V době mezi Vysokými svátky, v polovině září 1999, se v synagoze frankfurtské čtvrti Westend konalo pietní shromáždění k uctění památky zesnulého Ignatze Bubise, předsedy Ústřední rady Židů v Německu. Mezi více jak tisícovkou smutečních hostů se objevily špičky současné i minulé politické reprezentace Spolkové republiky včetně kancléře Gerharda Schrödera, který byl jedním z řečníků. Vedle zahraničních delegací a zástupců diplomatického sboru se smutečního aktu zúčastnil i spolkový prezident Johannes Rau a jeho předchůdce Roman Herzog, ministři zahraničí Joschka Fischer a Hans-Dietrich Genscher, bývalá předsedkyně Bundestagu Rita Süssmuthová, předseda bavorské vlády H. Stoiber a mnoho, mnoho dalších. Za Ústřední radu uvítal přítomné dr. Salomon Korn, člen prezidia. Dále pak promluvila paní Charlotte Knoblochová, místopředsedkyně Rady a předsedkyně Židovské obce v Mnichově a Horním Bavorsku, která vyzdvihla Bubisovy zásluhy nejen o židovskou komunitu v současném Německu (téma pro mnohé velmi diskutabilní - Židé v Německu, nebo němečtí Židé?), ale i jeho roli při budování vztahů mezi Němci a Židy. Teatrální projev tajemníka Světového židovského kongresu Israela Singera by asi zaujal hlavně americké publikum, avšak i v kultivovaném německém obecenstvu vyvolal celkem příznivý ohlas. Roland Koch, ministerský předseda Hesenska, připomněl Bubisovu roli nejen jako představitele židovské komunity, ale i významného liberálního politika. Michel Friedman, v kuloárech mnohými považován za Bubisova nástupce, je v Německu velmi populární, v poslední době díky vlastní televizní talk-show. Ve svém projevu zmínil - ostatně jako většina řečníků - jeden z klíčových momentů posledních let Ignatze Bubise - kontroverzní projev Martina Walsera při udělení výroční ceny německých knihkupců. Walser jako první veřejně vyslovil názor části dnešní německé inteligence, že neustálé připomínání holocaustu a nacismu by už mělo skončit, protože současná generace za ně nenese vinu. Bouřlivé ovace, které po Walserově projevu následovaly, působily na Bubise podle očitých svědků jako studená sprcha. V diskusích, které následovaly - a to nejen na stránkách tisku či na televizních obrazovkách -, tvrdil Bubis, že Němci nesmějí nikdy zapomenout na to, co spáchali, nikoli kvůli své vině, ale kvůli odpovědnosti. Obdobně zmínila většina řečníků Bubisovo poslední interview v týdeníku Stern. Několik týdnů před svou smrtí v něm Bubis prohlásil, že v úsilí o nastolení normálních vztahů mezi Němci a Židy vlastně nic nedokázal. Pro mnohé to bylo konstatování šokující, mnozí s ním nesouhlasili. V tomto interview Bubis - vědom si zřejmě postupující nemoci - také poprvé veřejně oznámil, že chce být pohřben v Izraeli. S konkrétní iniciativou, jak uctít Bubisovu památku, však přišla jedině Petra Rothová, starostka Frankfurtu nad Mohanem - toto město vyhlásilo Cenu Ignatze Bubise, kterou chce každoročně udělovat osobnosti, jež se významně zaslouží o toleranci a demokracii. Druhý z viceprezidentů Ústřední rady, Paul Spiegel, vnesl svým projevem do pietního shromáždění trochu lehčí tón. Připomněl, že Ignatz Bubis se cítil vždy nesvůj, když při mnohých konferencích slýchával tolik chvály na svou osobu. Odpovídal vždy starým židovským vtipem: Kdyby to slyšel můj otec, byl by na mne hrdý. Moje matka by tomu dokonce věřila.