Narodila se 12. dubna 1923 jako Rywkele (Rywka) Lewita v polském městě Siedlce, přibližně 80 km východně od Varšavy. Nejmladší ze šesti dětí. Otec Wolf Lewita a matka Hana, rozená Blunszteinová, byli chudí a těžce zajišťovali obživu svým dospívajícím dětem.
Rywka při transportu na nucené práce.
V září 1939, během dvou týdnů od zahájení války, obklíčila německá armáda Varšavu od východu a pronikla k Siedlcům. 17. září, na základě dohody Ribbentropa se Stalinem, obsadila sovětská vojska východní polovinu Polska. Rywčin bratr Herš a sestra Bronislawa, kteří žili za nedalekou, nově vzniklou demarkační linií, se v důsledku toho rázem ocitli na území SSSR, což jim však do budoucna zachránilo životy. Sestra Freida a bratr Izak s manželkou Miriam, kteří žili ve Varšavě mezi 360 000 obyvateli židovského původu takové štěstí neměli. Od podzimu 1940 museli živořit v nelidských podmínkách v tamním ghettu, a v dubnu 1943 zde při povstání všichni tři zahynuli.
Židovskou otázku v tzv. Generálním gouvernementu nacisté řešili radikálně. Jen v Siedlcích na přelomu roků 1940-1941 soustředili celou židovskou komunitu do předem určené, nejchudší a uzavřené části města a dali ji střežit okupantům podřízené policji granatowe
, polské policii v tmavomodrých stejnokrojích. Internaci neunikli rodiče Wolf a Hana Lewitovi a dcery: třiatřicetiletá Sura a osmnáctiletá Rywkele. A když v červenci 1942 severovýchodně od Varšavy zahájil provoz
vyhlazovací koncentrační tábor Treblinka, byl osud obyvatel ghetta v Siedlcích zpečetěn.
V srpnu 1942 se pod dohledem ozbrojených stráží museli obyvatelé ghetta odebrat na židovský hřbitov v Siedlcích a po dvou dnech bez jídla a pití, ještě za nočního šera kráčet k železniční trati, k připraveným dobytčím vagonům. Rywkele Lewita byla zařazena na okraj zástupu. Rodiče a sestru tak navždy ztratila z očí. Slyšela jen strohé rozkazy, svist karabáčů, křik, nářky a ojedinělé výstřely. V jednu chvíli zavládl nepopsatelný zmatek, který na okamžik odlákal pozornost strážců. Těsně u tratě se rozprostíralo bramborové pole. Vedena strachem i pudem sebezáchovy Rywka několika skoky dosáhla brambořiště a plazila se po poli až k dřevěné selské chatrči. Tam se ukrývala ještě mnoho hodin po odjezdu vlaku. Teprve pod ochranou noční tmy si pak odpárala židovskou hvězdu, očistila oděv a pokračovala v cestě co nejdál od míst hrůzy. (Rodiče i sestra přišli o život zřejmě vzápětí po deportaci do Treblinky, asi v některé ze tří plynových komor, které jen tam pohltily na tři čtvrtě milionu převážně židovských nešťastníků.)
Asi tři týdny se Rywka potloukala po okolí. Přespávala ve stodolách a v lesích, se skrovnými zbytky jídla, které jí dali soucitní Poláci. Na jejich dotazy odpovídala stereotypně: Jmenuje se Renia Jaskulska, je polské národnosti a křesťanka, narodila se v roce 1924, pochází z Varšavy a všechny doklady i domov ztratila při bombardování. Na tomto základě jí rodina venkovského dentisty poskytla přístřeší a práci.
