My předáváme informace

Mohli byste říci, jak Centrum vzniklo?

Jeho předchůdcem bylaSmíšená pracovní komise, jež začala od roku 1998 shromažďovat údaje k majetku, který byl nějakým způsobem za války převeden, konfiskován, ukraden atd. a nebyl vrácen původním majitelům. Práce komise (vedl ji místopředseda vlády Pavel Rychetský) vyvrcholila přijetím zákona č. 212/2000 Sb. a skončila v roce 2002. Poté se ukázalo jako nutné vytvořit organizaci, která by byla partnerem odborným institucím, hlavně ministerstvu kultury, v procesu restituce a navracení uměleckých děl obětí šoa, případně jiných obětí 2. světové války.

Čím je zákon č. 212/2000 Sb. důležitý a výjimečný?

Je to jediný případ, kdy restituce jdou u nás před rok 1948 - až k roku 1945. Aby se zákon nedal zneužít, je vázán úzce na oběti nacistického režimu. Centrum navázalo na činnost Smíšené pracovní komise, ale dalo jí nový rozměr: systematicky se prozkoumávají archivy a materiály, které s touto problematikou souvisejí. Z jejich komparace pak vyplývají jednotlivé kauzy.

Jak takové pátrání vypadá?

Velmi složitě, protože musíme projít spoustu různých materiálů. Pátráme v archivních fondech, především v Národním archivu v Praze, v Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR, v Archivu Ministerstva vnitra ČR, v Archivu hl. m. Prahy a dalších domácích archivech. Věnujeme se také výzkumu v zahraničních archivech. Informace, které zjistíme, průběžně ukládáme do naší interní databáze. Vzhledem k nutnosti orientovat se ve velkém množství materiálů vypracováváme k dokumentům anotace - v prosinci 2006 jsme jich měli v databázi 6800. Na základě archivního výzkumu vyhledáváme různé dokumenty, v nichž se občas objeví transportní čísla, ke kterým se snažíme dodat jméno původního majitele uměleckého předmětu. S dohledáváním podle transportních čísel nám pomáhá Památník Terezín. Jsme mu za to nesmírně vděční.

Hledáme všechny seznamy, které pak komparujeme v další databázi. Stejnou pozornost ale věnujeme materiálům, které obsahují informace o mechanismech zabavování těchto uměleckých předmětů.

Zachovaly se německé seznamy uloupeného majetku?

Za války šlo zabavování majetku dvěma cestami. Jednou bylo zabavování majetku v kompetenci Zentralstelle (Ústředna pro židovské vystěhování). Jedná se o majetek lidí, kteří byli deportováni. Ale pak byla skupina lidí, kteří emigrovali, byli zatčeni, popraveni a tak dále. Samozřejmě to nebyli jen Židé, patří sem i další osoby, které se nějak provinily proti Říši. Jejich majetek byl také zabavován, a to prostřednictvím gestapa, které věci převádělo na Vermögensamt (Majetkový úřad při Úřadu říšského protektora). Gestapo zabavené věci často prodávalo, za války mj. prostřednictvím původně židovské firmy Andrée, již v podstatě řídil K. H. Frank.

Naprostá většina evidence všeho, co se týkalo židovské obce za války, byla zničena. V Jad vašem se mimo jiné podařilo najít zprávu Treuhandstelle z roku 1944. Dochovaly se v ní výdejky (ovšem pouze pro dva měsíce). Vypovídají o tom, že v doprovodu určeného pracovníka mohl kdokoli z prověřených činitelů protektorátu přijít do skladů Zentralstelle a tam si vybrat movitosti. Ve výdejkách byla občas uvedena i transportní čísla. Je evidentní, že si Němci tímto způsobem zařizovali byty. Často byly věci baleny a odváženy do Říše.

Jsou v těchto seznamech i záznamy o uměleckých předmětech?

Dochovaly se tři výdejky uměleckých předmětů, velmi stručné, konstatující, že do Prager Museen bylo předáno určité množství nábytku, skla, porcelánu, atd. Tyto výdejky potvrzují seznamy, které jsme nalezli v našich archivech. Vybírány ovšem byly artefakty druhé kategorie, které později profesor Karl Maria Swoboda, historik umění na Německé univerzitě v Praze a hlavní odhadce pro Majetkový úřad i pro Ústřednu, předával do různých institucí - především do Národní galerie, dále do Uměleckoprůmyslového muzea a dalších muzeí.

