Kulturní život se v terezínském ghettu rozvinul do neobyčejné šíře. Mezi desetitisíci vězni, kteří Terezínem prošli, byla i řada významných profesionálních umělců, stejně tak jako mnoho umělců amatérských. Komandantura SS jejich aktivity nejprve pouze trpěla, později, v souvislosti s využíváním terezínského ghetta k propagandistickým účelům, v této oblasti ponechala židovské samosprávě značnou volnost. Mohlo tak vzniknout oddělení pro organizování volného času (Freizeitgestaltung), které umělce soustřeďovalo a organizovalo celou škálu kulturních aktivit v ghettu. Příležitost k vystupování přitom dostávali i umělci začínající a amatéři. V Terezíně tehdy vznikala významná umělecká díla, ale byly provozovány i nenáročné ryze zábavné umělecké žánry. Společným rysem veškerého dění však bylo posilování ducha vlastního i spoluvězňů, posilování optimismu a víry v lepší budoucnost. Mnohé kulturní aktivity pak měl zřetelnou jinotajnou symboliku, která byla výrazem duchovního odporu vězněných.
Výtvarné umění
Střediskem vězněných výtvarníků v ghettu byla kreslírna Technické kanceláře židovské samosprávy. V ní pracovala většina profesionálních malířů. Jejím vedoucím byl Bedřich Fritta a zástupcem vedoucího Petr Kien. Z celé řady jejich spolupracovníků se nejznámějšími stala jména Adolfa Aussenberga, Otto Ungara, Leo Haase a Josepha Spiera. Ve své oficiální práci byli výtvarníci nuceni kreslit především grafy a ilustrační přílohy ke zprávám židovské samosprávy, připravovaným pro terezínskou komandanturu a další složky SS. Byli rovněž nuceni účastnit se přípravy takových akcí, jako byly návštěvy zahraničních delegací v Terezíně. Tyto práce měly za úkol představovat ghetto jako vzorně fungující samosprávné území, zajišťující bezstarostný život jeho obyvatel uprostřed Evropy zachvácené válkou.
Ferdinand Bloch: Hlavní ulice v Terezíně
Zcela jiný charakter však měly práce, které vznikaly po práci v kreslírně. Umělci pro ně mohli využít papír a
kreslicí potřeby ze svého pracoviště, které by jim jinak byly jako vězňům nedostupné. Ve volném čase a v noci
tvořili díla, která zobrazovala syrovou skutečnost všedního dne ghetta, vyjadřovala jejich pocity nebo byla klasickými
uměleckými díly zachycujícími krásno i v podmínkách táborového života, který je na každém kroku obklopoval.
Vznikla tak řada děl velké, průměrné i nižší umělecké hodnoty, jež však měla jedno společné - nezastupitelnou
dokumentární hodnotu, neboť vypovídala pravdivě o skutečném životu ghetta i o svých autorech, jejichž niterné pocity
a představy zachycovala. Jejich autory byli především nejvyzrálejší z malířů pracujících v kreslírně Technické
kanceláře, ale i mnozí další. Některým z nich se úsilí o výtvarné zachycení skutečné tváře ghetta stalo osudným
poté, co v roce 1944 komandantura SS objevila řadu jejich kreseb, jež označila za propagandu hrůzy
. Bedřich Fritta,
Otto Ungar, Ferdinand Bloch, Leo Haas a architekt Norbert Troller byli tehdy zatčeni a deportováni i s rodinami do nedaleké
policejní věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti. Týrání v této obávané mučírně a následné věznění
v koncentračních táborech přežili jen poslední dva z jmenovaných a syn Bedřicha Fritty Tomáš.
Leo Haas: Autoportrét
Divadlo
Divadlo se začínalo v terezínském ghettu rozvíjet z nejskrovnějších začátků. Tak jako jiné druhy umělecké činnosti bylo výrazem touhy lidí po umělecké sebereflexi i v těch nejsložitějších podmínkách, po udržení kontaktu s krásnem a uměleckém ztvárnění lidských osudů a tužeb pomocí hereckých výrazových prostředků. První divadelní výstupy se konaly tajně v úzkých kroužcích, bez jakýchkoliv kostýmů či kulis. Nic to však neubíralo na invenci a elánu účinkujících ani citlivém vnímání těch, kteří byli jen diváky. Po čase komandantura SS povolila tzv. kamarádské večery, které do svého rámce pojaly i první představení dramatické tvorby.
Program prvního kulturního večera uspořádaného v terezínském ghettu
Ani tzv. lehký žánr, který v následujících období představovaly terezínské kabarety a revue, nebyl pouhým prostředkem k ukrácení čase či odpoutání se od terezínské reality. Jeho součástí byly jinotaje a podobenství, jež byla dobře srozumitelná divákům a pomáhala jim vyrovnávat se s životem v nesvobodě a posilovat jejich vůli k odporu. S ohledem na početnost divácké obce se nejvýznamnějšími v Terezíně staly české a německé kabarety a revue. Vůdčími osobnostmi české tvorby byli Karel Švenk, Josef Lustig a František Kowanitz, německé pak Hans Hofer, vlastním jménem Hans Schulhof, a Kurt Gerron.