Útrapám však nebyl zdaleka konec. V září 1942 začaly okupační úřady odvádět mladé Poláky a Polky ze širokého okolí na nucené práce do Německa. Do domu vešel komisař a chtěl vidět doklady všech přítomných. Rywkele opakovala naučenou větu. Snad to byla netrpělivost komisaře a zjevný spěch, co přivodily paradoxní štěstí v neštěstí. Nacisté, jindy tak důkladní a nesmlouvaví v prověřování totožností, se tentokrát spokojili se slovními údaji. Bez dlouhých řečí a snad s vědomím, že jim stejně neuteče, přiřadili Rywku ke skupině mladých lidí a na krk jí řetízkem zavěsili cedulku s číslem 1023. Dva přítomní bývalí spolužáci z polské školy Rywku sice poznali, ale její židovský původ neprozradili. Stejně jako ona byli autobusem přepraveni do Varšavy a odtud osobním vlakem, transportem č. 3322, do Brandenburgu.
Z Brandenburgu asi dvě stovky Poláků a Polek dospěly do města na řece Havole Rathenowa, asi 65 km západně od Berlína. Rywkele Lewita, s písmenem P
na pásce na rukávu, se zatajenou identitou a s náhradními doklady vystavenými podle její verze na fingovanou osobu Reniu Jaskulskou, nastoupila v říjnu 1942 v podniku Emil Busch-A. G. Optische Industrie, který vyráběl brýle, dalekohledy a další, především vojenské optické pomůcky.
Vedle utrpení v siedleckém ghettu byly podmínky v hlídaných hromadných ubytovnách nuceně nasazených polských dělníků docela snesitelné. S výjimkou náletů a občasných obav z možnosti prozrazení se již Rywka alias Renia nemusela tak bezprostředně strachovat o život. I když místnost obývalo bezmála dvacet děvčat, Polek, Ukrajinek a Rusek, spalo se na palandách a pracovalo na směny dvanáct hodin denně při podřadné a nedostatečné stravě a za výdělek
12 marek měsíčně, dal se přísný režim vydržet. Po práci následovalo několikahodinové volno, kdy bylo možné opustit ostnatým drátem obehnané ubytovny a navštívit třeba i kino a při zábavném filmu zapomenout na strasti války.
V závodě E. Busch-A. G. měli nuceně nasazení Francouzi, Češi a Holanďané mnohem lepší životní podmínky než nacisty opovrhovaní Poláci. Tak se stalo, že na jaře 1943 se Rywka seznámila s osmadvacetiletým nuceně nasazeným Čechem z protektorátu, soustružníkem a předtím průvodčím pražských tramvají, Antonínem Poncarem. Synovcem hudebního skladatele Josefa Poncara a bratrancem autora tohoto článku. Vznikl nerozlučný partnerský vztah, končící až v roce 1984 Antonínovou smrtí.
Když po mnoha peripetiích oba mladí lidé překonali zbývající dva válečné roky, fronta se přiblížila až k řece Havole. Poslední dny dubna 1945 strávili ve sklepě jednoho z rathenowských domů. Za neustálého dunění těžkých zbraní a explozí. Pak za ranního rozbřesku nastalo náhle ticho! Antonín vyšel ven mezi trosky a pozdravil sovětské vojáky. Přízrak smrti se rozplynul.
Následoval sňatek, cesta do Prahy a pro Reniu Jaskulskou-Poncarovou výuka češtiny a sžití se s českým prostředím. Časem přišly i dvě děti, dcera Irena (1946) a syn Antonín (1955). Jen z Polska přes opakované dotazy a urgence nepřicházely žádné zprávy. Až po jedenáctiletém pátrání se Renia dozvěděla, že z celé rodiny Lewitových se zachránili pouze dva sourozenci. Bratr Heršl, který žil v Izraeli a později přesídlil do USA, a sestra Bronislawa, která pobývá trvale ve Spojených státech amerických. Shledání s nimi bylo šťastné i bolestné zároveň...
Paní Renia Poncarová, členka Českého svazu bojovníků za svobodu a pražské židovské obce, zemřela v Praze před rokem, 30. 6. 2004, ve věku 81 roků. Kolik podobných osudů má na svědomí nacismus, už nikdo nezjistí.