Na základě výzkumu v archivních materiálech pátráte přímo v galeriích a muzeích a vytváříte databázi uměleckých předmětů. S jakými institucemi nejvíce spolupracujete?

Velmi intenzivně spolupracujeme s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze - výsledky výzkumu budou publikovány ve společné knize Návraty paměti, která vyjde letos. Výborná spolupráce je také se Slezským zemským muzeem v Opavě. V Národní galerii procházíme centrální evidenci, inventární knihy s údaji o způsobu získání inventárních položek. Na základě těchto informací lze zjistit, jestli to byl původně židovský majetek. Někdy, velmi výjimečně, je uvedeno přímo jméno, daleko častějším vodítkem je poznámka říšský majetek. To znamená, že dílo bylo zabráno Němci a právě díky činnosti K. M. Swobody a jeho spolupracovníků se dostalo jako deponát do Národní galerie. Zápisy jsou především z let 1944 a 1945. Potom se s obrazy začaly dít zvláštní věci.

Jaké?

V roce 1945 vznikla z bývalého Vystěhovaleckého fondu, býv. Majetkového úřadu a býv. Židovské rady starších Národní správa majetkových podstat (NSMP), která shromáždila majetek zkonfiskovaný Židům a ostatním obětem okupace a zajišťovala restituce, mj. uměleckých děl. Pak v roce 1947 vznikla Národní kulturní komise (NKK), která měla za úkol chránit tzv. státní kulturní majetek. NKK se zajímala o konfiskáty a vyčleňovala je pro státní instituce. Spolupracovala s NG a právě v letech 1947-50 konfiskovaný majetek často měnil majitele. Bylo to složité a dost nepřehledné. Obrazy ležely nějakou dobu v NG, pak byly převezeny do kláštera na Strahově, kde bylo už za války největší skladiště uměleckých předmětů a obrazů. Tam si je bez větších problémů do definitivního zániku NSMP mohli vyzvedávat restituenti.

Jak se na nakládání s konfiskovaným majetkem odrazil převrat v roce 1948?

V dubnu 1948 rozhodla tři ministerstva, která ustanovila Národní správu majetkových podstat, že všechny nerestituované předměty ve správě NSMP, které nebyly opatřeny transportními čísly, se prodají v aukci. Ještě před aukcí se lidem z NKK podařilo zachránit nejcennější věci, které byly prohlášeny za státní kulturní majetek. Ostatní se rozprodávaly v Antikvě, což byl podnik spadající pod Obchodní domy Praha. Byla to akce neskutečných rozměrů, tisíce věcí za silně podhodnocenou odhadní cenu. Seznamy předmětů předaných do Antikvy máme, ale dopátrat jednotlivé artefakty by bylo možné tehdy, pokud je noví majitelé prodali zpět nějaké kulturní instituci.

Jak vypadá vaše databáze uměleckých předmětů?

Na základě pramenů získaných při zpracovávání archiválií do ní zapisujeme informace o konkrétních dílech: jméno autora, o jaké dílo se jedná, pramen, kde jsme dílo objevili, a všechna další dostupná data. Program je nastavený tak, že v něm lze hledat podle autora a dalších údajů. Můžeme zjistit, kolik věcí od konkrétního autora se v databázi nachází. Na základě techniky, datace, rozměru artefaktu, způsobu získání, transportního čísla apod. můžeme dohledat původního vlastníka.

S jakými potížemi se při zpracovávání databáze potýkáte?

Někdy musíme bojovat s chybnou prací lidí, kteří seznamy v době válečné či poválečné sestavovali. Často neuměli psát dobře na stroji a dělali překlepy, takže dohledáváme a ověřujeme správná jména a další údaje. V seznamech se také objevují rozdílné názvy týchž artefaktů, nejsou uváděny rozměry, takže je někdy komplikované přiřadit konkrétní dílo k popisu. Koncem roku jsme posílali NG seznam obrazů, u nichž se podařilo přiřadit konkrétní díla ke konkrétním majitelům. Jsou to obrazy, o nichž s jistotou víme, že patřily židovským majitelům.

