Téma, které zpracovává František Steiner ve své knize Fotbal pod žlutou hvězdou, je překvapivě zajímavé: kopaná v ghettu Terezín, fotbalová mužstva a zdejší zápasy, soutěže, ligy, dokonce fotbalový superpohár, slavní hráči v ghettu, kteří sem přišli z Čech a dalších zemí, ale také vnímání fotbalu, podobně jako kulturní činnosti v ghettu, jako cesty k zachování lidské důstojnosti a víry v přežití. Ačkoli knížka přináší řadu zajímavých informací a svědectví, jako celek je bohužel nevyvážená, takže je možná jen prvním krokem k důkladnějšímu a čtenářsky vstřícnějšímu zpracování tématu.
Desítky týmů
Podle údajů v knize existovalo v Terezíně na několik desítek týmů, rozdělených podle pracovního zařazení (Zemědělci, Péče o mládež, Zahradníci, Sklad použitého textilu atd.) či předválečných sportovních klubů (Union, Star, Maccabi Praha, SK Sparta atd.), byla i družstva mládeže (Punťa, Bobři, Nešarim apod.), existovali tu trenéři, technická komise, komise rozhodčích, u každého utkání byl lékař; ligovým zápasům přihlížely tisíce lidí a psalo se o nich do sportovních rubrik mládežnických časopisů. O vítězích utkání nerozhodovalo jen umění hráčů, ale také jejich strava (výhodu měla družstva kuchařů a řezníků), odměnou byl potlesk tisíců a fotbalová trofej. K fotbalovým esům a výborným hráčům ghetta patřili Pavel Mahrer z Teplic, Naci
Fischer z Vídně, Petr Eisenberg-Erben z Ostravy, Jan Burka z Postoloprt, Pražáci Jiří Taussig-Tesař, Tommy Katz-Karas,Miloš Gut (Dobrý), Jiří Popper (Pavel), Arnošt Lustig a další. Autor zmiňuje i dva slavné židovské hráče, kteří si v Terezíně nezahráli: první, slávista Zdeněk Kummermann z Prahy, zahynul ve vyhlazovacím táboře, druhý, Leopold Jim
Šťastný z Bratislavy, dostal od Tisa výjimku a nebyl deportován. Samostatná kapitola je věnována článkům (mimochodem velmi vtipným) sportovních redaktorů
v časopisech mládeže.
Novinářsko-odborný styl
Problém knihy je v tom, že tyto a mnohé další pozoruhodné údaje autor předkládá poněkud chaoticky. Hlavní slabinou textu je jeho nevyrovnaný novinářsko-odborný styl, prolínání notoricky známých faktů (např. historie ghetta Terezín) s údaji, které jsou opravdu poutavé, odbočky k tématům, jež s tím hlavním přímo nesouvisejí (pasáž o posttraumatickém syndromu ad.). Současně autor text obtěžkal řadou detailů ze světových a domácích fotbalových soutěží, které dobře zná ze své práce sportovního redaktora v Lidové demokracii, ale pro popis fotbalu v Terezíně jsou zcela nepodstatné. Nevyvaroval se ani faktických chyb, např. na straně 111 uvádí informaci o příchodu transportů podvyživených a hrůzně hubených muslimů
. Za cenné části lze ale určitě považovat ty, které jsou věnovány systému družstev a soutěží v ghettu, portrétům jednotlivých hráčů a svědectví pamětníků (i když i zde nacházíme úvahy zcela obecného charakteru).
Liga Terezin v Izraeli
Je zajímavé, že při hledání způsobu, jak předkládat události šoa mladým lidem tak, aby vzbudily jejich zájem, hraje fotbal nezanedbatelnou roli. Současný ředitel Bejt Terezin(izraelské sdružení a kulturní centrum na paměť terezínských vězňů) Oded Breda, který se zúčastnil červnové pražské konference (více v článku z Rch 08/2009), hovořil o nových projektech sdružení. Jedním z nich je Liga Terezin, jehož jádrem je právě příběh ghetta prostřednictvím tamějších fotbalových utkání. Zatím se na toto téma konala výstava, již v telavivské galerii instaloval výtvarník Guy Raz, další, vzdělávací výstava bude přístupna od září v Bejt Terezin. O. Breda zmínil též akci, která se v Tel Avivu uskutečnila na jaře letošního roku: hráči mužstva Maccabi Tel Aviv pozvali na jedno své utkání terezínské pamětníky Petra Erbena a Jakova Cura. Ti před zaplněným stadionem vyprávěli o Terezíně a o tom, co jako fotbalisté v ghettu zažili. Fanoušci Maccabi se také poprvé dozvěděli, proč mají jejich hráči žluté dresy: původní barvy oblečení fotbalistů byly totiž modrá a bílá, žlutý dres si oblékli roku 1942 v reakci na zavedení žluté hvězdy pro Židy v Evropě.
|
. Více informací o Lize Terezin lze nalézt na adrese www.bterezin.org.il. |