Padesát let uplyne 11. května od dopadení Adolfa Eichmanna. Hlavního úředníka konečného řešení židovské otázky
chytili operativci Mosadu. Unesli ho z území suverénní Argentiny, jejíž perónistická vláda udržovala sice normální vztahy s židovským státem, ale zároveň umožňovala mnoha nacistům bezpečný úkryt. Dopravili ho do Izraele, kde byl souzen a pak popraven.
Byl to vůbec největší úspěch na poli stíhání zločinců proti lidskosti. Stal se nejvýznamnějším symbolem úsilí o spravedlnost. Ale zajímavější než samotné výročí je jeho dnešní kontext.
Moše Tavor (vpravo) jeden z operativců Mosadu, který se zúčastnil únosu Eichmanna
Podívejme se, jak se za půlstoletí změnilo stíhání těch, co se podíleli na holokaustu nacistickém či se podílejí na přípravě holokaustu dalšího - na aktivitách směřujících k likvidaci Židů jako národa, židovského státu i jeho práva na existenci. Posuny se dají zaznamenat v různých oblastech.
Regionálně vzato se pozornost přesunula z Jižní Ameriky do Evropy a posléze na Blízký východ. Právně vzato už nejde o to zabránit Německu, aby vyhlásilo promlčecí lhůty na zločiny nacismu, neboť celý Západ tu stojí jednoznačně za Izraelem. Jenže toto spojenectví může být narušováno i skrze technologický pokrok.
Nové technologie umožňují dokonalé kopírování osobních dokladů - krádeže identity. Když letos v lednu zabil tým Mosadu v suverénním Dubaji hamásovce Mabhúha, vznikl problém. Izraelští operativci byli totiž kryti zkopírovanými pasy skutečných Britů, Irů, Němců a Francouzů, proti čemuž hned protestovala Evropská unie.
Už to není jako před padesáti lety, kdy v podstatě ilegální akci Mosadu (obešla argentinské úřady i justici) tleskal celý demokratický svět. Dnes většina západního světa Izrael kritizuje, neboť hrozbu pro Židy a židovský stát stále vidí v nacismu. V islamistech spatřuje spíše utlačované zástupce třetího světa, nanejvýš individuální teroristy, ale ne likvidační hrozbu pro Židy a židovský stát. Když tedy Mosad proti islamistům zakročí, navíc přísně vzato ilegálně (obejde dubajské úřady a sám použije kradené identity), je spor na světě.
Dopadení Adolfa Eichmanna tak připomíná dobu z jistého pohledu romantickou a nostalgickou, kdy obsazení rolí přátel a nepřátel, spojenců a protivníků bylo průzračně jasné.
Prodáte ten domek?
Hovoříme-li už o romantické době, připomeňme, že hlavní zdroj informací o dopadení Eichmanna představují memoáry zakladatele Mosadu Isera Harela. Své vzpomínky vydal dvakrát, v letech 1975 a 1996. To druhé vydání, z něhož vychází i český překlad (Dům v Garibaldiho ulici, Paseka 2003), je přepracované a obsahuje plná jména aktérů. Nezapomínejme, že až do poloviny 90. let izraelský zákon zakazoval zveřejnit samotnou identitu činovníků tajných služeb.
Harelova kniha není jen věcným zdrojem. Získala i beletristickou cenu Edgara Allana Poea, kterou udílí Asociace amerických autorů detektivní literatury. Připomíná tedy časy, kdy Winston Churchill dostal Nobelovu cenu ne za mír, ale za literaturu (za memoáry) či kdy bývalý britský rozvědčík Ian Fleming stvořil literárního Jamese Bonda. Ano, dobrý špion by měl být i dobrým literátem.
V Československu vydal k témuž tématu útlou knihu Erich Kulka s Věrou Trochtovou (Únos ze San Fernanda, Magnet 1968). Jistě, některé formulace v ní jsou poplatné době, třeba hanění tehdejšího západního Německa ve prospěch východního, ale Eichmannovo dopadení přiblížila dost názorně.
Před padesáti lety spočívaly problémy už v tak zásadní věci, jakou je personální obsazení komanda. Podle ideálních představ měli být jeho členy ti, jejichž rodiny nebyly přímo postiženy holokaustem, aby se tak eliminovala citová hnutí. Ale zkuste takové lidi v Izraeli najít.
Adolf Eichmann v soudní síni
V době, kdy Mosad teprve vznikal a nedisponoval školenými experty, musel angažovat de facto amatéry. Josef Kenet, vyslaný do Argentiny coby britský podnikatel John Smith, se vyptával, zda je tamní Eichmannův domek na prodej pro továrnu na šicí stroje, a hned vzbudil podezření: Jak chce někdo stavět továrnu ve čtvrti, kde ještě není zavedena elektřina ani kanalizace?
Nicméně 11. května 1960, kdy už šlo o vše, se únos zdařil. Zdařilo se i devítidenní čekání na přílet izraelského letadla (na 150. výročí argentinské revoluce se sjelo půl světa), zdařil se i let do Izraele s uneseným Eichmannem.
Přijatelná cena?
Ač psal Iser Harel své memoáry otevřeně, leccos zamlčel. Nevíme tak, zda identita Johna Smithe
byla vymyšlená, či ukradená, a totéž platí o případu, jehož zveřejnění je v Izraeli na pořadu dne. List Ha'arec přinesl ukázky z chystané knihy, která ozřejmí akci z 23. února 1965. Tehdy komando Mosadu v Uruguayi zabilo Herberta Cukurse, známého kata z Rigy
odpovědného za smrt 30 tisíc Židů.
V terénu akci řídil operativec Anton coby rakouský obchodník působící v Holandsku. Byla ta identita vymyšlená, či ukradená? Nevíme.
Zato z izraelských médií víme, že od 70. let Mosad používá zkopírované doklady západních zemí. Operativci, kteří v roce 1973 v Norsku omylem zabili marockého číšníka a pak byli zatčeni, měli kanadské, britské a francouzské pasy. Ti, kteří byli chyceni v roce 1997 v Jordánsku při pokusu o atentát na šéfa Hamásu, měli pasy kanadské.
Letošek přinesl posun. Při zabití hamásovce Mabhúha použil Mosad pasy lidí s dvojím občanstvím, třeba britským a izraelským. A tady už se názory rozcházejí. Není to chyba, ale strhující úspěch,
píší Jediot Achronot. Nepřítel je zabit, žádný z operativců nebyl zatčen a odhalení totožností je přijatelnou cenou.
Ha'arec oponuje: Stát nesmí legitimizovat nelegalitu. Nemůže dovolit svým institucím, aby libovolně poškozovaly občany - ani policii, ani daňové správě, ani kontrarozvědce, ani Mosadu.
Zlaté časy dopadení Adolfa Eichmanna, řeknou si mnozí.