Od vyhlášení Charty 77 nás dělí tři desetiletí. Víc než třicet let uplynulo také od chvíle, kdy - po výsleších na StB - zemřel jeden z prvních mluvčích Charty, filosof Jan Patočka. Byl první obětí hysterie, již komunistický režim rozpoutal v panice nad z dnešního pohledu zcela nevinným Prohlášením Charty
, které vyzývalo režim k dialogu na téma dodržování lidských práv. Signatáři prohlášení se odvolávali na mezinárodní pakty o občanských, politických a dalších právech, které naše republika podepsala a které u nás vstoupily v platnost v roce 1976. Problém byl v tom, že tehdejší režim žádné závazky toho druhu vůči svým občanům plnit nechtěl, zmíněné úmluvy podepsal jen na oko a jakýkoli skutečný dialog ho z té lži mohl snadno usvědčit. Proto ta hysterie, mediální běsnění `a la Goebbels, lidové rezoluce
, vyhazovy z práce, pronásledování rodin, vězení, nenávist až za hrob. Kdo zažil Patočkův pohřeb, nezapomene na burácení plochodrážních motorek, helikoptéru, fízly v baloňácích kolem zdi břevnovského hřbitova, vybírající si, koho ze smutečních hostů seberou...
Charta 77 a Židé
Chartu podepsalo také několik signatářů, kteří by se mohli hlásit k svému židovství. Patřil k nim i lékař a politik František Kriegel, veterán občanské války ve Španělsku a války v Číně, v srpnu r. 1968 jediný z čs. vlády, unesené do Moskvy, který navzdory ohrožení života odmítl podepsat potupnou smlouvu s okupanty. Krieglovi v r. 1977 Rudé právo neopominulo připomenout jeho původ (je z rodu Jidáše
), a když zemřel, komunisté nepovolili uspořádat ani pohřeb. Za co se mu mstili nejvíc? Že narušil tak lákavé klišé o židovské zbabělosti
?
Světlý příklad Františka Kriegla je tím známějším ze dvou momentů kolem Charty 77, které chceme publiku Rch připomenout. Tím méně známým je dokument nazvaný Kritika devastace židovských kulturních památek a zamlčování úlohy Židů v čs. dějinách. Charta 77 vydala v průběhu své existence vedle stovek prohlášení k aktuálním problémům také řadu závažných analytických dokumentů obecnější povahy. Jen namátkou několik témat: Svoboda cestování do ciziny (1978), K problematice důchodců (1980), Právo na dějiny, Právo na informace (1984), O čs. zdravotnictví (1984), O nutnosti ekonomické reformy (1985), O čs. školství (1989) apod. Dokument 28/89 týkající se židovské komunity u nás vyšel 5. 4. 1989 a podepsali ho mluvčí D. Němcová, T. Hradílek a A. Vondra. Autorsky se na něm podíleli historik Pavel Bergmann, redaktor Leo Pavlát, vydavatel ineditní edice Alef Jiří Daníček, kunsthistorik Arno Pařík aj. Dokument byl otištěn ve sborníku Charta 77 (ed. V. Prečan, Bratislava 1990). My zde z textu, který patří k nejobsáhlejším, jež CH 77 vydala (má 258 řádek), můžeme ocitovat jen několik ilustrativních pasáží.
Ukázky z textu
Skutečnost, že počet obětí z řad čs. občanů, kteří byli v letech 1939 - 45 zavražděni, popraveni nebo padli či zahynuli během válečných operací, se odhaduje na 360 000 osob, je známá. Jen zřídka, a prakticky nikdy tam, kde je příslušný text určen širší veřejnosti, se však setkáme s informací, že v případě 240 tisíc - 255 tisíc těchto obětí se jedná o osoby židovského původu, o velkou většinu Židů, kteří v předválečné republice žili...