Leo Haas: Kabaret na dvoře
Vysoké úrovně dosáhla činoherní představení, prováděná českými i německými divadelními soubory. V české činohře byl vůdčí režisérskou osobností Gustav Schorsch, reprezentující především mladé divadelníky společně působící již před uvězněním v Terezíně. V německé to byl především Carl Meinhard, před válkou reprezentant impresionistického a psychologického divadla. Z celé plejády herců vynikla zejména Vlasta Schönová, která působila i jako režisérka.
K divadelnímu životu v ghettu patřilo také divadlo dětí. Jeho představení byla připravována samotnými dětmi pod vedením jejich vychovatelů v dětských domovech.
Literatura
Literární tvorba v terezínském ghettu, byla na rozdíl takových veřejných produkcí, jako bylo divadlo či hudba, více intimní oblastí a její výsledky byly známy jen velmi omezenému okruhu zasvěcených. Často také mizely spolu se svými autory v místech vyhlazování a nikdy již znovu nespatří světlo světa. Nelze tedy přesněji určit její skutečný rozsah a můžeme vycházet jen z toho, co ses z této tvorby zachovalo až do dnešních dnů. I to, co se z ní uchovalo, je však impozantní.
Čeští Židé byli první a také nejpočetnější skupinou vězněných. Cítili se rovněž být stále ještě ve své vlastní zemi, i když uzavřeni v nesvobodném společenství. Měli proto pro svou tvorbu větší zázemí než vězni z jiných zemí. Velmi výrazně také navazovali na tradice národní české literatury. Nejsilnější složkou jejich tvorby přitom byly lyrické verše.
Výraznou součástí terezínské literární tvorby byly práce mladých lidí. Jejich práce se však vyznačovaly neobyčejnou
zralostí a byly mj. i důkazem toho, že děti a mládež v podmínkách věznění rychle stárli a dívali se na svět
záhy očima svých dospělých spoluvězňů. Nejtypičtějším příkladem je časopis Vedem, který shromáždil mladé
tvůrce jako byl Petr Ginz nebo básník Hanuš Hachenburg, který se dožil pouhých patnácti let. V Terezíně však v jednom či
několika exemplářích vycházela
i řada dalších časopisů, do nichž přispívali mladí, ale často i dospělí autoři.
Petr Ginz byl redaktorem časopisu Vedem, zahynul v Osvětimi.
Druhá nejvýznamnější součást literární tvorby v terezínském ghettu byla německá. V ní je možno spatřovat doznívání pražského okruhu německé literatury, která spojovala prvky kulturního okolí německého, židovského i českého a byla spojena i s literaturou rakouskou. Do terezínského ghetta přišly již před válkou známé osobnosti jako Camill Hoffmann, Otto Brod a Ludvík Karpe, osobnosti jméno postupně získávající jako Ilse Weber či Gertrud Groag i začínající autoři jako Hans Kolben, Georg Kafka a malíř Petr Kien. Také z Rakouska přišli do ghetta básníci a spisovatelé patřící k různým generacím a literárním směrům. Jejich nejznámnějšími zástupci byli Leo Strauss, Walter Lindenbaum a Ludwig Hift.
Hudba
Mimořádná byla frekvence i umělecká úroveň hudebních představení v ghettu. Přitom počátky byly více než skrovné, protože byl naprostý nedostatek nástrojů a zpočátku i alespoň částečně vyhovujících prostor. O to větší bylo nadšení organizátorů hudebního života, kteří využili toho, že do Terezína přišla celá řada výkonných umělců. K nim patřil především Rafael Schächter, který v ghettu založil smíšený sbor a nastudoval nejprve Smetanovu Prodanou nevěstu a později další české a Mozartovy opery. Událostí pro celé ghetto se stalo především jeho několikeré nastudování Requiem Giuseppe Verdiho. Třebaže šlo o křesťanskou církevní hudbu, pochopili vězni jednoznačně její poselství, vyjadřující naději v osvobození trpících a víru v lepší budoucnost. Každé z provedení bylo proto nezapomenutelnou událostí pro všechny účastníky. Schächter spolu s Rudolfem Fraňkem v Terezíně nastudovali a uvedli dětskou operu Brundibár, jejíž symbolika byla pro děti a mládež obdobná .
S německými umělci pracovali v oblasti operní hudby v Terezíně především Franz Eugen Klein a Karl Fischer.
Upomínkový program na provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Terezíně
Mezi hudebními skladateli tvořícími v ghettu představovali největší osobnosti Hans Krása, Pavel Haas, Gideon Klein, Viktor Ullmann a Karel Reiner, který se jako jediný z nich dožil osvobození. Jejich hudba patří i dnes k repertoáru předních hudebních těles, třebaže se zachovala jenom část ze skladeb.