Jan P. Kučera: "... je hodně Hitlera ve Wagnerovi"

Tuto otázku, která dodnes bouří hladinu nejen odborných, ale též veřejných diskusí, si klade Jan P. Kučera ve své nové knize "... je hodně Hitlera ve Wagnerovi" (název je citátem z Thomase Manna). Nejde ovšem o životopis slavného skladatele - ten Kučera ostatně publikoval již v 1995 (Drama zrozené hudbou. Richard Wagner), ale o politologickou analýzu Wagnerova myšlení. To ovšem nelze provést bez důkladného pochopení jak Wagnerovy hudby, tak i jeho děl zaměřených na společnost a politiku. K tomu má málokdo tak dokonalou kvalifikaci jako Jan P. Kučera, v jehož osobě se ojedinělým způsobem spojuje výborná znalost Wagnerovy hudby s osobností politologa. Kučera mnoho let působil ve Státní opeře, ale zároveň také na politologii na Univerzitě Karlově. Jeho kniha je psána s láskou a chutí, vtipně, ne-li přímo ironicky. Kučera se i přes svůj patrný obdiv k Wagnerově osobnosti nijak nezdráhá dotýkat se mistrových slabších stránek, např. jeho neobyčejné samolibosti.

S Kučerou tak můžeme sledovat zajímavé Wagnerovy proměny: od drážďanského revolucionáře z roku 1848 k dvornímu skladateli bavorského krále Ludvíka a k pozdějšímu Wagnerovu (uskutečněnému) snu o vytvoření divadla a hudebního centra v Bayreuthu. I přes obdivuhodný posun od radikálního revolucionáře k mnohem konzervativnějšímu světonázoru je možné ve Wagnerově myšlení vysledovat rysy prolínající se celou jeho tvorbou. Kučera především zdůrazňuje myšlenku vykoupení tehdejší - podle Wagnerova názoru pokleslé - společnosti, vykoupení, jehož prostředkem pochopitelně měla být hudba, a to především Wagnerova hudba.

Vídeňská karikatura na Wagnerův antisemitismus. (Obr. převzat z recenzované knihy.)

O Wagnerově antisemitismu bylo již sepsáno mnoho učených spisů. Nejznámějším Wagnerovým protižidovským textem je článek Židovství v hudbě uveřejněný anonymně v roce 1850. V něm Wagner spojuje podle něj neblahou komercializaci soudobé hudby s židovstvím, neschopným údajně skutečných tvůrčích, uměleckých činů. Ostny Wagnerovy kritiky ovšem nemíří pouze na úlohu Židů v hudbě, ale též na údajnou roli Židů a židovského ducha v moderní společnosti. Židé se tak stávají symbolem všech kritizovaných společenských jevů: materialismu, honby za penězi, kapitalistického uspořádání. Jisté také je, že Wagnerův antisemitismus byl podpořen jeho obratem proti hudbě některých židovských skladatelů, především proti tvorbě Meyerbeerově. Wagner tento antisemitský text znovu - tentokrát pod svým jménem - publikoval v roce 1869 jako v knižní podobě. Ta mj. inspirovala Jana Nerudu k uveřejnění neblaze proslulého antisemitského spisku Pro strach židovský.

Kučera - podobně jako další autoři - zdůrazňuje, že Wagnerův antisemitismus je třeba vidět v souvislosti s jeho ostatním dílem a s jeho představami o uspořádání společnosti. Židé pro Wagnera byli symbolem moci kapitálu a komercializace, všeho povrchního a v jádru neněmeckého. Jestliže židé ztělesňují zhoubnou moc kapitálu, jejich 'sebepřekonání' neznamená nic jiného, než překonání alarmujícího stavu společnosti, čili její obrození. Pouze umění bylo schopné tento stav překonat, a právě toto umění nyní Wagner viděl smrtelně ohroženo kšeftem. Podle Kučery tak antisemitismus byl výsledkem Wagnerova mimořádného, nekompromisního uměleckého idealismu. Kučera správně poukazuje na to, že nezřídka bývá zveličován Wagnerův vliv na vývoj moderního německého antisemitismu, a zdůrazňuje, že se Wagner od německého antisemitského hnutí, které vyrostlo na přelomu 70. a 80. let 19. století, distancoval. Wagner se také zajímal o rasovou teorii a udržoval styky s hrabětem Gobineauem, jehož Esej o nerovnosti ras byl jedním ze základních stavebních kamenů moderního rasismu. Podle Kučery však Wagner nakonec rasové představy odmítl.

