Před několika týdny byl odhalen pod Strahovským klášterem, na jednom z nejkrásnějších míst Prahy, pomník Nicholasi Wintonovi. Malý kamenný blok s nápisem Pramen sira Nicholase Wintona, zachránce 669 dětí
je usazen v Sadu zachránců dětí před holocaustem, který letos založil Magistrát hl. Města Prahy ve spolupráci s organizací Ukrývané děti (Hidden Child) a Federací židovských obcí v ČR. Sad zaplnily převážně jabloně odrůd Matčino či Otcovo, také nápis v pískovci má svůj význam symbolický, ale i zcela reálný: zpod pomníku vytéká (dosud zaslepený) pramen vody. A to vše: sad, pomník zachránci životů i pramen živé vody je načasováno k datu 19. května 2009. Toho dne před 100 lety se v Londýně Nicholas Winton narodil.
Jeho rodiče patřili k vrstvě německých Židů, většinou finančníků, kteří přicházeli do Anglie z Německa v 19. století. Až do roku 1938 se jmenovali Wertheimovi, k židovství ale měli vztah značně ambivalentní (své děti nechali dokonce pokřtít), navzdory tomu se jejich syn nemohl za svůj čin - záchranu několika set především židovských dětí z Československa v roce 1939 - stát Spravedlivým mezi národy
, protože toto ocenění Izrael lidem židovského původu neuděluje. Už dvacet let se mu ovšem dostává hojnosti poct, i velkých: Královna ho povýšila do šlechtického stavu, v Praze dostal Řád TGM, ocenila ho americká Sněmovna reprezentantů, jmenuje se po něm planetka atd. V Čechách také z iniciativy studentů vznikla podpisová akce s výzvou, aby mu byla udělena Nobelova cena míru (do 27. 4. ji podepsalo téměř 72 000 lidí). Všechny ty pocty a rozruch kolem sebe sir Nicholas přijímá evidentně s rozpaky, údivem, ironií a trochu i rozmrzele, občas ho ale přece jen zradí dojetí, jako tehdy, když mu předloni (skoro po hollywoodsku) v setmělém obřím sále pražského Kongresového centra studenti mávali rozsvícenými mobily...
Není těžké vysvětlit, čím tento stoletý muž přitahuje tolik mladých lidí u nás. Solidní úředník a přitom letec (za války v RAF), makléř a sportovec (jako šermíř byl ve výběru pro olympijské hry). Musí být skvělý organizátor, musí mít charisma a sílu prosadit svou vůli. Zachrání stovky malých dětí a padesát let to skrývá - kdyby jeho žena v r. 1988 nenašla na půdě krabici s dokumenty, nikdo by nic nevěděl. Nejlepší kladný hrdina: tak staromódně skromný a neasertivní a přitom tak módně cool. Navíc je to náš
hrdina, zachraňoval děti odsud, jeho vlaky vyjížděly z Wilsonova nádraží...
Tím nejzajímavějším pro mladé lidi je ale možná ještě něco jiného. Winton není válečný hrdina, jako byla polská jeptiška Irena Sendlerowá, nebo švédský diplomat Raoul Wallenberg, kteří zachránili stovky dětí za války s nasazením života. Toho by se odvážil skutečně málokdo. Winton se nemusel bát, že ho nacisti zabijí. Jen se prostě namísto na lyžovačku do Švýcarska vydal zachraňovat lidské životy do malé a ohrožené země. Jen jsem viděl, k čemu se schyluje, a udělal, co jsem mohl, abych pomohl,
řekl nedávno o své misi. Vypadá to hodně jednoduše: chce to jen věnovat tomu čas a energii
, jak říká sir Nicholas Winton. Přitažlivé na tom je, že to, co on tehdy, by mohl udělat skoro každý a kdykoliv.