Když ne nyní, kdy?

Potom se znovu obrátil k Pjotrovi: Mimochodem, když ses přidal k nám, musíš být taky trochu blázen, jiné vysvětlení není. Rusové jsou buď blázni, nebo je s nimi nuda, ale ty jsi z rodu bláznů, to je vidět. Bude ti s námi dobře, i když jsou naše zákony trochu komplikované; neboj, my je dodržujeme, jenom když nám nepřekážejí v partyzánské činnosti, ale rádi si o nich povídáme. Umíme skvěle rozlišovat mezi čistým a nečistým, mezi mužem a ženou, mezi Židem a gojem, a rozlišujeme i mezi přikázáními mírovými a přikázáními válečnými. Například mírové přikázání říká, že nezatoužíme po ženě bližního...

Pjotr, který ležel vedle Černé Rochele, se poněkud odtáhl, možná nevědomky. Ne, s tím si teď nelam hlavu. Tady všichni touží po všech ženách. Veliteli, ty nikdy nemluvíš vážně, přerušila ho Line, která naopak mluvila vážně vždycky. Její lehce ochraptělý alt nebyl silný, ale dovedl se mezi jinými hlasy prosadit. Pokud jde o ženu bližního, máme k tomu co říct my.

Kdo my? zeptal se Gedale.

My ženy. Především: proč žena může patřit jen jednomu muži, nebo nic, kdežto muž nemusí patřit jen jedné ženě? Připadá vám to správné? Pro nás to správné není, není to přijatelné. Dnes už to není přijatelné; ženy jsou dnes posílány do vyhnanství jako muži, končí na šibenici jako muži a střílejí líp než muži. To stačí jako důkaz, že mojžíšský zákon je zpátečnický.

Pavel se probudil, pochechtával se a říkal něco potichu Pjotrovi. Leonid mlčel, ale kradmo pokukoval po Lině a vypadal ustaraně. Přihnal se silný závan, déšť s kroupami zabušil do stěny; mlýn zaskřípěl a celá stavba se jako kolotoč otočila na obrovském čepu zaraženém do zasypaného řečiště. Isidor se přitiskl k Bílé Rochele, a ta ho tišila hlazením po ježaté hlavě.

Jen dál, pokračuj. Line, řekl Gedale.

Přece se nelekneš nějakého větříku. Řekni nám, jaký zákon ctíš ty: jestli nebude moc přísný, mohli bychom se jím řídit taky. Já se nebojím větru, ale vás. Jste cyničtí a primitivní. Náš zákon je prostý; dokud nejsou muž a žena manželé, můžou po sobě toužit a milovat se, jak chtějí. Až do svatby má být láska volná a tak to taky je, vždycky to tak bylo, neexistuje zákon, který by ji mohl uvěznit. Ani Bible nemluví jinak; naši předci nebyli jiní než my, milovali se jako my, tenkrát jako dnes.

Tenkrát víc než dnes, podotkl Pavel, však taky Bible nezačíná pro nic za nic šukáním.

...ale po svatbě už to tak není, Line si ho nevšímala a pokračovala. My v manželství věříme, protože je to smlouva a smlouvy se dodržují. Manželka patří manželovi, ale i manžel patří manželce.

Tak to my se nevezmeme, prohlásil Gadale. Viď, Bello?

Ty mlč, abys věděl, odpověděla Bella, beztak každý ví, že jsi špindíra. A já tě nikdy nežádala, aby sis mě vzal. Jako velitel bys ještě ušel, ale jako manžel, radši nemluvit.

Výborně, na to Gedale, tak vidíš, že se vždycky shodneme. Máme čas si to rozmyslet, nejdřív musí skončit válka. Pak se obrátil na Leonida, který celý zachmuřený seděl na bobku vedle Liny:

A co ty, Moskvane, co si myslíš o teoriích své ženy?

Nemyslím si nic. Nech mě na pokoji.

... a já nejsem ničí žena, dodala Line.

To je štráchů! řekl Józek ze svého kouta jednomu muži ze Slonimu. Jákob, náš otec, měl například čtyři ženy, a ty se mezi sebou shodly skvěle.

Do hovoru se vmísil Mottel:

Ale nebyly to ženy bližního. Jákob byl v právu, protože jednu z nich měl omylem, vlastně Lábanovou lstí, a další dvě byly otrokyně. Opravdovou manželku měl jen jednu: všechno bylo podle pravidel.

Výborně Mottle! řekl Gedale. Nevěděl jsem, že jsi tak vzdělaný. Studoval jsi v ješivě, než jsi začal podřezávat krky?

Studoval jsem nejrůznější věci, odpověděl Mottel s vážností. Studoval jsem i Talmud, a víte, co říká Talmud o ženách? Říká, že s ženou, která není naší manželkou, nemáme mluvit nebo jí dávat znamení, ani rukama, ani nohama, ani očima. Že se nemáme dívat na její šaty, ani když si je neoblékla. Že poslouchat ženu, když zpívá, je jako vidět ji nahou. Že je vážným prohřešením, když se dva snoubenci obejmou: žena vyjde z objetí nečistá, jako kdyby měla měsíčky, a musí se očistit rituální koupelí.

Tohle všechno stojí v Talmudu? zeptal se Mendel, který až dosud nepromluvil.

V Talmudu i jinde, řekl Mottel.

Co je to Talmud? zeptal se Pjotr.To je vaše Evangelium?

Talmud je jako polévka, ve které je všechno, co člověk může jíst, řekl Dov. „Ovšem je tam zrno i s plevami, ovoce s peckami a maso s kostmi. Není to moc dobré, ale je to výživné. Talmud je plný chyb a protikladů, ale právě tím učí uvažovat, a kdo ho přečetl celý...