Otázkou ovšem zůstává, zdali Kučera příliš nezvýrazňuje rozdíl mezi Wagnerem a ostatními antisemity 19. století. Zatímco např. o Karlu Marxovi a mnoha dalších se dozvídáme, že byli hrubí a nevybíraví antisemité, pro Wagnera má Kučera vždy vysvětlení jeho motivů. Ve skutečnosti by se však podobné vysvětlení motivů a světonázorových souvislostí dalo aplikovat i na ostatní postavy zaujímající významné místo v dějinách antisemitismu. Také pro mnohé z nich byli Židé především symbolem neblahého společenského stavu, ztělesněním liberalismu, kapitalismu, francouzské revoluce či socialismu a později komunismu. Jak ovšem zkušenost ukázala, hranice mezi útoky na Židy jako symbol a na Židy z masa a kostí je často mlhavá a snadno překročitelná.

Dalším problémem je, že se Kučera snaží antisemity 19. století příliš jednoznačně rozdělit na ty, kteří zastávali rasovou doktrínu, a na antisemity, kteří rasismus nepřijali či odmítali. To mu pak umožňuje jasně a zřetelně odlišit Wagnerův antisemitismus od nacistického antisemitismu a tím i podkopat představu o Wagnerovi jako o předchůdci holocaustu. Jistě můžeme souhlasit s tím, že nelze zjednodušujícím způsobem hovořit o nějakém vztahu Wagnera k Osvětimi, ale na druhou stranu je nutno upozornit, že Kučera zde podléhá rozšířenému klamu, který vzniká interpretací antisemitismu 19. století ze zpětného pohledu, tedy jako fenoménu vrcholícím v holocaustu. Takový výklad dějin antisemitismu pak pochopitelně zdůrazňuje význam rasové doktríny. Ve skutečnosti nelze v 19. století rasový a ten ostatní antisemitismus tak snadno oddělit. I u antisemitů označovaných za nerasové se objevují četné rasové prvky, které podsouvaly Židům negativní psychické a fyziognomické vlastnosti, kterých se - jak je zřejmé - Židé nemohou např. přestupem ke křesťanství či změnou chování zbavit. Dokonce i katoličtí antisemité v mnoha případech zpochybňovali účinnost křtu Židů, tedy jednu ze svátostí katolického vyznání. Také Wagner, jehož Židovství v hudbě se ostatně co do hrubosti známému Marxovu protižidovskému textu bezpochyby vyrovná, v tomto spise velmi barvitě podává obraz Židů neschopných asimilace, Židů, kteří nejsou z povahy schopni skutečně tvůrčí řeči a - podobně jako řada dalších - tak není v dichotomii rasový-nerasový antisemitismus jednoznačně zařaditelný.

Wagnera však bezpochyby nelze považovat za žádného bezprostředního předchůdce, neřkuli původce nacistické genocidy. Na druhou stranu však patřil do velké rodiny německých antisemitů 19. století a i on se podílel na vytváření antisemitské společenské atmosféry, která mj. pod brutalizujícím vlivem první světové války vedla k vzniku nacistického hnutí. Kučera v posledních kapitolách velmi dobře ukazuje, jakým způsobem byl odkaz Wagnera v tzv. bayreuthském kruhu a v nacistickém Německu zkreslován, vulgarizován a hrubě zneužíván. Sám Adolf Hitler již od počátku 20. let 20. století k Bayreuthu udržoval velmi intenzivní vztahy a byl tam také rád přijímán.

Kučerova kniha - i přes některé kritizované prvky - bezpochyby patří v celosvětovém měřítku k nejlepším analýzám Wagnerova politického myšlení a antisemitismu a nelze ji než doporučit. Zdá se, že spory o Wagnerův antisemitismus jsou stále velmi aktuální a že neztrácejí na výbušnosti. Dokladem mohou být také bouřlivé kontroverze, které v současném Izraeli doprovázejí každý pokus o veřejné uvedení některého Wagnerova díla.