Jaldut

V letech 1937-1938 sídlila na adrese Jáchymova 3 i administrace časopisu pro židovské děti a mládež Jaldut. V této době byl odpovědným redaktorem časopisu tehdejší ředitel školy František Kraus. Časopis Jaldut vycházel od školního roku 1931/32 do roku 1939. Byl to měsíčník a přinášel dětem nejen poučné a zábavné čtení, ale zároveň otiskoval i literární práce svých čtenářů.


Obálka časopisu Jaldut

Řada dětí, které navštěvovaly židovskou obecnou školu v Praze, do něj přispívala. Najdeme mezi nimi i práce Petra Ginze. Časopis vydával spolek “Kruh přátel židovské mládeže - Jaldut”, jehož členy byli i učitelé ze židovské školy - František Kraus, Josef Freud či Stela Kurzweilová. Spolek v roce 1938 nebo aspoň část roku sídlil v budově v Jáchymově ulici. Byl to jediný česky psaný měsíčník pro židovské děti. Vycházel pod patronátem vrchního rabína dr. Deutsche. Čísla měla přibližně 24 stránek a kromě “zábavného a poučného čtení” obsahoval i křížovky, hádanky, návody na rukodělné výrobky, lekce z hebrejštiny a krátké zprávičky z dětského židovského světa. Jaldut zaplňoval místo v česky psané židovské literatuře pro děti, které se jim jinak nedostávalo, jak poznamenává A. Hájková v textu Židovské knihy pro mládež v Židovských zprávách ze dne 24.4.1936, když rozebírá stav židovské/sionistické literatury pro mládež u nás: 

Kromě Federových Besídek a knížky Zachránce nemáme v češtině knihy, jíž bychom mohli literárně působit na židovské dítě. Jedině prostřednictvím časopisu Jaldut tlumočíme část toho, co našemu židovskému dorostu poskytuje jeho sionistické literatura jinojazyčná, zvláště hebrejská a německá, ¹ vypichuje Hájková ve zmíněném textu význam celého tohoto časopisu.

Nutno poznamenat že spory sionistů s asimilanty zasáhly i tento dětský časopis. Židovské zprávy z 25. března 1932 píší:
Časopis židovské mládeže Jaldut se stal terčem vtipnosti orgánu asimilantů pro dětské verše v něm uveřejněné. Patrně nám závidí, že máme tolik časopisů v českém jazyce, a oni, puncovaní Češi a vlastenci, pouze jediný. ²

Ukázky z dětské tvorby v časopise Jaldut

Básně

1931/1932

Matička

Matička, to poklad nejmilejší
a srdci každému nejdražší,
nad démanty a drahokamy,
ode všech vroucně milovaný.
Hana Müllerová, žákyně 4. tř. obecné školy židovské

Matička

Moje zlatá mamička,
toť holoubek bílý,
můj nejmilejší ochránce,
mně vždy drahý, milý.
Hana Müllerová, 9 let

Moje babička a dědeček

Babičko milá,
jste stářím bílá,
bílá jako vajíčko,
má zlatá babičko!

Vychovala jste matičku
jako holubičku,
když jste mi zpívala,
na mne jste se dívala.

Dědečku bílý,
jste mi tak milý,
milý jako zlato,
odměním vás za to.
Bedřich Schlosser, 4. třída židovské školy v Praze V

Lag beomer

Přišlo jaro krásné,
celé ve květu,
sláva, sláva, již se připravujem
k výletu!

Vyjedem všichni
v osm hodin ráno,
o šactvo i o jídlo
je již postaráno!

A potom půjdem v hájku chládek,
kde budem poslouchat
listů šum pohádek.
H. Reimannová, 4. tř. ž. ob. šk. v Praze

Moucha

Letí, letí, letí
nemá mnoho dětí,
muška maličká.
Její muž jí umřel,
více jé už nezřel.
Pláče muška maličká.
F. Flusserová, 9 roků

Podzim

Podzim je velký umělec,
přírodu krásně zbarví,
každý se musí diviti,
jak vkusné vybírá barvy.
Však přes všecku jeho krásu,
je podzim velmi smutný,
že ptáci z kraje odlétli
a bez nich život nudný.
Hana Kohnová, 10 let

1933/1934

Sluníčko

Heleď se, heleď, matičko!
Od rána svítí sluníčko;
krásně svítí, krásně hřeje,
celý svět se na nás směje.
To je krásné, když tak svítí,
na všech loukách voní kvítí.
Margit Türková, 3. tř. žid. šk.

