Od vydání dokumentu, kterým se Vatikán dosud nejuceleněji vyslovil ke vztahům katolíků a Židů, uplynulo více než čtvrt roku. Na židovské straně se text setkal převážně s rezervovaným přijetím. Skutečnost, že Vatikán dále očišťuje své vztahy k judaismu a židovskému národu od minulých záští, je vítána. Na druhé straně způsob, jakým dokument hodnotí křesťansko-židovské vztahy v minulosti, a zejména období šoa, oslabuje z židovského hlediska snahu napravit vzájemné vztahy. Tak například vrchní izraelský rabín Israel Meir Lau zhodnotil vatikánské prohlášení slovy málo a pozdě
, francouzský rabín a náboženský myslitel Josy Eisenberg hovoří o kroku vpřed a dvou krocích zpět
.
Historická odpovědnost církve
Dokument prohlašuje, že má být aktem tešuva
- což je hebrejský výraz pro pokání. Tešuva
v judaismu předpokládá úplné vyznání viny. Nevyvažuje vlastní poklesky poukazy na hříchy jiných, neklade otázky, ale odpovídá. Vatikánské prohlášení však mluví spíše jazykem diplomacie. Dějiny vzájemných vztahů označuje za bolestné
a vyslovuje naději, že již nebude více antijudaismu mezi křesťany ani antikřesťanských citů mezi Židy
. Židé však nenahlížejí společnou historii jako dějiny vzájemných křivd: diskriminace a perzekuce směřovaly jednostranně vůči nim. Za protižidovskou zášť také nemohly jen zbloudilé a nespravedlivé interpretace Nového zákona o židovském národě a jeho údajné vině, příliš dlouho kolující v křesťanském světě, jak naznačuje vatikánské prohlášení. Židovští historici soudí, že za téměř 1500 let nepřetržitého pronásledování Židů nese odpovědnost církev jako taková. Připomeňme jen III. a IV. lateránský koncil (1179, 1215) s ustanoveními o segregaci Židů, povinném nošení židovských znamení, zákazu většiny povolání pro Židy i pohlavního styku mezi Židy a křesťany. Odmítavý vztah církve k Židům a judaismu přitom předurčoval vztah světské moci k nim se všemi tragickými důsledky. Jestliže je církev hrdá na křesťanskou tradici Evropy a její duchovní odkaz, měla by připustit, že k této tradici patřila i institucionalizovaná perzekuce Židů. Americký historik Raoul Hilberg shrnul genocidu Židů za 2. světové války do 4 bodů: Definice (ideové zdůvodnění nenávisti) - vyvlastnění (zbavení práv, ožebračení) - koncentrace na určených místech (ghetta) - eliminace. Tento model se však ve svých obecných principech a psychologických stereotypech utvářel již od středověku, uvnitř křesťanské společnosti. Nacisté jej - obohacený o témata moderního antisemitismu, a především genocidního rasismu - přetvořili k vlastním cílům.
Církev a nacismus
Vatikánský dokument tuto souvislost nevidí. Označuje šoa za dílo novopohanství a zdůrazňuje, že jeho kořeny leží mimo křesťanství. Je přesto faktem, že německá katolická církev ani Vatikán proti nacismu jednoznačně nevystoupily. Antijudaistická propaganda v německém katolickém tisku a postupně i jinde v okupované Evropě souzněla s nacistickým antisemitismem. V březnu 1933 bylo z kazatelen čteno věrnostní prohlášení německého katolického episkopátu. Ten také v roce 1935 vyslovil souhlas s norimberskými protižidovskými rasovými zákony. Freiburský arcibiskup Gröbe poté hovořil takto: Protože každý národ nese sám odpovědnost za své šťastné bytí a jelikož přijetí úplně cizí krve znamená pro národ, který se v dějinách osvědčil, vždy riziko, nelze žádnému národu upřít právo, aby dosavadní stav své rasy uchoval neporušen a aby pro to učinil zabezpečující opatření. Křesťanské náboženství žádá jen tolik, aby použité prostředky neporušovaly mravní normy a přirozenou spravedlnost.
Jestliže vatikánský dokument uvádí adventní kázání mnichovského kardinála Faulhabera z roku 1933 jako příklad odmítnutí antisemitismu, je smysl tohoto vystoupení přeceněn. Kardinál se zastával Židů žijících před příchodem Krista, nikoli těch, kdo žili později, a už vůbec ne v současnosti.
Církev a rasismus
Vatikánský dokument zvlášť zdůrazňuje, že učení církve o jednotě lidské rasy bylo neslučitelné s nacistickým antisemitismem. Zpochybňuje to citovaný výrok freiburského arcibiskupa, a především vysvětlení nuncia vichystické Francie u Svaté stolice, Léona Bérarda. Ten 2.9.1941 vyložil maršálu Petainovi stanovisko Vatikánu k protižidovským zákonům: Církev odsoudila rasismus stejně jako odsoudila komunismus. Z tohoto učení o myšlenkách rasismu nelze usuzovat, že církev samozřejmě odsuzuje každé speciální opatření toho nebo onoho státu proti takzvané židovské rase... .Církev rozhodně nemá za to, že židé jednoduše tvoří "duchovní rodinu" jako například katolíci a "reformovaní" křesťané. Uznává, že znaky, které odlišují židovskou společnost, nejsou rasového, nýbrž etnického charakteru. Církev je rozlišuje odedávna a bere na ně vždy zřetel.
