V těchto dnech si připomínáme, že před pětapadesáti lety byl osvobozen Terezín, město, které se z rozhodnutí nacistů stalo na léta místem utrpení a smrti tisíců lidských bytostí. Zatímco Malá pevnost byla místem perzekuce českého národa a prostorem účtování s příslušníky odbojového hnutí, samo město Terezín se proměnilo v ghetto a v přestupní a často i konečnou stanici Židů z celé Evropy, Židů, jejichž národ byl děsivým rozhodnutím nacistů odsouzen k vyhlazení. Říkali tomu eufemisticky konečné řešení
.
Oběti nacismu však umíraly i v koncentračním táboře v nedalekých Litoměřicích. Ostatně i po osvobození Terezína ještě umírali lidé na následky nelidského zacházení a epidemií.
Skláním se v hluboké úctě před památkou všech, kteří nasazovali své životy v boji proti nacismu, kteří v tomto velkém boji za záchranu lidskosti padli, kteří byli popraveni či umučeni a kteří se dnešního dne už nedožili.
Řetěz, kterému praskne jeden článek, již nemůže být nikdy takový, jako býval.
Tato slova napsal Karel Poláček nedlouho před svým zařazením do transportu, jenž ho odvezl do náruče smrti. Řetězem mínil mnohonárodnostní společnost českých zemí a článkem pak zde žijící Židy. Nacisté se ovšem pokusili vyhladit i další národnost zde žijící - české cikány - Romy. Holocaust zanechal nezacelitelnou ránu v onom pomyslném řetězu národnostní vzájemnosti, A nejenom u nás - celý evropský kontinent byl takto strašlivě poznamenán.
Tyto hrozné děje si musíme stále znovu připomínat. Zavazuje nás k tomu úcta k nezměrnému utrpení našich bližních, povinnost připomínat a ctít jejich oběť a vůle k vědomí vlastní totožnosti, jehož neodmyslitelnou součástí je i vědomí skutečné historie našeho společenství.
Nutnost znovu a znovu připomínat tragédii holocaustu, jehož dozvuky zasahují do dnešních životů, stála na počátku českého - a dnes již - mezinárodního - projektu Fenomén holocaust, nad kterým jsem převzal záštitu. Tento projekt směřuje k hlubšímu poznání tragických momentů našich vlastních dějin, především pak holocaustu Židů a Romů, k reflexi a pochopení holocaustu jako součásti našich dějin.
Cítím, že právě na přelomu tisíciletí je třeba si tyto skutečnosti stále více připomínat. Atmosféra naší přítomnosti v mnohém připomíná fin de siécle, který před sto lety bohužel přinesl Evropě i vědecký
rasový antisemitismus. Také dnes se nacházíme uprostřed rasových, nacionáních a náboženských konfliktů, s nimiž nejhlubší sedimenty potlačovaných komplexů a tužeb vyplývají na povrch v podobě nenávisti a zloby. Přelom věků v sobě nese naději na spravedlivé uspořádání lidského společenství. Dnešní realita v sobě obsahuje příslib úsvitu i velké varování. Je v zájmu celého lidstva, aby se již žádný z oněch znovu a znovu obnovovaných řetězů nepřetrhl tím, že by byl zničen kterýkoli z jeho článků.
Přál bych si, abychom památku všech popravených, deportovaných a mučených mohli připomínat nejen jako památku nesmyslně utracených lidských životů, ale jako cosi víc: jako památku lidí, kteří pomohli vykoupit osud těch, kteří přežili. Tito lidé zemřeli v jistém smyslu proto, aby ostatní mohli důstojně žít. Na tom nic nemění skutečnost, že si většina z nich tento úděl sama nezvolila.
Je na nás, abychom dokázali svoji dnešní svobodu opravdu naplnit, abychom dokázali čelit zlu i v jeho prvopočátečních zdánlivě nevinných projevech, abychom dokázali čelit dokonce i jen lhostejnosti k takovým projevům zla.
Památka obětí, před níž se zde a nyní skláním, musí být mementem a nepominutelnou výzvou pro pokolení nastupujícího tisíciletí.
(Tuto řeč pronesl prezident republikyVáclav Havel při tryzně na Národním hřbitově před terezínskou Malou pevností dne 21. května 2000, 55 let po skončení 2. světové války.)