Jak lze mladým lidem, kteří se narodili dvacet třicet let po konci druhé světové války a holocaust je pro ně pojem stejně vzdálený jako třeba křižácké výpravy, přesvědčivě vyložit, čím je tato zkušenost v dějinách lidstva zásadní a předělující? Jak zacházet se vzpomínkami, které vyvolávají v někom smutek a depresi, v jiném komplex viny a touhu zapomenout? Jak se vypořádat s pojmy kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti?
Na tyto a další zásadní otázky se snažili odpovědět hosté kolokvia, jež se pod názvem Jak zacházíme s minulostí
konalo 12. května v pražském Goethe-Institutu. Organizátory byly společnost Konrad-Adenauer-Stiftung a Federace židovských obcí v České republice. Kolokvium otevřela poslankyně Spolkového sněmu Marie-Luise Dött, úvodní referát měl profesor Ernst Ludwig Ehrlich, dlouholetý předseda evropského distriktu Bnej brit a představitel židovsko-křesťanského dialogu v Evropě (v letech 1958-1996 působil jako generální tajemník Křesťansko-židovské pracovní skupiny ve Švýcarsku). V rozpravě, kterou moderoval redaktor BBC Petr Brod, vystoupili královéhradecký biskup Dominik Duka, evangelický farář a poslanec Parlamentu ČR Svatopluk Karásek a prof. Ehrlich. V auditoriu byli přítomni mj. studenti pražského židovského a německého gymnázia.
Prof. E. L. Ehrlich.
Kolektivní odpovědnost
Účastníci kolokvia diskutovali o několika důležitých problémech. Za prvé o samotném významu vzpomínání, jež je nezanedbatelnou součástí židovského náboženství (a ústředním motivem náboženství křesťanského). Za druhé o způsobu vzpomínání na oběti šoa. Příklady nepovrchní a upřímné snahy, jak vzbudit v mladých lidech zájem o osud židovských obětí, jsou takové akce jako pátrání po stopách zmizelých sousedů, účast na opravách židovských hřbitovů a dalších židovských objektů, sociální péče o lidi, kteří prošli šoa, apod. Velkou roli v poznávání minulosti a zacházení se vzpomínkami
by měla sehrát i škola; bohužel se tak dosud děje v nedostatečné míře. Zatímco problém kolektivní viny nevnímali všichni diskutující jednoznačně, v otázce kolektivní odpovědnosti se shodli: skupina, národ či stát má odpovědnost za zlo, které jeho příslušníci působí, a měl by mu odporovat: důkazy takové odpovědnosti nacházíme v jednotlivých případech pomoci, kterou Židům v okupovaných zemích poskytovali jejich nežidovští spoluobčané, či v akcích odporu proti komunistickému totalitnímu režimu.
Neutralizovat šoa
Profesor Ernst L. Ehrlich žije ve Švýcarsku a v České republice spolupracoval s historikem Miroslavem Kárným (právě díky jeho iniciativě získal při svém vzniku Terezínský institut dotaci od německé vlády). Pro čtenáře Roš chodeš krátce pohovořil o svých zkušenostech z rodné země i exilu.
Narodil se roku 1921 v Berlíně. V rodném městě studoval na první židovské vysoké škole, jež se ve svém studijním programu pokusila skloubit vědecký a náboženský přístup ke světu, na Hochschule für die Wissenschaft des Judentums. Studia na této škola byla opravdu náročná,
vzpomínal profesor Ehrlich. Neučili jsme se po semestrech, ale po trimestrech, neměli jsme skoro žádné prázdniny.
Škola fungovala až do léta 1942, na rozdíl od ostatních židovských vzdělávacích institucí, které nacisté zavřeli hned po křišťálové noci. Zřejmě jí nepřikládali takový význam, byla malá, na konci v ní studovalo asi patnáct dvacet žáků,
komentuje tento fakt Ehrlich. Na otázku, jak vzpomíná na svého učitele, jednoho z představitelů vědy o židovství, rabiho Leo Baecka (po zavření školy byl deportován do Terezína, kde přežil do konce války), odpověděl: Byl to neobyčejný člověk a velká osobnost. Jeho cesta k judaismu se v podstatě stala i mou cestou.