Jaro
Jaro přichází,
louka se zelená,
kvítí se červená.
V dálce skřivánek zpívá,
všecko se raduje,
všecko jásá.
Eva Weissová, II. tř. židovské obecné školy

1934/1935

Sedr

Všechny byty vyčistí se,
když se sedr blíží,
kuchařky však při tomo
mají velkou tíži.
Musí mýti, práti, čistit,
aby bylo čisto,
aby dámy spokojeny
byly teď najisto.
Margit Türková
 

PrÓZa

1931/1932

V sadě

Byl jsem s maminkou na procházce ve Stromovce. Z domu jsme šli brzy ráno. Na cestě jsem si koupili burské oříšky a rohlíky, abychom mohli krmiti veverky a ptactvo. Když jsme přišli do sadu, viděli jsme na stromě seděti veverku. Házeli jsem jí burské oříšky, ale veverka si jich nevšimla. Jiné veverky, které také byly na stromě, jakmile spatřily, že jim házíme oříšky, přiběhly si pro ně. Jednomu pánovi přišla veverka až k ruce, položila pracičku na jeho ruku a vzala oříšek z ruky. Hezké bylo, jak nasycené veverky zahrabávaly oříšky blízko keřů. Jednomu pánu, který krmil veverky a ptactvo, vylezla veverka po kabátě až k ruce, ve které měl oříšek. Mimo pěnkaviček, strnadů, kosů a drozdů, seděli na stromě velicí hnědí ptáci, kteří měli modré peří v křídlech. Otázal jsem se maminky, jaký je to pták. Jeden pán, který moji otázku slyšel, řekl mi, že jsou to sojky.
Kdo z vás přírodu miluje, ať se tam jde podívati. Vím, že se tím pobaví jako já.
Erik Schwarz, žák IV. židovské obecné školy v Praze

Jak stvořil Pán Bůh čápa

Před dávnými a dávnými léty, když ještě chodil prorok Eliáš po zemi, byla jedna vesnice a v ní žili moc smutní lidé. Jednou k nim přišel prorok Eliáš a ptal se jich, proč jsou tak smutní. Odpověděli: „Nemáme nic, čím bychom se radovali. V našich rybnících a potokách žije tolik žab, že se jich nemůžeme zbavit. Je zde také hodně hadů, kteří nás bezpočtukrát zranili. Také škodlivého hmyzu je všude plno. Kéž by nám Pán od toho pomohl a dal nám lepší úrodu!“
Prorok Eliáš pozdravil a odešel. Když přišel zpátky k Bohu, vypravoval vše, co slyšel. Bůh se zamyslil a poslal na zemi čápy, aby vychytali škodlivý hmyz, žáby a hady. Ale jaká smůla! Jeden se utopil. Ostatní přilétli zase nazpět a řekli, že potřebují dlouhé nohy. I dostali dlouhé nohy. Když slétli, scházely jim ještě na nohou plovací blány, aby se nebořili do bahna. Pak potřebovali dlouhý krk a dlouhý zobák, aby mohli vytáhnout žábu z vody. Když i to dostali, mohli konečně něco chytit. Od toho času mají všichni čápi dlouhé nohy, plovací blány, dlouhý krk a dlouhý zobák.
Hana Mautnerová, 4. tř. ž. ob. šk. v Praze

Svátek žáků

Je svátek žáků. Vzbudím se. Hodiny bijí čtyři. Venku kape. Myslím si: „To nebude výlet“, a spím dále. Půl páté. Neprší. Obléknu se. Můj spolužák jde se mnou k parníku. Je tam již hodně dětí. Za deset minut přijde slečna. Jedeme. Jím chleba. Jsme na Zbraslavi a vystoupíme. Jdeme do lesa, kde si lehneme. Jíme a pijeme. Když jsem se najedl, jsem hned zde, hned onde. Na příklad: Běžím silnicí se svým kamarádem podél potoku proti proudu, až to byl potůček. Nebo lezu na skálu, až jsem celou Zbraslav viděl. Smáli jsem se páté třídě, která jela také s námi, že nehraje fotbal lépe než my. Jedeme dále do Pikovic pěti tunely. Jsme na místě. Ale ouvej! Proti nám Sázava. Dali jsem se převézti. Bylo nás hodně, tak jsem jeli dvakrát. V restauraci si dá každý citronovku nebo sodovku. Trochu si hrajeme a potom kráčíme Posázavskou stezkou. Na louce pořádáme „kohoutí zápasy“ a pak zpět do Pikovic, kde jsme hráli slavnou kopanou. Nevyhráli jsme to ani neprohráli, zůstalo to 1:1. Tak jsme byli do hry zabráni, že jsem nepozorovali vlak, který již stál na nádraží. Dívky kopanou nehrály, proto byly již ve vlaku. Pane, to byla honička! Nádraží daleko, přes Sázavu a do kopce! Ještě jsem stál skoro na schůdkách, když vlak už jel.
Šťastně jsem se dostal do Prahy.
Bedřich Schlosser, 4. tř. žid. ob. šk. v Praze

