnávají účty. Vždyť už mezi vyučováním na sebe pokřikovali: 'Jen počkej po talme!' To pak lítají Jáchymovkou koňské koblížky, křičí se a pere se snad každý s každým. Za chvíli jsou tu i 'órlové', křesťanští kamarádi, s kterými se pak jde na Letnou, kam se dá dostat po mostě Svatopluka Čecha podél električky, aby se nemusel platit krejcar mostného starému bručounovi v kase.¹⁰