Mikulov, po staletí sídlo moravského zemského rabinátu, patřil k nejvýznamnějším židovským sídlištím v českých zemích a také k sídlištím nejlidnatějším: v době největšího rozkvětu (r. 1848) měla zdejší židovská obec 3670 obyvatel, kteří tvořili 39 % obyvatel města. Po polovině století Židé odcházeli houfně do velkých měst a hospodářský význam Mikulova upadal. Památkám ghetta to bylo po nějakou dobu ku prospěchu: zůstaly zachovány v původní a novou stavební činností příliš nenarušené podobě až do 70. let 20. století (pak bohužel větší část bývalého ghetta nechali zbourat komunističtí vládci města).
Pohled do hlavní místnosti expozice Židovského ústředního muzea v Mikulově
Úpadek Mikulova jako kulturního centra moravských Židů a hledání identity v nových podmínkách stály na počátku snahy místní židovské obce o záchranu historických a uměleckých památek - výsledkem byl vznik Židovského muzea v Mikulově. Při něm hrála důležitou úlohu rodina Teltscherů. Platí to především o Eugenovi Teltscherovi (nar. 1883), předsedovi ŽO Mikulov v letech 1920-1925, a jeho bratru, JUDr. Richardu Teltscherovi (1888-1974 v Londýně). R. Teltscher, poslední předseda obce, se zajímal o umění a historii, organizoval pomoc židovským uprchlíkům z Haliče za první světové války, od studentských let byl aktivním sionistou a později také důvěrníkem Židovské strany. Letos na jaře mu městská rada Mikulova udělila čestné ocenění města za mimořádný kulturní počin
in memoriam. Uznání převzal na mikulovské radnici jeho syn William E. Teltscher z Londýna.
JUDr. Richard Teltscher (1888-1974), zakladatel Židovského muzea v Mikulově
Počátky
Na jaře 1922 Eugen Teltscher na schůzi moravské zemské židovské reprezentace oznámil, že mikulovská obec pomýšlí na zřízení muzea, a jeho rodina věnovala úroky z rodinné nadace ve výši 5000 Kč na základ muzejního konta a dalších 5000 Kč na muzejní fond. V roce 1931 židovská obec koupila pro sídlo muzea dům Skutetzkých v ulici Emila Schweinburga (dnes Husova) č. 28, který stál v centru mikulovského ghetta (dnes je přestavěn). Vedlejším domem č. 24 vedl průchod k modlitebně bejt ha-midraš a malebnému prostředí tzv. Oppenheimova plácku s talmudickou školou. Nedaleko stál dům č. 18, historické sídlo zemského rabinátu a představenstva mikulovské obce. Na druhé straně ulice byla památná Stará synagoga, centrum duchovního života obce; nedaleko pod ní v Úzké ulici stávala dnes zbořená barokní Nová synagoga.
Uběhlo dlouhých třináct let, než byly schváleny stanovy muzejního spolku. Vypracoval je Richard Teltscher, který byl pak zvolen jeho předsedou. Židovské ústřední muzeum pro Moravsko-Slezsko (jak zněl oficiální název) bylo otevřeno 24. května 1936 slavností ve Staré synagoze a požehnáním a upevněním mezuzy v domě Skutetzkých. Cit pro historii židovství v zemi Moravsko-Slezské má býti tímto muzeem posílen právě jako vědomí, že tato země byla už po sedm století naším domovem,
řekl při (českém) projevu vrchní rabín dr. Ludwig Levy. Dokazuje to také, že naši otcové dlouhými věky úzce srostli s touto zemí. Žili s národem, sdílejíce s ním osudy této země, byli pod vlivem soudobé kultury, jak dokazuje barokní sloh této synagogy.
Na muzeu návštěvníci (přijížděly i hromadné zájezdy z Brna či Vídně) oceňovali moderní a pečlivé provedení instalace, stejně jako okolnost, že exponáty reprezentovaly kulturu i dalších židovských obcí na Moravě. První dvě místnosti expozice seznamovaly návštěvníka s významnými historickými, rukopisnými a obrazovými památkami, v obou dalších místnostech převládaly kultové předměty, synagogální textilie a stříbrné ozdoby na svitky Tóry. Zvláštní zmínky si zaslouží vstupní chodba průjezdu, sloužící k dokumentaci mikulovských stavebních památek a jako lapidárium. Na druhé straně chodby byly dvě klenuté místnosti, tvořící samostatnou součást expozice. V menší bylo instalováno zařízení židovské kuchyně, obsahující části vybavení staré pekárny macesů v Pohořelicích, cínové talíře, otevřené ohniště a lavice na spaní. Vedlejší větší místnost byla upravena jako obytný (šábesový) pokoj z přelomu 18. a 19. století, zařízený empírovým a biedermeierovým nábytkem, s mosaznou sobotní lampou, hodinami s hebrejským číselníkem, sobotními svícny i kořenkami na prostřeném stole a portrétem rabína Mordechaje Beneta na stěně. Expozice tak byla rozdělena rovnoměrně na část historickou, uměleckoprůmyslovou (synagogální umění) a etnografickou.
