Evropa si připomínala své šedesátky mnohem intenzivněji než kulatější výročí před deseti lety. Platilo to už loni o vylodění v Normandii (poprvé za účasti Němců!) či povstání ve Varšavě, a zvláště pak letos v lednu o Osvětimi a v květnu o konci druhé světové války v Evropě. Je to dáno jednak tím, že šlo o nejspíše poslední kulatá výročí s přímou účastí pamětníků, ale i tím, že svět se po konci studené války změnil. Akcenty se posunují, existují jiné hrozby a dělící linie mezi pachateli a oběťmi války se rozvolňuje. Na rozdíl od roku 1995 si už i Německo nárokuje roli obětí. Těchto změn si všímá též Izrael a tamní tisk. Navíc Izrael v květnu zaznamenal dvojí výročí: vedle 60 let od konce války také 40 let od navázání diplomatických vztahů se Spolkovou republikou Německo.
Pípy zůstaly suché
Výročí konce války se věnoval hlavně deník The Jerusalem Post. Má totiž dlouhou tradici a mohl porovnat, jak jeho předchůdce - list The Palestine Post - referoval o autentických oslavách v květnu 1945.
Je zajímavé, že Izrael se stále drží 9. května jako dne výročí, zatímco Evropa kromě Ruska se přiklonila k 8. květnu coby dnu podpisu bezpodmínečné kapitulace. Takže letos 9. května, stejně jako před 60 lety, vyrazil v Jeruzalémě průvod z náměstí Cion ulicí Jafo k náměstí Safra. Účastnila se ho asi tisícovka veteránů války, vojáci z brigády Nahal a z politiků primátor Uri Lupolianski, ministr financí Benjamin Netanjahu a exministr pro diasporu Natan Šaranski. Jenže oproti roku 1945 tu byly rozdíly. Tehdy zahájil oslavy vysoký komisař pro Palestinu polní maršál vikomt Gort jako šéf britské mandátní správy. The Palestine Post popisuje, jak vedle sebe vlály britský Union Jack, americké pruhy a hvězdy i rudá vlajka Sovětského svazu. Kapela Palestinských policejních sil pak zahrála národní hymnu, což ovšem byla britská God Save the King
. I automobily a autobusy byly ověšeny vlajkami, troubily naplno a město se okamžitě zaplnilo davem, který proudil po ulicích Jafo a Ben Jehuda na náměstí Cion. Už tehdy se ale objevil transparent s nápisem Národ Izraele si připomíná své ohromné ztráty. Nedojdou klidu a odpočinku, dokud v jejich vlasti nebude vyhlášena nezávislost.
Šedesát let poté vlály prapory izraelské, zazněla Hatikva a namísto dud skotských pluků se nad oslavou nesla zvláštní ekumenická
směs muziky - popový idol Ejal Golan, balalajkový soubor a chasidská kapela Ojf Simches. Na rozdíl od roku 1945 se nyní na hrudích mnoha účastníků leskla ve slunci vyznamenání Rudé armády, srpy a kladiva. Je to výsledek imigrace téměř milionu Židů z bývalého SSSR, mezi nimiž je řada veteránů války a jejich potomků. A ještě něco. The Palestine Post zachytil, jak na ulici Ben Jehuda teklo víno zdarma
a že v půl sedmé již bylo rozlito 8000 sklenic
. The Jerusalem Post jen konstatuje, že šedesát let poté zůstaly pípy suché
.
Německo je normální
Výročí konce války přineslo hlavně symboliku. Naproti tomu výročí vztahů s Německem (navázány 12. května 1965) připomnělo reálné změny, které se odehrávají v Evropě i na Blízkém východě.
Ron Prozor, generální ředitel jeruzalémského ministerstva zahraničí a diplomat se zkušeností z Německa, uvedl, že Spolková republika je jedním z nejlepších přátel Izraele. Připomněl však dilema před čtyřiceti lety. Tehdy, kdy izraelskou společnost tvořili ze značné části přeživší holocaustu, prý nastal ohledně vztahů s Německem podobný rozkol, jaký dnes panuje ohledně stažení z Gazy. Dnes už je to jiné, jak dokládá zvláštní rezoluce vlády k výročí, ale i ta zdůrazňuje zvláštní vztah: Německý národ a jeho vláda, jež s námi sdílejí hodnoty demokracie a svobody, jsou ústředními partnery Izraele ve všech oblastech. Německo má závazek vůči existenci Izraele a na dvoustranné i mezinárodní úrovni pomáhá zajistit bezpečnost Izraele a jeho mezinárodní pozici.
Izrael skutečně těžil z tohoto zvláštního vztahu. Ale doba i Německo se mění.
Ještě v roce 1991, za první války v Perském zálivu, stálo Německo pevně za Izraelem. Poslalo mu americké protiraketové střely Patriot a tři ponorky. Jenže v roce 2002, kdy se rozhodovalo o druhé válce v zálivu, se Německo postavilo proti útoku na Saddámův Irák a proti USA. Izrael sice bezprostředně ohrožen nebyl, ale žádnou podporu z Německa nedostal. Izraelský tisk si všímá též německé - v rámci EU - ochoty zrušit zbrojní embargo vůči Číně. To vše je výsledek postupné emancipace Německa, o níž se rozepisuje deník Ha'arec. Když 8. května 1985 tehdejší německý prezident Richard von Weizsäcker řekl, že rok 1945 znamenal i pro Německo osvobození od nacismu, vyvolal doma poprask. Dnes to říká nejenom kancléř Gerhard Schröder, ale podle průzkumů si to myslí 80 % Němců. Německo se tak postupně zařazuje mezi normální státy - též díky tomu, že Izrael mu vystavil propouštěcí list
. Proto se také postupně rozmazává rozdíl mezi porážkou a vítězstvím, mezi pachateli a oběťmi. Proto mohl při letošním výročí konce války prezident Horst Köhler
s takovou empatií hovořit o německých obětech spojeneckého bombardování. A proto Německo usiluje o stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN.
Je to na diplomatech
Jak na tyto změny reaguje Izrael? Ha'arec píše, že Izraeli se podařilo osvobodit
Německo. Izraelské obavy teď míří na jiné adresy. Jedna z nich je Francie coby skutečné
Německo - skrze protižidovské útoky tamních muslimů. Další pak představují arabské země a Palestinci. Izraelci prostě nechávají zvláštní vztah
s Německem na diplomatech a samotných Němcích.
Ha'arec uzavírá zhruba takto. Oficiální izraelská místa na rostoucí viktimizaci
ze strany Německa nereagují a opakují, že Německo je pro Izrael nejbližší zemí po USA. Nicméně ve vzájemných vztazích se ukazují určité rušivé momenty. Čím více času uplývá, tím složitější je udržet zvláštní vztah. Mechanismus německé obrany Izraele v Evropě začíná erodovat. Pro Izrael by tudíž bylo nejlepší, kdyby do udržení zvláštního vztahu s Německem politicky investoval, i kdyby to mělo být na náklady německé normálnosti.