Kolik děl už bylo vráceno?

Zatím bylo vydáno 700 uměleckých předmětů. Většinou restituentům, kteří v Česku už nežijí. Jsou to například slavné sbírky - Morawetzova, Waldesova, Feldmannova. Kolik bude ještě vydáno předmětů, lze těžko odhadnout. Záleží na tom, kolik žadatelů požádá příslušnou uměleckou instituci o restituci. Předměty, které zůstanou v galeriích či muzeích, by měly být opatřeny cedulkou s nápisem: tento předmět pochází z majetku té či té osoby. Když se nepodaří původního majitele identifikovat, bude uvedeno, že pochází ze židovského majetku. Velmi vstřícně k tomuto kroku přistupuje ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze dr. Helena Koenigsmarková.

Podařilo se vám získat nějaký předmět díky pátrání v zahraničí?

Zatím ještě ne, ale prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR jsme dali podnět k pátrání po zavlečené nejslavnější sbírce českého porcelánu z majetku profesora Hanse Meyera. Tu měl odeslat 5. května 1945 Hans Günther (šéf Zentralstelle) do Budyšína. Zde byla nalezena Sověty a odeslána údajně do Leningradu. Dále jsme v současné době zjistili, že ve Spolkové republice Německo se nachází obraz zavlečený na území Říše, u nějž známe i jméno původního majitele.

Jaké problémy při restituci nastávají?

Často jde o jasně identifikovaný majetek, ale vrátit ho je obtížné, protože se nenachází ve státní instituci. Zákon č. 212/2000 Sb. se vztahuje na díla, jež se roku 2000 nacházela ve státních muzeích a galeriích. Dále je tu skutečnost, že umělecké předměty často měnily majitele, a pokud není znám původní vlastník, lze těžko určit, komu věc vrátit. V případě, že si ředitel galerie či muzea, které mají umělecký předmět vydat, není jistý oprávněností restituce, musí o restitučním nároku rozhodnout soud. Tak ředitel kryje sebe i instituci, kterou zastupuje. Je tu také otázka, kdo má přednost: Když někdo dílo ukradl, jiný ho ukradl zas jemu, tomu zas další a někdo to pak prodal muzeu, které věc nabylo legální cestou, komu patří? Pokud ale někdo prokáže, že jde o majetek, který byl neoprávněně odebrán v průběhu druhé světové války jemu nebo jeho rodině, měl by mít na něj podle zákona 212 nárok.

Jaké má vaše Centrum pravomoci?

Naší povinností je předávat podklady příslušné instituci, která pak naše informace zavěšuje (nebo nezavěšuje) na webové stránce www.restitution-art.cz. My jen předáváme informace, právní pravomoci rozhodně nemáme.

Pokud by někdo potřeboval radu, poskytnete mu ji?

Telefonicky v žádném případě. Je však možné domluvit návštěvu na našem pracovišti, kde můžeme dotyčnému sdělit, zda se konkrétní případ nachází v naší databázi či ne. Vzhledem k tomu, že pracujeme s citlivými údaji, které by případně mohly vést ke korupčnímu jednání, všichni pracovníci Centra podepsali dodatek k pracovní smlouvě, v němž se zavázali slibem mlčenlivosti. Informace předáváme jen státním institucím, pracovník může být také mlčenlivosti zbaven v případě, že je nutné vystoupit se svědectvím u soudu.

Vzpomenete si na nějaký zajímavý restituční případ z nedávné doby?

Předloni pátral v Rakousku právní zástupce rodiny Zwillenbergových po jejich majetku. Udělal si jednodenní výlet na Rožmberk a tam našel sochu slona, který patřil berlínské větvi této rodiny. Dr. Sylva Zwillenbergová, která žije v USA, si slona pamatovala, a vlastně to byla jediná věc, která jí z dětství zbyla, a proto byla nálezem velmi potěšena. Českobudějovický památkový ústav jí slona bez problémů vydal. Z vděčnosti pak paní Zwillenbergová nechala udělat kopii slona, který je vlastně ještě krásnější než - v době války - poničený originál.