V poslední místnosti dvorního traktu byla zřízena i čestná galerie
významných moravských rodáků, mj. Gustava Mahlera, bibliografa Moritze Steinschneidera, muzikologa Quida Adlera, v níž muzeum nabízelo příklady a vzory novodobé židovské identity. V samostatném výklenku byla umístěna vitrína, věnovaná Sigmundu Freudovi, rodákovi z Příboru, který vybral pro mikulovské muzeum 23 svých knih a dokumentů.
Přirozenou součást muzea tvořil komplex budov na tzv. Oppenheimově plácku, do něhož bylo možné projít průchodem z vedlejšího domu. Tato dnes již neexistující část ghetta byla svědectvím pamětihodné historie mikulovské obce a ukázkovým příkladem památkové ochrany původní architektury ghetta. Komplex budov byl uzavřen mezi dvě vstupní brány do ghetta a vedle modlitebny talmudické školy a samotného bejt ha-midraše k němu patřily malebné domky s klenutými vchody. Ve staré učebně bejt ha-midraše byla u příležitosti otevření muzea uspořádána výstava hebrejských tisků ze 16. až 19. století, které dokládaly tradici mikulovských talmudických studií.
U příležitosti otevření muzea vydal muzejní spolek hodnotný Památník Židovského ústředního muzea pro Moravsko-Slezsko v Mikulově, sborník uspořádaný péčí Alfreda Engela, který obsahuje 16 většinou historických prací týkajících se dějin mikulovské židovské obce a některých jejích památek.
Zánik muzea
Pro poslední období činnosti muzea v Mikulově je dochováno jen málo dokladů. Nezachoval se ani inventář sbírek, ani část z připravovaného vědeckého katalogu sbírek. Také snaha profesora A. Engela o vytvoření Ústředního archivu moravských židovských obcí se již nemohla uskutečnit, přesto se však v archivu podařilo shromáždit vedle materiálů obce mikulovské a judaik z dietrichsteinského zámeckého archivu také materiály z řady významných moravských obcí, zejména z Dolních Kounic, Kojetína, Pohořelic, Slavkova, v menší míře z Břeclavi, Osoblahy, Třebíče, Boskovic, Myslic, Moravského Krumlova, Ivanovic, Třeště, Uherského Brodu, Dambořic, Kroměříže a Lomnice.
Po anšlusu Rakouska a Henleinově vystoupení na karlovarském sjezdu SdP docházelo v pohraničních oblastech k nacistickým provokacím a střetům s nacistickými aktivisty. Podobně tomu bylo i na Mikulovsku. Sbírky židovského muzea byly proto tajně a narychlo v květnu 1938 evakuovány do Brna (všechny informace o této akci pocházejí ze dvou dopisů R. Teltschera Žno v Brně). O formálním rozpuštění muzejního spolku a případném předání sbírek se nedochovaly žádné doklady. Spolek byl nejspíše - jako většina ostatních - formálně zrušen nacistickým výnosem z 24. 4. 1940 o zákazu členství Židů ve spolcích a veřejných organizacích.
Další zprávy o osudu mikulovského muzea a jeho sbírek lze nalézt až v materiálech Židovského ústředního muzea v Praze z roku 1942. Největší část předmětů mikulovského muzea a brněnské židovské obce do Prahy došla v květnu 1942, zbytek dorazil do konce října. V nově zřízeném pražském muzeu byly sbírky nově tříděny a katalogizovány od roku 1942 a v následujícím roce byly zařazeny do větších souborů a odborně katalogizovány.
A jaké byly osudy hlavních organizátorů mikulovských sbírek? Dr. Richardu Teltscherovi se podařilo krátce po okupaci republiky v březnu 1939 uniknout do Polska a odtud do Anglie, kde se po válce uplatnil jako expert v obchodě s vínem, jeho syn William působil v armádním zpravodajství. Dr. Alfred Engel vytrval se sbírkami mikulovského muzea v Brně i Praze. V září 1943 byl deportován do Terezína, kde 9. 6. 1944 zahynul.