Jak jsme krátce v informovali v minulém čísle Roš chodeš, konala se počátkem června tohoto roku ve Vídni konference, která se zaměřila na antisemitismus, a to zejména na jeho současné projevy v Evropě. Podobných konferencí se konala už celá řada, ta vídeňská však byla v mnoha ohledech mimořádná. Nejen díky tomu, že se jí účastnily vládní delegace z 55 zemí světa, ale i svým načasováním, svým obsahem a hlavně svým vyzněním.
Potřeba čelit
Před dvěma lety, těsně před útoky na New York a Washington, se v jihoafrickém Durbanu konala konference Organizace spojených národů, věnovaná boji proti rasismu. Její organizátoři se snažili projednávat i otázky antisemitismu jakožto specifického projevu rasismu. Konference však, jak známo, skončila naprostým fiaskem, kdy jednací sál skandoval protiizraelská a antisemitská hesla. Od té doby se konference věnovaná obdobným tématům na takto vysoké úrovni nekonala. Naopak, díky tomuto selhání - a nejen díky jemu - se nyní diskutuje o roli OSN v současném světě a její schopnosti dostát svému původnímu poslání, totiž zasazovat se o prevenci a řešení násilí a mezinárodních konfliktů. Tato diskuse nabrala na síle zejména v souvislosti s válkou v Iráku a mandátem OSN k vojenskému zásahu. Kritici politiky OSN poukazovali na nemožnost konsenzu v rámci Spojených národů, kde je uplatňován regionální princip - příkladem je současná kuriózní situace v Radě pro lidská práva OSN, v jejímž čele stanula na základě tohoto principu Libye. Nehledě k politickým důsledkům této krize vedoucí ke známé roztržce mezi Spojenými státy a částí staré Evropy
, bylo pochopitelné, že myšlenka na organizaci konference o antisemitismu na půdě OSN byla - a je - téměř vyloučená. Potřeba čelit tomuto fenoménu v současném světě, a zejména v oné staré Evropě
, se však ukázala jako naprosto nutná.
Stará nenávist
Půl století po holocaustu se zdálo, že staré antisemitské stereotypy a klišé jsou jednou provždy překonány a že se lidstvo poučilo ze svých chyb. Vinu za pokus vyvraždit evropské židovstvo ve větší či menší míře přiznávali mnozí aktéři holocaustu a pronásledování Židů, které této tragédii v minulosti předcházelo. Antisemitismus ve všech podobách byl zavržen a jeho projevy - pocházející zejména z řad krajní pravice - byly na všech úrovních halasně odsuzovány. To se však radikálně změnilo po vypuknutí tzv. druhé intifády. Pod rouškou antisionismu a politické kritiky Izraele se začínaly objevovat staré podoby nenávisti vůči Židům. Najednou však byly nejen tolerovány, nýbrž dokonce podporovány a vyhledávány. Lví podíl na tom měla média a zpravodajství ze Středního východu. Antisemitismus - např. v podobě vtipů a karikatur - se díky tomu stal v posledních dvou letech salonfähig
, a to nejen v Německu, kde tato atmosféra zapadla do interní diskuse o tlusté čáře
za minulostí, ale i ve Francii, Belgii, Anglii a dalších evropských zemích, kde zas významnou roli ve vyostření situace sehrály místní muslimské a arabské komunity.
Je samozřejmé, že na poplach začaly jako první bít židovské organizace západoevropských zemí. Protestovaly, vydávaly prohlášení a všemožně se snažily upozornit na dramatický posun v politické a společenské atmosféře. Stranou nezůstaly ani mezinárodní instituce, vyvrcholením byla pak publikace souhrnné zprávy, nazvané Oheň a rozbité sklo
, kterou na jaře letošního roku vydala Rada právníků zabývajících se lidskými právy. Zpráva konstatovala neuvěřitelný nárůst násilných činů spáchaných zejména v západní Evropě proti židovským institucím i jednotlivcům. Snažila se i o analýzu těchto jevů a poukazovala na jejich motivaci, která je nejen politická, ale i sociální (např. situace muslimských přistěhovalců ve Francii atd.). Studie byla přijata s velkým zájmem nejen v židovských kruzích. Zpráva o hořících synagogách a útocích na jednotlivé osoby i skupiny, včetně dětí, vyvolaly rozhořčení. Začaly se jí zabývat i organizace, které se dlouhodobě věnují monitoringu porušování lidských práv. To pak vedlo k myšlence uspořádat mezinárodní konferenci.
Této akce se nakonec ujala -po konzultacích s několika dalšími organizacemi, například American Jewish Committee instituce nanejvýš povolaná, a sice Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE nebo podle anglického názvu OSCE). Vzhledem k tomu, že její sídlo je ve Vídni, konala se konference zde.
Velký úspěch
V čem bylo tedy toto vrcholové setkání mimořádné? Na rozdíl od OSN je OBSE tvořena převážně státy Evropy a Ameriky, zastoupenými na úrovni velvyslanců a stálých misí. Její autorita, zejména v oblasti lidských práv, je od doby jejího vzniku v sedmdesátých letech a jejího nesporného podílu na svržení komunismu ve střední a východní Evropě nezastupitelná. Pokud se tedy podařilo z OBSE - navzdory jejímu počátečnímu kuloárovému váhání - vytvořit trvalou platformu, která by se antisemitismem zabývala dlouhodobě na mezinárodní úrovni, jde o velký úspěch. Druhým úspěchem je i jednoznačné odsouzení antisemitismu, které zaznělo na konferenci z řad obhájců lidských práv, kteří doposud s takovýmto prohlášením váhali. To bylo způsobeno izraelsko-palestinským konfliktem, kdy mnozí levicoví intelektuálové - a právě k nim se většina obhájců lidských práv hlásí - hájili převážně práva Palestinců, nezvratně přesvědčeni o jejich diskriminaci.
Nejdůležitějším výstupem konference zůstává jednoznačné deklarování zájmu OBSE věnovat se otázkám projevů antisemitismu dlouhodobě a vytvořit mechanismy, které by monitorovaly situaci v jednotlivých členských státech, v Evropě, případně v Americe či jinde ve světě. Zdá se, že byla vyslyšena výzva vedoucího americké delegace, bývalého newyorského starosty Rudolpha Giulianiho, který doporučil, aby se nejprve vytvořila statistická databáze, podle ní legislativa, zejména v oblasti trestněprávní, a nakonec jednotlivé programy a projekty, které by měly být zaměřeny nejen na represi, ale hlavně na prevenci, vzdělání a šíření informací a vzájemných kontaktů.
Na vybranou
Další konference by se měla konat na podzim opět ve Vídni, jejím hlavním tématem by měla být tzv. islamofobie. Další setkání je plánováno na přelom roku do Bruselu. Doufejme, že všechny tyto akce přispějí k uklidnění atmosféry nejen ve staré Evropě, ale na celém starém
kontinentu. Bude pak jistě zajímavé sledovat, kterou cestou se Evropa z Vídně vydá. Má na vybranou, stejně jako před sto lety: půjde ve stopách populárního antisemitského starosty Vídně Karla Luegera, nebo bude pozorněji naslouchat představám vídeňského spisovatele a novináře Theodora Herzla?