1932/1933

Co jsem zažil o prázdninách

Asi 2. července, když jsem se zbavil školní dřiny, sebral jsem se a jel jsem k babičce. U babičky se mi moc líbilo. Hned na druhý den šel jsem se koupat do Dyje. Asi za tři dny přijela tetička, od níž jsem dostal fotografický aparát. Asi za týden pojedu do Rakous navštívit tetičky. Zajisté se budu zase dobře mít.
Vilém Ribarsch, žák IV. tř. obec. žid. školy

1933/1934

Kocourkovští

Byl jeden otec, který měl jediného syna jenž se jmenoval Jeník. Šel do světa hledat štěstí. Vzal si sebou luk se šípy. Přišel do hlubokého lesa, tam přespal v dutém stromě. Na cestě potká muže, který se ho ptal: „Co to máš?“ „Je to luk se šípy a střílí lidi i zvířata.“ „I pojď ke králi, on tě dobře odmění.“ Král mu dal 1.000 zlatých. Jeník vesele kráčel domů. Po odchodu Jeníkově král si zbraně prohlížel a tázal se svého rádce: „Čím se tyto krmiti mají, by užitek nesly?“ Jako radu obdržel král, že luk je lidožravý, aby byl za velkou odměnu Jeníkovi vrácen. Královskými posly byl Jeník vyhledán. Byla mu velká odměna vyplacena, by sobě tyto příšerné zbraně vzal zpět. Jeník se vrátil k svému chudému otci a žili a žijí snad podnes z nabytých peněz královské kocourkovštiny.
Jiří Lebenhart, žák. 4. tř. žid. školy

Podkova pro štěstí
Jednou na letním bytě jsem našla podkovu. Zvedla jsem ji a vzala jsem si ji domů. Doma jsem ji vyčistila a omalovala ji zlatou barvou. Do prostřední dirky jsem zastrčila růžovou stužku a do krajních direk jsem strčila chvoj. Když jsem přijela do Prahy, tak jsem ji pověsila na stěnu. Když k nám někdo přijde, velmi se jí obdivuje a říká, že je velmi hezká.
Věra Kremsierová, 5. tř. žid. šk.

1934/1935

Purimová slavnost

Včera odpoledne ve tři hodiny byla v Unitarii velká purimová slavnost. Nejdříve šly kolem celého sálu masky a potom zhasla světla a počali hrát. Bylo to velmi hezké a nejlépe se mi líbil kašpárek. Na konec tam přišel kouzelník, kterého jsem všichni obdivovali. Moc jsem toho litovala, že je Purim jen jednou v roce.
Marta Kacjevová, žákyně 5. tř. žid. obec. školy v Praze

1935/1936

Ze vzpomínek na židovskou školu

Pamatuji si to ještě teď, jak jsem začala chodit do prvé třídy. Když jsem tam vešla, seděl pan učitel, dnešní ředitel, za stolkem a bavil se s dětmi. Všude samý pláč a ruch rozléhal se kolem. Brzy jsem si zvykla a chodila jsem do školy ráda. Tak uplynulo čtvrt roku a měli jsme dostat vysvědčení. Té noci jsem nezamhouřila oka. Stále jsem si myslila, jaké asi bude. Konečně jsem je dostala. Plna obav jsem je otevřela. „Samé jednotky“ vykřikla jsem, a utíkala jsem domů, co mi nohy stačily. Třetího roku jsme dostali nového pana rabína. Máme ho podnes, ačkoliv nám kolikrát říkal, že odjede do Palestiny. Zakoupili jsme s ním společně v Palestině několik stromů. Jednoho dne přišla jsem do školy a velmi jsem se pana učitele lekla, měl od toho dne brýle; tak jsem se bála, že jsem nechtěla chodit ani do školy.
Marta Kacjevová

Na Chanuka

Přišla zima a s ní krásný svátek Chanuka. Maminky dávají svým dětem dárky a děti maminkám. Já se také těším na Chanuka. Loni jsem dostal celý kupecký krám. Myslím, že letos dostanu také hodně dárků.
Vítězslav Stein, 2. tř. žid. školy