"
V letech 1942-1943 byl Ernst Ehrlich deportován na nucené práce, roku 1943 se mu podařilo uprchnout do Švýcarska, kde mu bylo povoleno studovat na basilejské univerzitě. Na tehdejší švýcarské úřady nicméně nevzpomíná příliš nadšeně. Úředníci mi dávali najevo, že jsem v jejich zemi nechtěný cizinec, musel jsem se pravidelně hlásit na cizinecké policii a pokaždé se mě zeptali, kdy už dostuduji a odjedu ze země. Tento přístup se změnil až po roce 1950, pak jsem bez potíží získal občanství.
Profesor Ehrlich se poprvé vrátil do rodné země již na počátku 50. let. O svých tehdejších pocitech říká: Bylo to opravdu hrozné. Na důležitých místech byli lidé, kteří tytéž funkce zastávali v dobách nacismu. Cítili vůči mně komplexy a já zas cítil komplexy vůči nim. Atmosféra to byla k zadušení. Změnilo se to až tak po deseti patnácti letech, kdy staří nacisté odešli z úřadů, ze škol. Na počátku šedesátých let už byla situace odlišná, dá se říci normální.
Na otázku, jak reagovala švýcarská společnost na zveřejnění údajů o tom, že švýcarské banky a podniky přímo profitovaly z holocaustu, krčí profesor Ehrlich rameny. Myslím, že to nikoho nepřekvapilo: každý to věděl, nebo alespoň tušil, ale nikoho to nevzrušovalo. Teprve když tento problém otevřely mezinárodní organizace, začalo se o něm mluvit, psát, byl založen fond na odškodnění. Jenže trochu pozdě... Ve Švýcarsku tato kauza způsobila velký rozruch, ale řekl bych, že spíš než výčitky svědomí či podnět k zamyšlení vzbudila protižidovské nálady. Bylo to dost nepříjemné.
V ohnisku činnosti současného Bnej brit (jež navazuje na 160letou tradici této světové židovské organizace) je především sociální práce, konkrétně pomoc potřebným starým lidem ve východní Evropě, hlavně v zemích bývalého SSSR. Máme seznam lidí, kteří potřebují pomoc, a naši členové jim individuálně a pravidelně posílají prostředky. Podpora směřuje třeba do Lvova nebo do Kyjeva, ale i na další místa.
Výhodou je podle Ehrlicha to, že Bnej brit je sekulární organizace, otevřená všem Židům bez ohledu na to, zda jsou náboženští či k jakému proudu judaismu se hlásí. Zajímavé je, že v čele řady místních organizací stojí ženy. V ČR pracuje organizace Bnej Brit v Praze, na Slovensku v Bratislavě a Košicích.
K tématu kolokvia se profesor Erhlich vyjádřil takto: V dnešní době, kdy v podstatě navždy odchází jak generace pachatelů, tak obětí, je vzpomínka na šoa velmi zásadní, pro Židy i pro nežidy. Přitom je nutné vyhnout se ritualizaci holocaustu, ale i snaze udělat za minulostí tlustou čáru. Musíme se vystříhat instrumentalizace holocaustu, tak, jak se to dělo v totalitních režimech, i rutinního vzpomínání, které už nemůže vzbudit žádné emoce. Ale nesmíme jen ustrnout ve vzpomínkách! Vzpomínka by měla směřovat k budoucnosti, k tvůrčí práci. Víte, já si hodně slibuji od sjednocené Evropy, která snad zmírní bolestivé hrany, jež mezi sebou jednotlivé státy stále mají. Doufám, že období, které nás čeká, bude šťastnější a plodnější než to, kterým jsme prošli.