Blíží se přelom roku. Vstupujeme do třetího tisíciletí světového kalendáře a do roku 5761 kalendáře židovského. Za ta dlouhá staletí se odehrálo vedle pokroku a vývoje civilizace i mnoho špatných a opovrženíhodných událostí. Snad nejhorším, pokud se týče utracených nevinných životů, bylo právě končící století.
Vzpomínáme při této příležitosti na rok 1938-39, kdy jsme byli připraveni bránit naši demokratickou republiku. Vše skončilo jinak. Přišla tuhá léta poroby. Tehdy jsem byl svědkem odsunu židovských spoluobčanů. V té době zmizel i jeden můj spolužák, Viktor Deutsch, jehož celá rodina zahynula v koncentračním táboře. Jemu se podařilo uprchnout přes Maďarsko a Jugoslávii na Západ. Celou válku sloužil jako československý voják v Anglii, Africe a na Středním východě. Po válce se nakrátko vrátil a znovu musel odejít. Až v roce 1989 našel definitivně domov ve své vlasti. Bohužel zcela sám, bez příbuzných. Po jeho návratu jsme se opět, alespoň písemně, setkali. Celou anabázi své rodiny mně vylíčil v dlouhých dopisech. Bylo to otřesné, když jsem si uvědomoval, co všechno museli za posledních 50 let prožít. Potěšila mě jen zmínka o tom, jak vnikal do medicíny, když ještě asistoval mému otci u operací, a jak mu to v exilu pomohlo.
To vše se mi znovu promítlo před očima, když jsem stál v Památníku holocaustu v Jeruzalémě a hleděl do plápolajících plamínků u jmen koncentračních táborů. Vrchol všeho byl památník půldruhého milionu umučených židovských dětí. Stál jsem otřesen při pohledu na jména tolika umučených a znovu si promítal v duchu film událostí té hrozné doby. Moje totální nasazení v Říši bylo jen škrábnutí proti hrůzám a bolestem, které museli prožít ti druzí. To jsem si poprvé uvědomil při návštěvě Osvětimi,když jsme s manželkou stáli předskleněnými vitrínami se statisíci brýlí, kupami vlasů, bot a dalších pozůstatků mučených. O tom všem se ani nedá psát. Je to tak strašné, že slovy se to nedá vyjádřit. V Jeruzalémě jsem se setkal znovu s drásajícím obrazem barbarské nacistické minulosti...
Z Památníku holocaustu jsem odcházel v tísnivém rozpoložení. Znovu jsem si promítal tisíciletou historii tohoto světem štvaného národa. Útlak, opovržení, vyhlazování, vynucený exodus z Kenaánské vlasti do celého světa, kde na ně čekala ghetta a pronásledování. Je to zázrak, nebo síla víry, která dovedla zachovat jejich soudržnost a po tisíci letech je vrátit zpět do svobodné vlasti? Myslím, že tito hrdinové mají být na co hrdí. Vždyť když se prohrabávám myšlenkami v dějinách ne tak vzdálených, ale jen v uběhlých staletích, vidím některé národy žijící v kompaktním celku, ale obklopeny masou velkých a nepřátelských přemožitelů, které nedovedly odolat a postupně se nechaly zcela asimilovat. Například nejbližší lužičtí Srbové. A Židé? Jejich kalendář, jak už jsem uvedl, nese datum 5760 let. Národ bez země, rozprášen po zeměkouli, jen se zbytky hebrejštiny, nemající žádné vedení kromě své víry, přežil. Nezbývá, než smeknout.