Doma

Doma si nejraději čtu. Též si rád dělám z papíru panáky a jiné věci. Když večer mám jít spát, nechce se mi. Mám doma album známek. Každý den prosím tatínka nebo maminku, aby je lepili. Známky jsou hezké. Zvlášť se mi líbí italské a polské. Musím dávat pozor, aby mi na známky nešla moje sestřička Juditka. Někdy si sám pro sebe řeknu. „Moje nejmilejší hračka jest album známek.“ A to myslím doopravdy.
Pavel Kohn, II. třída žid. školy v Praze

Theodor Herzl

Ve třídě máme obrázek Theodora Herzla. Sedí smutně a zamyšleně a hledí do neznáma. Jeho tvář je velmi vážná. Přemýšlí o budoucnosti svého národa. Viděl by raději svůj národ samostatný než takto utiskovaný. Má mnohá přání, která nelze splnit. Kdyby nyní žil, viděl by, že skoro všechna jeho přání jsou splněna ještě převyšována. Nyní je však již mrtev.
Margit Türková, 5. tř. žid. ob. školy

1936/1937

Pes a strašidlo

Jedno dne jsem jeli na venkov. Jel s námi i náš pejsek. Když jsem dojeli na místo, byla jsem velice unavena. Šla jsem si proto lehnout. Moje starší sestra mě chtěla postrašit. Vzala řípu, vyřezala v ni otvor, pak vydlabala oči a ústa. Do řípy dala svíčku a aby dodala této umělé příšeře ještě větší hrůzu oblékla se do prostěradla. V něm, s osvětlenou řípou vstoupila do ložnice, kde jsem spala. Nevěděla ovšem, že náš pejsek vlezl do ložnice za mnou a ulehl k mé posteli. Sotva strašidlo vstoupilo, něco v pokoji zavrčelo, zaštěkalo a už se pes nebojácně vrh na strašidlo. To v řípě vydlabanýma očima nic nevidělo a řádně se polekalo. Snad chtělo utéci, ale nezbyl čas. Pejsek vyskočil, zuby se zachytil prostěradla a pokojem se ozvalo ječení. Strašidlo se našemu pejskovi neubránilo. Ten mu strhl nejen prostěradlo, ale i noční košilku a ještě ho řádně polekal. Tak naučil náš pes mou sestru, že nemá strašit malé děti.
Lota Karpelesová, 5.tř. žid. obecné školy

Nůžky a první třída

Jistě všichni rádi vzpomínáme na první třídu a každý si něco pamatuje, ne co nemůže zapomenouti. Vzpomínám vždy na veselou příhodu s nůžkami. V první třídě jsem seděla v první lavici s mou nejmilejší spolužačkou Zuzou. Jednou nám řekl pan učitel, abychom si přinesly nůžky, že budeme vystřihovati. Jak řekl, tak se stalo. Po ukončení práce jsem chtěla ještě stříhati, ale nebylo již co. Jak se tam dívám kolem sebe, vidím copy na hlavě mé milé sousedky. Rychle jsem uchopila nůžky a znenadání šmikla do copu. Rázem byl kus copu pryč. Dlouho ještě po této příhodě jsem se vyhýbala jejímu tatínkovi. Vždycky když jsem ho musela potkat, strašně jsem se bála, že mě za mé střihačské umění potrestá. Nic se mně však nestalo.
Věra Richtmannová, IV. tř. žid. obec. školy

Děti pozor – přijde april

Pamatuji se na to, jaky by to bylo dnes. Bylo to právě před aprilem, když naše kuchařka rozbila židličku, na které vždy sedávala. Byla to její zamilované židle, velmi toho litovala. Druhý den, bylo právě prvního dubna, šla obstarati nákup a zdržela se dlouho ve městě. Za tu dobu jsem ji spravovala židličku. Abyste si nemysleli, že to spravování bylo tak lehké, napíši vám celý postup práce. Rozlámanou židličku jsem nejdřív vyhodila. Na její místo jsem postavila dvě dřeva proti sobě a přes ně jsem dala pokrývku, která vždy ležela na nebožce židličce. Málem bych zapomněla to nejhlavnější. Pod pokrývku jsem postavila velký hrnec se studenou vodou. Večer, sotva že kuchařka přišla domů, byla ráda, že má již židličku spravenou. S chutí si na ni posadila a najednou žbluňk a bác … seděla v hrnci ve vodě. Z pokoje se ozvalo moje volání: „Aaapríííííl!“ Dejte i vy pozor na april!
Hana Petschauová, V. tř. žid. ob. šk.

