Kdyby si každé město vážilo svého autora tak jako Hradec Králové Viktora Fischla! Na rodném domě deska s portrétem, odhalená ještě za oslavencova života, čestný doktorát místní univerzity, kniha vzpomínek přátel a spolupracovníků nazvaná Návraty Viktora Fischla (ed. L. Jaklová, 2007) a další pocty. Teď naposledy konference pod záštitou hejtmana (Hradec) a vicehejtmana (Pardubice), ředitele ŽM v Praze, velvyslance v Izraeli a dokonce biskupa. Někteří z nich sami, jiní v zastoupení pohovořili v úvodu konference a svěřili se se svým okouzlením z Viktora Fischla. Biskup Dominik Duka upozornil na Fischlův vztah k češtině, ocenil jeho překlady z biblické poezie a na jeho příkladu konstatoval, že čeští Židé spoluutvářeli zdejší dějiny. Konference by měla podle něho připomenout, jakou ztrátu pro Čechy představuje jejich genocida.
Tolik poct židovskému autorovi, navíc sionistovi, to ve střední Evropě nebývalo zvykem. Ještě ke všemu si změnil jméno (pro Izrael je Avigdorem Daganem), vstoupil do služeb cizího státu, opustil rodnou zem a navzdory věštbě básníka Dyka zemřel až v požehnaných 94 letech...
Konference, kterou pořádaly Fakulta humanitních studií Univerzity Hradec Králové a Fakulta filozofická Univerzity Pardubice, proběhla 18. října v hradeckém Muzeu východních Čech, jedné z těch důstojně krásných a přitom trochu bizarních budov (viz Suchardovy obří sochy Průmyslu a Historie nad vchodem) z počátku 20. století, jimiž starosta František Ulrich spolu s Janem Kotěrou, Josefem Gočárem a dalšími architekty otevřeli okno české architektury evropským a světovým trendům
. (A otevřeli ho velmi dobře, což se vůbec nedá říct o mnoha jejich současných následovnících po celém Česku, Prahu nevyjímaje.)
V jednom z těch pěkných hradeckých domů se narodil i Viktor Fischl, ve stejném roce, jako bylo postaveno muzeum (1912), v jehož studovně se jako mladík setkával se světem krásné literatury, rodné město hraje velkou roli v jeho díle a vzpomínkách. Místo pro konferenci tedy bylo zvoleno případně, její název (Viktor Fischl, příběh českých Židů ve 20. století) zní ale přece jen trochu nadneseně. Plně mu odpovídaly vlastně jen dva referáty. První byl zajímavý příspěvek historičky Kateřiny Čapkové na téma Sionismus a čeští Židé před druhou světovou válkou
(tady je stále ještě se možno dozvídat něco nového), druhý přednáška izraelské historičky a publicistky Ruth Bondyové Čeští Židé v Palestině a Izraeli po roce 1945
. Šarmantní a bystrá rodačka z Ostravy ví, jak posluchače neunavit a říci to podstatné, aniž by hromadila úmorná data: často si pomůže lehkou ironií a vtipem. Je zajímavé, že úmorně kupodivu nevyzněl ani věcně pojatý příspěvek bývalého českého velvyslance v Izraeli Miloše Pojara, nazvaný Viktor Fischl, diplomat
, který poreferoval o Fischlových diplomatických štacích ve službách Izraele a doplnil je krátkým vhledem do dobové situace. Ze suchých dat vzešlo pro mnohé jistě překvapivé poznání: Fischl musel být vynikající diplomat, když zvládl tak - pro Izraelce - obtížné mise, jako byla především ta v Polsku (polský antisemitismus) a v Rakousku (Kreiského vztah k Izraeli a Palestincům).
Námětem referátu historika Jana Láníčka byla Československá židovská politická emigrace ve Velké Britanii za druhé světové války
. Do povolených dvaceti minut se autorovi vešel jen v podstatě úvod do problematiky, zdá se však, že důležité téma našlo svého autora: v Británii se formovala nepříliš šťastná Benešova poválečná politika vůči menšinám, a tedy i Židům.
Referát historičky Blanky Rozkošné se zabýval dějinami Židů v Hradci Králové a okolí od začátku 20. století. Hradci je zčásti věnován také esej Ludmily Žlábkové Tři města Viktora Fischla: Hradec Králové, Praha, Jeruzalém. Genius loci v próze V. F.
Autorka vychází z duchaplného nápadu: hledá v autorově prozaické tvorbě paralely k některým urbanistickým charakteristikám zmíněných měst. Její příspěvek byl jedním ze dvou, které se zabývaly přímo Fischlovým dílem. Tím druhým byl úvodní referát kritika Vladimíra Karfíka Viktor Fischl, básník a prozaik
, který představuje podle našeho názoru jeden ze seriózních pokusů vyhnout se nadšenecké interpretaci Fischlova literárního odkazu a významu a snaží se hledat skutečné místo jeho díla v českém písemnictví.
Pokud jde o závěrečné referáty, v glose se dá jen těžko bez zkreslení vystihnout jejich obsah. Připomeneme tedy alespoň názvy: Viktor Fischl jako iniciátor dialogu mezi křesťanstvím a židovstvím
(J. Šimsa); Holocaust a historikové
(Z. Vydra) a Holocaust v literatuře židovských autorů jako pociťovaný dluh
(A. Tomský) a odkazujeme zájemce na sborník referátů, který organizátoři konference na počest Viktora Fischla-Avigdora Dagana připravují k vydání.