Snaha komunistického režimu zkreslit obraz židovských dějin v českých zemích postihla samozřejmě i zdejší historické bádání o holokaustu. Bezprostředně po válce nebylo toto téma nijak omezováno, vydávala se svědecká literatura (rabi R. Feder, A. Auředníčková aj.), první prózy (Ota Kraus, František R. Kraus aj.) i první historická shrnutí: např. Továrna na smrt (1946) E. Kulky a O. Krause. Další významnější práce však začaly vycházet až poté, co odezněla nejsilnější vlna státního i lidového antisemitismu kolem procesu s protistátním centrem Rudolfa Slánského
. Uvolnění netrvalo dlouho: po arabsko-izraelské válce v r. 1967 a sovětské okupaci Prahy o rok později se režim už netajil protižidovským zaměřením a těžiště židovské historiografie českých zemí se přesunulo do USA, Německa a Izraele. Tam ovšem kvalitní díla o holokaustu vycházela už dříve, z důležitých prací týkajících se Československa připomeňme alespoň monografii R. Bondyové Theresienstadt 1941-1945 (Tübingen 1955, česky 2006), druhý díl sborníku The Jews of Czechoslovakia. Historical Studies and Surveys (New York, Filadelfie 1971) a monografii
Po roce 1989 se historické bádání a příslušná ediční činnost do českých zemí vrací. Postupně vycházejí základní práce: pramenné dílo o vězních terezínského ghetta Terezínská pamětní kniha I.-II. (1996), sborník studií L. Rothkirchenové, E. Schmidtové- Hartmannové a A. Dagana Osud Židů v protektorátu 1939-1945 (1991), M. Kárného Konečné řešení (1991), studie H. Petrův Právní postavení židů v Protektorátu Čechy a Morava (2000), sborníky Terezínské studie a dokumenty, které vydává od r. 1994 (od 1996 německy a česky) v Praze Institut Terezínské iniciativy, a řada dalších studií, vzpomínek a dokumentů, zabývajících se holokaustem z nejrůznějších obecnějších i dílčích pohledů.
Občas se objeví také práce podprůměrné, amatérské, edičně špatně připravené, některé jsou vydávány spíše pro efekt nebo pro forma. K takovým však rozhodně nepatří kniha Mečislava Boráka o prvních deportacích evropských Židů.
Dobrá metoda
M. Borák ve své knize, jejíž hlavní téma vymezuje název, přehledně popisuje situaci v roce 1939 a odpovídá na základní otázky: kdo rozhodl o první hromadné deportaci, k čemu sloužila, proč do ní spadli Židé z Vídně, Katovic a Ostravy a proč byla nakonec odvolána. Přesvědčivě dokládá, že plnou odpovědnost za rozhodnutí o deportacích nese nejvyšší nacistické vedení Říše, a také fakt, že deportace měly jeden cíl: ověřit v praxi ideu hromadných přesunů obyvatel, získat zkušenosti.
Sumu nejdůležitějších informací knihy lze rozdělit do dvou částí: první se týká vlastní deportace do Niska, stavby tábora a života v něm, druhá pak osudu deportovaných poté, co byla akce znenadání odvolána. Borák dává žánru víc, než se běžně požaduje, a jeho neobvykle živý, plastický a věrohodný text může číst se stejným užitkem odborník i běžný čtenář. Je tomu tak díky působivé technice vyprávění: autor obecnější, suchopárnou
informaci, získanou studiem pramenů a literatury, ilustruje a doplňuje velmi konkrétními, živými vzpomínkami pamětníků, kteří navíc nejsou anonymní: známe jejich jméno a často i anamnézu jejich osudu. Díky tomu je čtenář kvalitně informován nejen o historickém pozadí a okolnostech událostí, ale také o tom, jak vše prožívali lidé, které ony události semlely.
Z gulagů do Buzuluku
Podstatnou část Borákovy knihy tvoří informace o osudu deportovaných Židů po odvolání niské akce. Někteří se vrátili do Ostravy (většina z nich pak skončila ve vyhlazovacích táborech), mnozí zahynuli při pokusu přejít hranice do sovětské zóny obsazeného Polska. Ti, kterým se to podařilo, byli většinou bez milosti deportováni do stalinských koncentráků (gulagů), ti, jimž se podařilo vyhnout se gulagům, ztratili často život v prvních dnech německého útoku na SSSR při pogromech (organizovali je často domorodci) nebo pak ve lvovském ghettu.
Málo se u nás ví, že v sovětském gulagu skončilo až pět tisíc židovských uprchlíků z ČSR, z nichž více než polovina zahynula buď v táborech za polárním kruhem, nebo na pochodech smrti. Ostatní povětšinou zachránil fakt, že se mohli přihlásit do nově budované čs. armádní jednotky v SSSR; z gulagů se rekrutovalo téměř 80 % (!) mužstva, mezi nimi i 350 vězňů z Niska. (Nekonečnou smůlu měli Židé zVídně, ti se jako Němci
nemohli hlásit do polské či čs. armády a téměř všichni zahynuli v gulagu.) Překvapením pro mnohé čtenáře bude asi i popis nepředstavitelných poměrů ve stalinských koncentrácích, které vězni přirovnávali k těm nacistickým (někteří zažili oboje). Mezi ně patřil i Simon Wiesenthal, jehož autor cituje: Jediný rozdíl mezi gulagy a nacistickými koncentráky je tento: v gulazích nebyli vražděni lidé pro svou příslušnost k určité rase. Nicméně byla příslušnost k určité společenské třídě víceméně rozsudkem smrti. Jinak se gulagy a koncentrační tábory shodují ve všem. V obou se zneužívá vězňů k otrocké práci. V obou dostávají vězni stravu, která je vede ke smrti, stejně jako epidemie, všude umírají lidé jako mouchy. Pokud hovoří pro Stalina, že se obešel bez systematického vyvražďování, pak je k jeho tíži, že zavinil nesystematickým způsobem smrt ještě většího počtu lidí než Hitler ve svých koncentračních táborech.
Služba třem pánům
Chvála, jíž jsme zahrnuli Borákův text, se netýká poslední kapitoly Spravedlnost má zpoždění
, tady autor při pokusu shrnout poválečnou situaci klesl na úroveň běžné publicistiky. Kniha také není dostatečně vstřícná ke čtenáři, má nepohodlný formát, v textu chybí sebemenší odkazy i tam, kde by je uživatel opravdu potřeboval, pro lepší orientaci by byla vhodné užít např. záhlaví a přehledněji text členit, zbytečné je nápadné dělení kapitol černou dvoustranou apod. Je to nejspíš daň tomu, že kniha má ctižádost sloužit třem pánům: odborníkům, širšímu publiku a reprezentaci (vydal ji Český svaz bojovníků za svobodu a Městský výbor v Ostravě k výročí deportací). To vše jsou ale vlastně jen drobné nepříjemnosti, klady výrazně převažují.
|
Borák, Mečislav. První deportace evropských Židů. Transporty do Niska nad Sanem (1939-1940). Šenov u Ostravy: Nakladatelství Tilia, Městský výbor Českého svazu bojovníků za svobodu v Ostravě, 2009. 304 s. |