Proč se těším na Ševuot

Na svátky Ševuot se vždy těším, protože je příroda v plném květu a počasí obyčejně krásné.
V bytě bývají pokoje březovými větvemi a květinami vyzdobené. Vše je v jarním šatu.
Chodívám vždy na delší vycházku. Letos jsem byla v Šárce. Pobíhala jsem v lede a hrála jsem si. Letos to byly moje poslední svátky, které jsem prožila v židovské škole. Budu vždy na ni vzpomínati.
Eva Lauscherová, V. tř. žid. obec. školy v Praze

Vltava

V hlubokých šumavských lesích pramení řeka Vltava. Na břehu šumí vysoké stromy a za bílého dne je slyšet v jejich korunách zpěv ptactva. V noci, když na oblohu vypluje měsíc a odráží se od hladiny vodní, často přihopkuje srnka napít se vody. Vlnka za vlnkou tiše plyne do dáli. U Vyššího Brodu postavila příroda v cestu kameny, přes které musí Vltava rychleji plynouti, aby se dostala v bezpečnější místa. Protéká malebnými krajinami a s jejími vlnami laškuje na tisíce rybiček. Cestou se k ní přidruží mnoho přítoků s kterými Vltava společně plyne vpřed. Pomaloučku se přibližuje ku Praze. Uvítá ji Vyšehrad, který se hrdě vypíná na vysoké skále. Raduje se z vlnek, ve kterých se shlíží jako v zrcadle. Již brzy z jara se konají na Vltavě veslařské závody. Loďka za loďkou pádí vpřed a je doprovázena křikem racků. Vltava protéká tichými horskými krajinami a proto ji překvapuje ruch a šum velkého města. Teče stále kupředu až k Mělníku, kde ji s otevřenou náručí vítá Labe.
Matylda Goldmannová, 4. tř. žid. obec. šk. v Praze

1937/1938

Má nejmilejší kniha

Mou nejmilejší knihou je Jan Kalista, hockeyista od Emila Holana. Je to jedna z nejnovějších dětských knih. Lící se v ní příběh dvou Janů Kalistů – bratranců. Starší bydlel v Praze, mladší na venkově. Na vánoční prázdniny přijel mladší za svým bratrancem do Prahy. O den později hrálo Československo proti Anglii hockey. Starší Jan hrál za ČSR., avšak náhle mu bylo při zápase nevolno a proto za něho nastoupil Kalista mladší, který hned v prvních minutách střelil Angličanům goal.
Byl nadšeně oslavován obecenstvem, jenže soudce poznal neohlášeného hráče a Angličané protestovali proti tomuto postupu. Avšak jejich kapitán-gentleman goal uznal a Jan Kalista mladší se stal oslavovaným hockeyistou.
Felix Beer, žák 5. třídy žid. obec. školy v Praze

Po prvé na ledě

Přál jsem si vždycky, abych již uměl brusliti. Mé přání se letos konečně splnilo. Minulou neděli dopoledne řekl mi tatínek, že půjdeme brusliti. Radostí nad touto zprávou jsem pobíhal po celém bytě a tentokráte jsem byl já dříve oblečen, než tatínek. Neměl jsem sice ještě brusle, ale na stadioně mně je tatínek koupil. Myslil jsem, že bruslení je lehké, avšak zmýlil jsem se. Sotva jsem vstoupil na led, již mně sklouzly nohy. Tatínek se mi smál a zavolal trenéra, s kterým sto již šlo o moc lépe. Za půl hodiny jsem se již proháněl s kamarády. Domů jsem se vracel unaven, avšak šťasten, že umím brusliti.
Rudolf Laub, 3. tř. žid. obec. školy v Praze

Seder

Pesach mám nejraději ze všech svátků. A nejmilejší z celých svátků je mi seder. Na seder se sjíždí vždy celá naše rodina k dědečkovi a k babičce do Bojkovic. Přijdou všichni moji strýčkové, tetičky a bratranci.
Dlouho před pesachem připravuje babička celou domácnost na svátky. Všechno se čistí, myje, pere a drhne. Ráda bych př i tomto úklidu někdy pomáhala.
Seder bývá vždy velmi pěkný. Nejmladší z mých bratranců říká „Má ništane ...“ a dědeček mu odpovídá. Po večeři se ještě modlíme a pak zpíváme staré hebrejské písně. – Těším se již nyní na letošní seder.
Rut Beerová, V. tř. žid. ob. školy v Praze