V roce 1968 je Pinkasova synagoga - Památník obětí nacistické perzekuce - uzavřena. Důvodem bylo ohrožení zdiva spodní vodou. Od té doby, tedy již plných dvacet let, je budova veřejnosti nepřístupná. Během doby, ve které dosáhla dospělosti celá jedna generace, se nepodařilo opravit a zpřístupnit památník, který by prostřednictvím silného osobního zážitku ukázal, jaké jsou důsledky radikálního totalitarismu, absolutně negujícího lidská i občanská práva včetně samotného elementárního práva na život ideologicky démonizovaného nepřítele (Židů) a všech aktivních nepřátel režimu vůbec. Toto poučení z novopohanské vzpoury proti evropské, židovsko-křesťanské tradici bylo v období normalizace u nás lidem odepřeno, mimo jiné i pro zjevně antisemitské prvky v propagandě a politice režimu... Před osmi lety byl uzavřen další z objektů Státního židovského muzea, Španělská synagoga. Důvodem uzavření byla chystaná přeměna elektrického napětí, se kterou dodnes nebylo započato. Před třemi lety potkal podobný osud synagogu Maiselovu. Jedinečná sbírka synagogálního stříbra je v důsledku toho veřejnosti nepřístupná... Z původní bohaté ediční činnosti SŽM nezbylo téměř nic. Edice Židovské památky
byla po prvních třech svazcích zastavena. Časopis Judaica Bohemica je vydáván výhradně v cizojazyčné verzi, v češtině nemá ani resumé... Knihovna SŽM je pro nejběžnější provoz veřejnosti přístupná, ne však v plném rozsahu. Historicky významný bývalý archiv pražské Žno není dosud vůbec zpracován a je tak nepřístupný. Některé fondy vztahující se přímo k holocaustu jsou nyní dostupné jen zvlášť vybraným jedincům...
V expozicích i činnosti Památníku Terezín je specifické problematice terezínského ghetta věnována jen okrajová pozornost, která zdaleka neodpovídá počtu židovských obětí i zájmu převážné většiny návštěvníků. V rozsáhlé expozici Malé pevnosti je vystaveno pouze několik prací terezínských umělců v jedné kóji a problematice ghetta je věnována zcela neodpovídající malá výstavka v krematoriu...
Nejvíc alarmující je devastace židovských nemovitých památek v posledních 20 letech za přímé účasti místních správních orgánů a s vynuceným souhlasem židovských náboženských obcí samých. Jen v Praze tak byly např. svévolně zničeny mnohé židovské hřbitovy (Libeň, Žižkov, Radlice, Uhříněves), nemluvě o četných hřbitovech venkovských. S výjimkou Holešova a nyní i Mikulova není patrná žádná snaha o záchranu alespoň nejcennějších synagog a historických ghett (Boskovice, Třebíč, Březnice, Kolín, Polná atd.), často zcela unikátních židovských památek mnohdy i v evropském měřítku... Dochází k jejich postupné a jakoby nenápadné devastaci a demolici.... Zcela zvláštní pozornost si zaslouží likvidace novějších částí četných venkovských židovských hřbitovů se žulovými náhrobky od konce minulého století až do doby předválečné, připomínky rodin obětí holocaustu každé obce.
Samostatnou kapitolou je pozornost, která je Židům a jejich osudu věnována ve školní výuce a veřejné osvětové činnosti... Mlčí se o tom, že židovská menšina u nás byla vlastně likvidována několikanásobně. Nejen masově nacismem, nýbrž i následně zahrnutím přeživších Židů pod českou nebo slovenskou národnost bez zřetele na jejich národnostní a kulturní odlišnosti. K redukci židovské pospolitosti u nás navíc přispěly i dvě výrazné emigrační vlny (po r. 1948 a po r. 1968), takže z původních 44 tisíc osob v roce 1945 zůstalo na území ČSSR v roce 1980 pouze 9 tisíc Židů...
O destrukci náboženského a kulturního života v dnešním Československu svědčí např. i skandální skutečnost, že v letech 1970-84 neměla židovská pospolitost svého rabína, což je v tisíciletých dějinách Židů v českých zemích jev bez analogie.
(redakčně upraveno)