Koncem března podnikl týdenní pouť po Svaté zemi papež Jan Pavel II. Byla to první oficiální návštěva hlavy katolické církve poté, co Vatikán před šesti lety uznal Stát Izrael (neoficiálně zavítal do Izraele v roce 1964 Pavel VI.), a proto vyvolala velká očekávání i živé ohlasy. V době, kdy se v celém světě otevírají archivy a minulost, šlo hlavně o jednu věc: Odsoudí papež mlčení katolické církve k osudu Židů za holocaustu? Hned za ní však následovala aktuální otázka: Zaujme Jan Pavel II. jasný postoj k eventuální palestinské státnosti? Mnozí však zapomínají, že papež je hlavou přísně hierarchicky budované organizace s dvoutisíciletou tradicí. V tomto smyslu se dalo jen těžko očekávat, že vyrukuje s nějakým revolučním proslovem či odsudkem (s ničím takovým také nevyrukoval). Nicméně nelze si nevšimnout podstatných změn, které se v katolické církvi udály právě za jeho pontifikátu. A těch si všímal i izraelský tisk.
Hřích proti Bohu
Již loni v říjnu otiskl list The Jerusalem Post článek Davida Weinberga nazvaný Vítání papeže?
, který předestřel agendu návštěvy, a především izraelské vnímání posunů v katolické církvi. Katolická teologie byla až do poloviny 20. století protižidovská, píše Weinberg. Židé pro ni byli po staletí odmítači Krista, předmětem opovržení určeným k izolaci a ponížení, dokud neuzří světlo
, a ne-lidmi, ostříhanými o své smluvní dědictví včetně Svaté země. Křižáci zlikvidovali celé židovské komunity a církevní koncily ještě v 19. století schvalovaly ghettoizaci a perzekuci Židů. Papež Pius XII. mlčel k holocaustu a prý to bylo vědoucí mlčení. I po válce Vatikán silně lobboval proti vzniku Státu Izrael. A současný papež objal Jásira Arafáta v roce 1982, v době, kdy se mu - coby teroristovi - seriózní státníci vyhýbali. Jenže od těch časů se mnohé změnilo.
Weinberg vypočítává základní body. Jan Pavel II. stvrdil, že smlouva židovského národa s Bohem si uchovává věčnou platnost. Odsoudil antisemitismus jako hřích proti Bohu
a vyzval věřící k pokání (užil hebrejský výraz tšuva) za zločiny vůči Židům. Navštívil bohoslužbu v synagoze a o Židech mluvil jako o starších bratrech
křesťanů. Uznal právo Izraele na existenci a bezpečnost a navázal diplomatické vztahy se státem, který ztělesňuje židovskou kontinuitu. Weinberg cituje rabína Davida Rosena z Ligy proti difamaci: Měřítkem toho, jak se věci změnily, je fakt, že žádný římskokatolický kněz, který vyjadřuje antisemitské postoje, by se v dnešní církvi nemohl stát kardinálem nebo primasem.
V závěru svého textu David Weinberg shrnuje, co od cesty Jana Pavla II. očekává - a co od ní očekávala většina Izraelců, můžeme dodat. Během návštěvy památníku Jad Vašem by měl papež vyčistit skvrny na pověsti katolické církve z dob holocaustu (přišel čas ke skutečnému otevření archivů). Měl by jednoznačně deklarovat pokání za ignoranci církve vůči osudu starších bratří
. A měl by se formálně distancovat od příšerného návrhu
na svatořečení Pia XII.Během formální státní ceremonie v Jeruzalémě by měl uznat historické, religiózní a národní kořeny židovského lidu ve svatém městě (aniž by popíral politické a kulturní nároky jiných). Takové poselství by udělalo pro křesťansko-židovský smír mnohem více než sto dalších návštěv v synagoze či hřejivých encyklik
Bitva o symboly
Jak nakonec dopadla samotná návštěva? Měřeno podle očekávání Davida Weinberga asi tak půl na půl. Jan Pavel II. se v památníku Jad Vašemvelmi emocionálně omluvil za historické viny křesťanů vůči Židům spáchané kdekoli a kdykoli, ale během jeho kajícné řeči nepadlo jméno Pia XII. V Betlémě sice políbil půdu palestinské autonomie (budoucí státnosti?), ale podle mluvčího Vatikánu nikoli proto, že by byla palestinská, nýbrž proto, že to je rodná půda Ježíšova, tedy svatá půda.
Podobně vnímali návštěvu také izraelští politikové. Například mluvčí KnesetuAvraham Burg již předem neočekával konkrétní výrok Jana Pavla II. k chování církve za holocaustu. Řekl, že deklarace o minulosti jsou důležité emocionálně (nemůže to pomoci mé babičce, která trpěla za holocaustu
), ale návštěva prý měla důležitější význam s ohledem na budoucnost. Může to být setba, z níž vzejdou výhonky světového smíru mezi Židy a těmi, kteří Židy nemají rádi
.
V podobném duchu argumentoval i David Kertzer z Brownovy univerzity v americkém Rhode Islandu, historik pracující na knize o křesťansko-židovských vztazích. Byl by prý býval ohromen
, kdyby Jan Pavel II. řekl něco konkrétního o Piovi XII. Podle Kertzerova názoru je důležitý konkrétní posun: církev už skončila se svým podílem na kampaních - nejprve na kampani zostouzející Židy a poté, co byli Židé emancipováni, na kampani za jejich deemancipaci v tom smyslu, že coby cizí prvek ujídají z blahobytu lidí v těch zemích, kde zrovna žijí.
Nikoli malá část Izraelců ale stále vnímá papeže jako někoho, kdo zločiny spáchané církví neuznal, kdo nad nimi přivírá oči, a kdo se navíc paktuje s nynějším nepřítelem Židů. Na protipapežské demonstraci poblíž Západní zdi se objevily transparenty se slovy: Pius, papež Hitlera - Jan Pavel, papež Hamasu
. Srovnání s Hamasem je hodně přehnané, ale jinak se papež setkání s Palestinci nevyhýbal. Jednak je mezi nimi značné procento křesťanů (v Betlémě snad až třetina), jednak Vatikán trvá na mezinárodním charakteru svatých míst v Jeruzalémě. Palestinci to vnímají jako papežskou podporu pro Jeruzalém coby hlavní město svého budoucího státu, Izraelci naopak jako zpochybnění svého práva na sjednocený Jeruzalém. Proto se také papežova návštěva v jeruzalémském Starém Městě stala bitvou o symboly. Už na jejím počátku policie zatkla osm Palestinců a obvinila je ze stržení izraelských vlajek plápolajících vedle státních symbolů Vatikánu a jejich nahrazení vlajkami palestinskými. A trest? Zatčení souhlasili s tím, že na zbytek papežské návštěvy opustí Jeruzalém