Přerušil ho Pavel: Já ti vysvětlím, co je Talmud, na jednom příkladě. Dávej dobrý pozor. Dva kominíci proletí dolů rourou komína; jeden vyleze celý umazaný od sazí, druhý vyleze čistý. Ptám se tě: kdo z těch dvou se půjde umýt?

Pjotr vytušil lest a rozhlížel se kolem sebe, hledaje pomoc. Pak si dodal odvahy a odpověděl: Půjde se umýt ten, co je špinavý.Chyba, řekl Pavel. Ten, co je špinavý, vidí tvář druhého, která je čistá, a myslí si, že je čistý i on. Kdežto ten, co je čistý, vidí umouněnou tvář druhého, myslí si, že je špinavý, a jde se umýt. Chápeš?

Jo, chápu. To má logiku.

Ale počkej, ten příklad ještě není u konce. Teď ti položím druhou otázku. Ti dva kominíci proletí znovu tím samým komínem a zase je jeden špinavý a druhý ne. Který se půjde umýt?

Říkal jsem ti, že chápu. Půjde se umýt čistý kominík.

Chyba, řekl nelítostně Pavel. Ten, co byl čistý a šel se umýt po prvním pádu, si všiml, že voda v lavoru se neušpinila, kdežto ten umazaný pochopil, proč se ten čistý šel mýt. A proto se tentokrát jde umýt špinavý kominík.

Pjotr naslouchal s pootevřenými ústy, napůl vytřeštěně, napůl zvědavě.A teď přijde třetí otázka. Ti dva proletí komínem potřetí. Kdo se půjde umýt?

Od teďka se chodí mýt ten, kdo je špinavý.

Zase chyba. Viděl jsi někdy, že by dva proletěli jedním komínem a jeden zůstal čistý a druhý se zamazal? Tak vidíš, takový je Talmud.

Pjotr zůstal pár vteřin jako opařený, potom se otřepal, jako když pes vyleze z vody, ostýchavě se zasmál a prohlásil:

Teď se kvůli tobě cítím jak zmoklá slepice. Jak ucho na vojně. Dobře, pochopil jsem, co to je, ten váš Talmud, ale jestli mi dáte ještě jeden příklad, jdu pryč a vrátím se k Ulybinovi. Tohle není nic pro mě, já jdu radši na věc útokem.

Neber si to tak. Ruse, řekl Gedale. Pavel to nemyslel zle, nechtěl se ti vysmívat.

K tomu poznamenala Line: Chtěl ti jenom dát pocítit, jaké to je být Žid, myslím, jaké to je mít hlavu stavěnou určitým způsobem a být mezi lidmi, kteří ji mají stavěnou jinak. Tak a teď jsi Žid ty, sám mezi gojim, co se ti smějou.

...a udělal bys dobře, kdyby sis změnil jméno, dodal Gedale, protože to tvoje je moc křesťanské: místo Pjotr Fomič by sis měl nechat říkat Jeremjáš nebo Abakuk nebo nějak jinak, ne tak nápadně. A nauč se jidiš a zapomeň na ruštinu: dej se možná obřezat, nebo na tebe jednoho dne uděláme pogrom.

Gedale domluvil, s chutí si zívnul, sfouknul svíčku, dal všem dobrou noc a odešel s Bellou. Další dvě tři svíčky byly sfouknuty. Tmou se ozval ochraptělý ospalý hlas, snad jednoho z mužů z Ružan.

...u nás ve vsi byl Žid a ten snědl vepřovou klobásu. Rabín ho za to káral, ale on prohlásil, že to prase přežvykovalo, takže bylo košer. 'Hloupost, prasata nepřežvykujou,' na to rabín. 'Obyčejně ne, ale tohle přežvykovalo. Přežvykovalo, a jak: přežvykovalo jako vůl,' řekl Žid; a jelikož to prase už nežilo, nemohl rabín nic říct.

U nás ve vsi, ozval se jiný hlas, byl Žid, a ten se dal čtrnáctkrát pokřtít.

Proč? Nestačilo to jednou?

To se ví, že stačilo, ale jemu se líbil ten obřad.

Bylo slyšet, jak si někdo odkašlává a odplivuje, a pak třetí hlas pronesl: U nás ve vsi byl Žid, a ten se opíjel.

No a co je na tom divného? zeptal se někdo jiný.

Nic. Neříkal jsem přece, že je to divné, ale dneska večer je divné vyprávět věci, co divné nejsou, protože všichni vyprávějí jen divné věci.

U nás ve vsi, začal Isidor, přerušil ho ženský hlas. Už dost! Spi, je pozdě. Ale Isidor pokračoval:

U nás ve vsi byla jedna žena, a ta viděla ďábla. Jmenoval se Andúschas, měl podobu jednorožce a hrál na hudební nástroj.

Na jaký?

Na roh.

A jak to dělal, když ho měl na čele?

Nevím, řekl Isidor, na to jsem se jí nezeptal.

Nějaký hluboký hlas nahoře zívnul:

Buďte už zticha. Je čas spát, hodně jsme toho nachodili. Musíme si odpočinout. I Hospodinovi trvalo šest dní, než stvořil svět, a sedmý den odpočíval.

Odpověděl mu Gedale: Odpočinul si a prohlásil: ,Doufejme, že to bude fungovat. '

Ještě se tmou nesl tenký hlásek Bílé Rochele, přeříkávající šeptem večerní motlitbu Do Tvých rukou svěřuji svou duši a požehnání Milosrdný, zlom jho, které nás utiskuje, a odveď nás s čelem vzpřímeným do naší země; pak se rozhostilo ticho.