Když pak Bérard posuzuje vztah katolického učení k francouzským protižidovským zákonům z června 1942, výslovně praví: V zásadě neobsahují tato opatření nic, co by mohlo vyvolat kritiku ze strany Svaté stolice. Tato zastává stanovisko, že při vydávání takových předpisů používá stát své zákonné pravomoci a duchovní moc nemá v těchto otázkách zasahovat do politiky státu. Jinak ovšem církev nikdy neprohlásila, že je třeba hájit a přiznat stejná práva všem občanům.
Někteří církevní činitelé takto nesmýšleli a proti nacistickému pronásledování Židů vystoupili. Bernhard Lichtenberg, Heinrich Grüber, Maxmilian Kolbe či Jules-Gérard Saličge viděli v Židech své bližní. Z hlediska Vatikánu však oni i jiní křesťané, kteří Židům pomáhali, zůstávali disidenty: vedli osamělý boj ve jménu vlastního svědomí, nikoliv s podporou církve.
Vztah Pia XII. k Německu
Dokument Vatikánu k židovsko-křesťanským vztahům očišťuje papeže Pia XII. ze všech nařčení z lhostejnosti vůči židovské tragédii. Jednání tohoto nejvyššího představitele církve tím ale nepřestává být sporné. Pius XII. nikdy nepohrozil zrušením konkordátu s Německem ani exkomunikací nacistů. V Hitlerově Německu přitom žilo 22 milionů katolíků a patřila k nim i čtvrtina příslušníků SS. Že církev ani přes útlak, jemuž ji nacisté vystavili, neztratila vliv, svědčí některé příklady: Po protestech církve bylo upuštěno od odstraňování křížů ve školách v Bavorsku (1936, 1941). V září 1941 roku byly v Německu po církevních protestech zastaveny euthanasie. V Rumunsku nedošlo k deportacím, jakmile zasáhl místní nuncius.
Pius XII. za války zachovával přísnou neutralitu, ale nezakrýval zvláštní vztah k Německu. Po zvolení papežem napsal 6.3.1939 Hitlerovi dopis, v němž ho ujišťoval, že chce zůstat spojen pouty hlubokého a vroucného přátelství s německým lidem svěřeným Vaší péči
. V listopadu 1943 byl ministr zahraničí Ribbentrop z Říma informován, že papež je pohnut, jak německý lid zkouší za hrozných teroristických útoků
. Roku 1942 papež přijal vůdce chorvatských fašistů Paveliće, jehož režim, stejně jako Tisův na Slovensku, se honosil papežovou podporou. Pius XII. se od manipulace se svým jménem nikdy nedistancoval. Ačkoli byl Vatikán od roku 1940 opakovaně zpravován o systematickém vyvražďování Židů, veřejně se k němu nevyslovil. Na dotaz ministerstva zahraničí USA z 10. 10.1942 Pius XII. nepotvrdil zprávy o masovém vyhlazování Židů a o židovské tragédii, o níž byl Vatikán dobře informován, nepromluvil ani po osvobození Říma v červnu 1944.
Vatikán vysvětluje papežovo mlčení snahou nezhoršit situaci a nepopudit Německo, aby bylo možno pomáhat potřebným včetně Židů. Papež se svými spolupracovníky vskutku napomohl záchraně části římských Židů. Vystupoval též ve prospěch Židů maďarských. Ti, kdo přežili šoa, se však přesto ptají: Proč církev nepromluvila, už když se požár protižidovské nenávisti rozhoříval a sílil? Ti, kdo se později ocitli v plamenech, by snad nemuseli být zachraňováni.
Pomoc válečným zločincům
Osvětlení role Vatikánu za 2. světové války, potvrzení či vyvrácení často protichůdných tvrzení by napomohlo zpřístupnění vatikánských archivů. V letech 1965 - 1981 vydal Vatikán 11 svazků dokumentů, v němž měly být všechny důležité písemnosti. Dnes víme, že mnohé další zůstaly skryty. Jen studium těchto materiálů by zřejmě objasnilo ještě jednu kapitolu v dějinách církve, která se nepřímo váže k šoa: pomoc Vatikánu nacistickým válečným zločincům při jejich útěku před spravedlností. Takto z Evropy uprchl F. Stangl - velitel vyhlazovacího tábora Treblinka, kde bylo zavražděno 900 000 Židů, velitel další továrny na smrt, Sobiboru, G. Wagner,A. Eichmann, M. Bormann, nesčetní vrazi ze zemí nacistických satelitů včetně A. Paveliće. Podle některých badatelů pomáhalo při útěcích nacistů až 20 vatikánských organizací, na svobodu se dostalo na 30 000 zločinců.
Přestože většina židovských činitelů s důležitými částmi vatikánského prohlášení Pamatujme: zamyšlení nad šoa
nesouhlasí, spojuje s ním i určitou naději. Nejde totiž o dokument samotného papeže, nýbrž Komise pro náboženské vztahy s Židy
vedené kardinálem Edwardem Idrisem Cassidim. Právě citace z papežových vystoupení však ve vztahu k Židům zůstávají v dokumentu nejvíce jednoznačné.
(Psáno pro Lidové noviny a Roš chodeš)