Mládí v Böhmen und Mähren

Böhmen und Mähren

O budoucí podobě poválečného Československa se rozhodovalo v letech 1945- -1948 a období protektorátu se stalo brzy předmětem nejrůznějších ideologických interpretací, které měly podpořit politické a mocenské cíle. Důsledkem byla například marginalizace nekomunistického odboje, bagatelizování postojů komunistů v roce 1939, kdy Německo a SSSR podepsaly pakt o neútočení, nebo účelové kriminalizování celé řady osob, které se během okupace i Pražského povstání chovaly statečně nebo přinejmenším slušně. Máme k dispozici celou řadu svědectví, historických analýz i beletristických prací, jež se tomuto období věnují, a mnohé z nich mají nespornou kvalitu. Přesto však je obecné povědomí o tom, co byl Protektorát Čechy a Morava, jak fungoval politicky, hospodářsky, a zejména jak žili a jak se chovali jeho obyvatelé, jaké měli možnosti, postoje, představy a naděje, zkreslené či alespoň hodně rozostřené.

Příčin je celá řada. Jednou z hlavních je zdánlivá přehlednost a až černobílá jednoznačnost vlastního zadání. Na jedné straně němečtí nacisté, gestapo a násilí a jejich pomahači ze Sudet, na straně druhé oběti, přepadené a násilím připravené o samostatnost, svobodu a normální každodenní život. Ne že by tomu v podstatě tak nebylo, ale tam, kde se tenhle přístup mechanicky aplikuje na individuální osoby, přestává fungovat a má tendenci přetvářet jedinečné lidské osudy na schémata a vzorce. Výsledkem jsou generalizace všeho druhu, které, i když pominou politicko-ideologické konstelace, pro které byly vyrobeny a hlásány, přežívají dál a stávají se součástí, pokud ne docela základem, tzv. obecného povědomí. Znají je nazpaměť všichni, kdo absolvovali školní docházku či studia po roce 1948.

Výjimky z pravidla

Autoři, kteří se v protektorátním období věnují osudu Židů, logicky upírají pozornost zejména na období 1939-1943, na jehož konci je naprostá část osob, spadajících pod norimberské zákony, odtransportována do Terezína či do jiných koncentračních táborů. Česká historiografie vidí dané období z hlediska situace, potřeb a perspektiv českého národa, zatímco němečtí historici, zase celkem logicky, akcentují a analyzují skutečnost a okolnosti odsunu, nebo jak se převážně uvádí v německých pramenech, vyhnání českých Němců z území poválečného Československa. Práce a texty se jistě liší větší či menší mírou objektivity, ale pozice, ze kterých jsou psány, se v nich nutně projevit musí.

Ale jako ve všech podobných případech i zde existují výjimky z pravidla. Existují lidé, kteří jednoznačně nepatří nikam, nebo, jinak řečeno, patří do více skupin současně. Jejich osudy se odehrávají na pomezí, v šedých zónách, za okolností a daností, které jim dávají možnost vidět skutečnost z více perspektiv současně a neumožňují jim řešit podstatné věci pouhou identifikací s nějakou velkou skupinou či postojem. Už (ale nejen) proto, že je ti větší hráči nechtějí nebo jim nedůvěřují.

A to je i případ Petera Demetze a jeho knihy. Na autora, narozeného v Praze v roce 1922, se jako na polovičního Žida v protektorátu vztahovala řada protižidovských opatření (ale ne úplně všechna). Jeho mateřským jazykem byla němčina a otec, se kterým se matka nechala rozvést několik let před válkou, měl německé doklady. Až do podzimu roku 1944, kdy byl odsunut do pracovního tábora pro míšence, pracoval v pražském knihkupectví, kde mu otec našel místo. Žil ve městě, z něhož se pomalu vytráceli židovští příbuzní a ve kterém jednoho dne doprovodil babičku a o něco později i matku do Veletržního paláce v Holešovicích na cestě do Terezína (odkud se už nevrátily). Měl tu své přátele, s nimiž sdílel literární pokusy, otce, který se jim všem snažil trochu pomáhat, i svou lásku, dívku se sametovou stužkou. Píše o tom: Musím říct, že k tomu, abych se zamiloval do Němky, jsem si nevybral zrovna nejpříhodnější dobu... Jenže on a spousta lidí kolem si dobu, která nebyla příhodná ani pro spoustu jiných věcí, nevybrali; narodili se do ní, a pokud to šlo, snažili se v ní žít.

Dva příběhy

S odstupem více než šedesáti let, po dlouhém životě stráveném po roce 1948 v Německu a ještě více ve Spojených státech, vypráví profesor Demetz dva příběhy, které se splétají v jeden: příběh Protektorátu Čechy a Morava a příběh svého mládí. Koncept knihy, členěné do čtyř částí (Počátek okupace; Počáteční roky protektorátu 1939-1941; Odboj a represe a Konec protektorátu), je založen na střídání kapitol zachycujících obecnou historii s kapitolami, které se týkají rodičů, školy, přátel a přátelství i lásky a lásek. Je pozoruhodné, jak dokáže Demetz obojí skloubit v celek, který se doplňuje, svým způsobem komentuje a postupně vytváří obraz doby a konkrétních lidských životů, který je prost neduhů generalizace a ideologických i literárních floskulí, o nichž byla výše řeč. Jistě má na tom svou zásluhu autorova schopnost myslet jasně a přesně, textu nechybí humor ani ironie - a přitom postihuje tíživou atmosféru i tragiku událostí.

Je to pozoruhodná věc. Více než osmdesátiletý autor napsal o svém mládí v Praze a o jednom z nejhorších období evropské historie knihu, ve které je mládí přímo fyzicky přítomné, a proto mám za to, že by ji mladí lidé měli číst. Dozvědí se tu hodně užitečných věcí. V historických pasážích si doplní mezery z hodin dějepisu a zjistí, že ani v době, kdy dobro a zlo byly od sebe ostře odděleny, to nemusí být zcela jednoduché (ale zase ani tak kardinálně složité) přidat se na správnou stranu nebo alespoň se chovat slušně. V těch osobních pasážích, opět mimo jiné, nelze neobdivovat to, co bych nazval autorovou pozitivní vitalitou, vůlí k životu. Ta nespočívá ve snaze přežít za každou cenu, ale v klidné jistotě, že lidský život nelze znehodnotit, pokud k tomu člověk sám nedá souhlas.